35. V nyní posuzované věci stěžovatelka v dovolání jako jeden z jeho důvodů uvedla "nesprávné posouzení otázky procesního práva, zda je povinností odvolacího soudu, dospěje-li k závěru o věcné správnosti výroku soudu prvého stupně ne základě odlišného právního posouzení věci, s tímto odlišných právním posouzením seznámit účastníky řízení a dát jim příležitost se k němu vyjádřit", přičemž tuto otázku dále rozvedla, včetně odkazu na konkrétní judikaturní závěry. Nejvyšší soud se však touto argumentací nezabýval, a to pouze s obecným odkazem na závěr o nepřípustnosti dovolání, k němuž dospěl po (byť poměrně podrobném) posouzení zbývajících stěžovatelkou předložených otázek. Takový postup Nejvyššího soudu však nemůže s ohledem na uvedené důvody z ústavněprávního hlediska obstát, neboť je jím porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI. Závěr
36. Ústavní soud proto uzavírá, že městský soud pochybil, jestliže poté, co dospěl k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s tímto účastníky neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit. Městský soud tímto svým postupem porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a odepřel jí též právo být slyšena ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud svým navazujícím postupem porušil základní právo stěžovatelky na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
37. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky částečně vyhověl a zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek městského soudu [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
38. Současně Ústavní soud odmítl ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovala proti napadenému rozsudku obvodního soudu, neboť toto rozhodnutí nemůže vykazovat vady vytýkané stěžovatelkou, pro něž bylo zrušeno napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek městského soudu. Zrušením těchto rozhodnutí je navíc dostatečně otevřena možnost soudů uvedená pochybení napravit a rovněž stěžovatelka bude mít prostor nadále uplatňovat své (zbývající) námitky.
39. Současně Ústavní soud výrokem IV. nepřiznal vedlejší účastnici náhradu zastoupení před Ústavním soudem. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak. V odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, Ústavní soud však v tomto případě neshledal natolik mimořádné a výjimečné okolnosti odůvodňující tento postup (obdobně srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 100/20).
40. Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť od něj nešlo očekávat další objasnění věci, a ani nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
41. Úkolem městského soudu nyní bude, aby dal - ve světle výše uvedených závěrů - stěžovatelce možnost vyjádřit se k jeho odlišnému právnímu názoru spočívajícího zejména v (odlišném) posouzení ujednání čl. II. odst. 2 Smlouvy.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 11. června 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu