Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bedřicha Hnilicy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2026 č. j. 29 Cdo 3078/2023-203, výrokům I., III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2023 č. j. 10 Cmo 5/2022-141 a bodům I., III. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2022 č. j. 12 Cm 2/2019-89, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LADO INVEST CITY s. r. o., se sídlem Ladova 389/10, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obecné soudy v nyní posuzované věci vycházely z následujících skutkových zjištění. Společnost EURESTA, s. r. o. - v řízení před obecnými soudy v postavení vedlejší účastnice na straně žalovaného - měla kupní smlouvou ze dne 18. 7. 2000 převést na stěžovatele vlastnické právo k nemovitostem v katastrálním území P. (dále jen "předmětné nemovitosti"), přičemž dne 1. 9. 2000 byl stěžovatel zapsán jako jejich vlastník. Dne 26. 3. 2003 byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatele (řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. č. 24 K 174/2002). Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 22. 12. 2010 č. j. 20 C 26/2008-504 určil vlastníkem předmětných nemovitostí společnost EURESTA, s. r. o.; bylo prokázáno, že kupní smlouvu ze dne 18. 7. 2000 za společnost nepodepsal její jednatel, což mělo za následek její absolutní neplatnost a kupní smlouvou tedy nedošlo k převodu vlastnictví na stěžovatele. Tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2012 č. j. 47 Co 127/2011-585 (právní moci nabyl 19. 10. 2012). Správce konkurzní podstaty na základě těchto rozsudků podáním ze dne 26. 11. 2012 oznámil soudu, že předmětné (zapsané) nemovitosti vylučuje z konkursní podstaty stěžovatele z důvodu pravomocného soudního rozhodnutí o jejich jiném vlastníkovi. Společnost EURESTA, s. r. o., následně kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2014 převedla předmětné nemovitosti na vedlejší účastnici. Společnost EURESTA, s. r. o., byla dne 6. 8. 2015 zrušena bez likvidace a její jmění přešlo na nástupnickou společnost DAREAL, a. s.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel (úpadce) domáhal vůči vedlejší účastnici určení, že do konkursní podstaty v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 24 K 174/2002 náleží předmětné nemovitosti (bod I. výroku) a rovněž zamítl žalobu o určení, že stěžovatel je jejich vlastníkem (bod II. výroku). Dále soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (bod III. výroku) a společnosti DAREAL, a. s., na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (bod IV. výroku). Krajský soud dospěl k závěru, že aktivní věcná legitimace k podání žaloby na určení, že předmětné nemovitosti náleží do konkursní podstaty, svědčí správci konkursní podstaty, nikoliv stěžovateli; oprávnění nakládat s majetkem v konkursní podstatě přešlo podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") prohlášením konkursu na majetek stěžovatele na správce konkursní podstaty. Současně označil za správný postup správce konkursní podstaty spočívající v prohlášení, že předmětné nemovitosti nepovažuje za součást konkursní podstaty a následně je vyloučil z konkursní podstaty úpadce z důvodu pravomocného rozhodnutí soudu o jiném vlastníkovi dříve zapsaných nemovitostí (o vlastnickém právu společnosti EURESTA, s. r. o., k předmětným nemovitostem bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 12. 2010 č. j. 20 C 26/2008-504, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012 č. j. 47 Co 127/2011-85 a nabyl právní moci dne 19. 10. 2012). K tomu dodal, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, ohledně práva dlužníka vymáhat svou pohledávku tehdy, kdy tato pohledávka nebyla do konkursní podstaty dlužníka sepsána, příp. z ní byla vyloučena, na posuzovanou věc nedopadají.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu v bodě I. výroku (výrok I.), avšak zrušil jej v bodě II. výroku a současně zastavil řízení o žalobě o určení, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží stěžovateli (výrok II.). Dále soud změnil rozsudkem krajského soudu v bodech III. a IV. výroku, a uložil stěžovateli zaplatit jak vedlejší účastnici, tak i společnosti DAREAL, a. s., náhradu nákladů řízení před krajským soudem ve výši 10 164 Kč, ohledně nákladů odvolacího řízení uložil stěžovateli povinnost zaplatit opět jak vedlejší účastnici, tak i společnosti DAREAL, a. s., na nákladech 3 388 Kč (výroky III. a IV.). Vrchní soud dospěl ohledně žaloby na určení, že předmětné nemovitosti náleží do konkursní podstaty stěžovatele, k týmž závěrům jako krajský soud. Stěžovatel není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, včetně uplatnění nároku na určení, že předmětné nemovitosti náleží do konkursní podstaty konkursu vedeného na majetek stěžovatele. Toto právo nemůže stěžovatel po dobu trvání konkursu realizovat proto, že v rovině práva hmotného pozbyl práva s majetkem podstaty nakládat (viz. R 52/1998). Pokud stěžovatel opakovaně dovozuje svou aktivní legitimaci v řízení ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2011 sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, tyto na posuzovanou věc nedopadají, neboť správce konkursní podstaty úpadce vyloučil předmětné nemovitosti z konkursní podstaty na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které je pro něj i pro dlužníka závazné. Důvod, proč předmětné nemovitosti nejsou sepsány v podstatě stěžovatele, není procesní pasivita či neochota správce konkursní podstaty. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti nasvědčující zdánlivosti (nicotnosti) řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 20 C 26/2008, ani okolnosti nasvědčující zdánlivosti jednání konkursního správce, který vyloučil nemovitosti z konkursní podstaty, neboť bylo prokázáno oznámení správce konkursní podstaty ze dne 26. 11. 2012 adresované konkursnímu soudu, že nemovitosti z konkursní podstaty vyloučil s ohledem na výsledek pravomocně skončeného soudního řízení, jímž byl závazně pro účastníky řízení určen vlastník předmětných nemovitostí (osoba odlišná od úpadce). Současně nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by soud v rámci dohlédací činnosti v souladu s § 12 zákona o konkursu a vyrovnání s tímto postupem správce nesouhlasil. Vrchní soud rovněž dovodil, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení na základě tvrzení, že jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí vedena jiná osoba, protože v řízení bylo prokázáno, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo pravomocně určeno v soudním řízení, jehož výsledky jsou i pro něj závazné.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku vrchního soudu odmítl (výrok I.), ve zbývající části (tj. s výjimkou výroku I. rozsudku vrchního soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu) zrušil rozsudek vrchního soudu i krajského soudu a ve zrušeném rozsahu věc postoupil Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. K požadavku na určení, že nemovitosti náleží do konkursní podstaty soud konstatoval, že pouze správce konkursní podstaty má právo zapsat věc do soupisu konkursní podstaty a naopak, vyloučí-li správce konkursní podstaty úpadce nemovitost ze soupisu konkursní podstaty, nemůže úpadce takový postup (úspěšně) "zvrátit" žalobou na určení, že nemovitost do konkursní podstaty náleží. Současně dodal, že závěr vrchního soudu, potažmo krajského soudu, že stěžovateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 není přiléhavý; Nejvyšší soud se v něm zabýval otázkou náhrady škody, jež měla být stěžovateli způsobena nesprávným úředním postupem soudů v soudních řízeních. V nyní projednávané věci nejde ani o situaci, kdy správce konkursní podstaty nehodlal majetek úpadce vymáhat anebo jej do konkursní podstaty nesepsal. Správce konkursní podstaty nemovitosti do konkursní podstaty sepsal a (následně) je vyloučil na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které určilo, že vlastníkem nemovitostí je společnost EURESTA, s. r. o. (nikoliv stěžovatel).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů, neboť je přesvědčen, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, dopadají i na posuzovanou věc. Rozsudek podle něj řeší obdobnou situaci, která nastala i v rámci konkursního řízení vedeného proti stěžovateli, pouze s tím rozdílem, že se v případě řešeném výše zmiňovaným judikátem tato situace týkala pohledávky; v posuzované věci jde o část jeho majetku (předmětné nemovitosti). Podle stěžovatele není důvod posuzovat tyto dvě situace odlišně. Stěžovatel má za to, že závěry citovaného rozsudku jsou použitelné pro jakýkoliv majetek dlužníka, který správce konkursní podstaty nehodlá vymáhat a vyloučí ho z konkursní podstaty anebo ho nesepíše do konkursní podstaty, ať už se jedná o jeho pohledávku, anebo o jakýkoli jiný jeho majetek.
7. Současně dodává, že v nyní posuzované věci, stejně tak jako ve všech dalších věcech souvisejících s konkursním řízením stěžovatele, jde o soudní řízení, ve kterých je řešeno, jaké majetkové hodnoty patří stěžovateli, respektive do jeho konkursní podstaty. Tyto otázky se tedy stěžovatele podstatným způsobem dotýkají a měl by proto být s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny oprávněn činit příslušné kroky k tomu, aby byla zajištěná ochrana jeho majetkových práv i v rámci konkursního řízení, tj. aby mohl svými právními úkony dosáhnout zapsání svého faktického majetku do konkursní podstaty v případě, že tak neučiní správce konkursní podstaty.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká jeho extrémně formalistický přístup; soud podle něj "ignoroval konkrétní skutkové okolnosti věci a opomenul zásadní námitky stěžovatele svědčící o porušení jeho ústavně zaručených práv". Namítá přitom, že stávající judikatura naopak svědčí o důvodnosti stěžovatelova dovolání, nikoliv o jeho nepřípustnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je zastoupen advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K přezkumu změněných nákladových výroků v bodě III. a IV. výroku rozsudku krajského soudu a zrušených výroku III. a IV. rozsudku vrchního soudu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo již změněno či zrušeno. Ve zbývající části je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Těžištěm námitek stěžovatele je jeho nesouhlas s interpretací závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, resp. s tím, jak obecné soudy posoudily otázku jeho aktivní legitimace k podání žaloby na určení, že předmětné nemovitosti náleží do konkursní podstaty.
11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny stanovuje řadu procesních záruk, jímž musejí soudy dostát, aby poskytovaná soudní ochrana splňovala ústavní požadavky. Tyto procesní záruky však nezaručují žádný konkrétní hmotněprávní výsledek. Právo na řádné odůvodnění je jednou z takových procesních záruk. Odpovídá mu povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a povinnost vypořádat se s relevantními argumenty. Neplyne z něj však právo na "jediné správné" odůvodnění. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatele či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Opačný závěr by popíral roli Ústavního soudu a smysl institutu ústavní stížnosti (nález ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1815/25).
13. Ve vztahu k nyní posuzované věci se Nejvyšší soud, potažmo obecné soudy nedopustily žádného pochybení, které by mělo ve smyslu výše uvedených principů za následek porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, jsou z nich seznatelné úvahy, které je vedly k daným závěrům. Není zde zjevná žádná kvalifikovaná vada při právní posouzení či extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy není zjevný. Nejvyšší soud jasně vysvětlil, proč je nepoužitelná stěžovatelem poukazovaná judikatura na posuzovanou věc (obdobně, jako i další dva soudy nižších instancí).
14. Obdobně Ústavní soud již dříve neshledal, že by závěr obecných soudů o absenci aktivní věcné legitimace úpadce k podání žaloby po dobu trvání konkursu, byl projevem nepřípustné svévole (jako nositel vlastnického práva nemůže toto právo po dobu trvání konkursu realizovat nikoliv pro procesní překážku, nýbrž proto, že v rovině práva hmotného pozbyl práva s majetkem podstaty nakládat) (usnesení ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 38/06).
15. Nad rámec toho lze poukázat na možnost úpadce obracet se na insolvenční soud s podnětem k výkonu dohlédací činnosti, a to za podmínek podle § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
16. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud ustáleně konstatuje, že jde o mimořádný opravný prostředek a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud tuto zásadu opakovaně potvrzuje ve své ustálené judikatuře [například v nálezu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 (N 182/96 SbNU 300) či v usnesení ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 1093/22]. V daném případě Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah do rozhodování Nejvyššího soudu; srozumitelně uvedl, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí vrchního soudu spočívá a které bylo stěžovatelem zpochybněno, je v závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Ústavnímu soudu neušlo, že stěžovatel dovozuje též porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Pouhé přesvědčení stěžovatele, že je aktivně legitimován k podání příslušné žaloby bez toho, aby bylo určeno jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem - ať již dřívějším rozhodnutím soudu, popřípadě v paralelně vedeném řízení o žalobě na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem - však garanci ochrany ve smyslu čl. 11 Listiny v nyní posuzovaném řízení nezajišťuje.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shrnuje, že v nyní posuzované věci neshledal pochybení obecných soudů, které by mělo za následek porušení základních práv stěžovatele. Obrana stěžovatele, vtělená do ústavní stížnosti, není ničím jiným než opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy v řízení již zabývaly a vypořádaly je; jde tak spíše o pokračující polemiku s jejich rozhodováním, která ústavněprávní roviny nedosahuje.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu