Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Rajsnera, zastoupeného JUDr. Jakubem Celerýnem, advokátem, sídlem Gorazdova 1982/19, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2026 č. j. 29 NSČR 30/2026-B-466, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2025 č. j. 6 VSPH 355/2025-B-449 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. října 2024 č. j. KSPA 48 INS 337/2011-B-433, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 1, čl. 6, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ve věci stěžovatele je vedeno insolvenční řízení. V únoru 2014 byl zjištěn jeho úpadek, byl prohlášen konkurz na jeho majetek a byl mu ustanoven insolvenční správce. Insolvenční správce předložil konečnou zprávu, proti níž stěžovatel podal včasné námitky.
3. Krajský soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na vynětí částky 31 674 Kč z majetkové podstaty (výrok I) a schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku (výrok II). Konstatoval, že uplatněné námitky nejsou důvodné. K námitkám ohledně pohledávek věřitelů Leasing České spořitelny, a. s., Česká spořitelna, a. s., a tří fyzických osob uvedl, že nijak nenapadají samotný obsah konečné zprávy, nýbrž pouze rozdělení částky mezi jednotlivé přihlášené věřitele; tím se však bude soud zabývat až v rozvrhovém usnesení. K pohledávkám vůči společnosti Lesy Lukov, a. s. v likvidaci, krajský soud uvedl, že nebyly sepsány do majetkové podstaty, dispoziční oprávnění k nim nepřešlo na insolvenčního správce a stěžovatel je mohl během insolvenčního řízení vymáhat sám. Měl-li stěžovatel za to, že po tomto věřiteli bylo možné vymoct vyšší částku než likvidátorem vyplacený podíl z likvidačního zůstatku ve výši 31 674 Kč, nic mu nebránilo v tom, aby se o to zasadil. Insolvenčnímu správci však byla ze strany likvidátora uvedené společnosti poskytnuta až uvedená částka, kterou pak správce na pokyn insolvenčního soudu zahrnul do majetkové podstaty. K vyloučení této částky z majetkové podstaty nebyl podle krajského soudu dán důvod. Nakonec pokud jde o námitky stěžovatele ohledně vozu Scania, ani tento majetek nebyl zahrnut do majetkové podstaty, na insolvenčního správce nepřešlo dispoziční oprávnění k němu, fakticky jej nepřevzal a ani jej nezpeněžoval. Ani zde proto není dán důvod - či možnost - vyloučit tento majetek z majetkové podstaty.
4. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Jde-li o námitky směřující proti prvnímu výroku rozhodnutí krajského soudu, uvedl, že účelem institutu vynětí z majetkové podstaty dle § 226 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je prověřit, zda do majetkové podstaty nebyl nesprávně zahrnut majetek, jenž nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 207 insolvenčního zákona), nebo majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen (§ 208 insolvenčního zákona). Takovou povahu částka 31 674 Kč sepsaná do majetkové podstaty jako příjem z likvidace společnosti Lesy Lukov nemá. Jde-li o námitky směřující proti druhému výroku, konstatoval, že konečná zpráva nevykazuje žádné vady, které by bránily jejímu schválení.
5. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, s nímž spojil návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.). Z veřejně dostupných informací plyne, že řízení o stěžovatelově dovolání doposud nebylo ukončeno. Stěžovatel ostatně ani netvrdí opak a Ústavnímu soudu nepředložil žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž by bylo o jeho dovolání rozhodnuto.
6. Nejvyšší soud však napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na odkad vykonatelnosti usnesení vrchního soudu. V odůvodnění uvedl, že tento návrh je zjevně bezdůvodný, jelikož relevantní právní úprava (§ 90 insolvenčního zákona) nepřipouští, aby byla podle § 243 o. s. ř. odložena vykonatelnost - nebo právní moc - rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného v insolvenčním řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že celé insolvenční řízení vykazuje prvky extrémní svévole a zneužití procesních norem a trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. (1) Předně rozporuje údajné přiznání částky přes 13 mil. Kč společnosti Leasing České spořitelny, a. s., ze strany krajského a vrchního soudu, byť pro to podle stěžovatele nebyly splněny podmínky (zejm. z toho důvodu, že pohledávku této společnosti považuje za absolutně neplatnou a neexistující). Dle názoru stěžovatele jej soudy formalistickým výkladem zákonů dostaly do procesní pasti. (2) Tvrdí také, že soudy se nevypořádaly ani s jeho tvrzeními o absolutní neplatnosti dalších pohledávek přihlášených věřitelů a neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, čímž svá rozhodnutí zatížily vadou opomenutých důkazů. (3) Dále uvádí, že soudy schválily konečnou zprávu, dle níž byla do majetkové podstaty zahrnuta pouze částka 31 674 Kč jako likvidační zůstatek společnosti Lesky Lukov, a. s., avšak nikoli již pravomocně přiznán nárok stěžovatele na vydání kolového traktoru proti této společnosti. (4) Nakonec rozporuje i to, jakým způsobem byly posouzeny jeho námitky ohledně vozu Scania. Stěžovatel má s ohledem na uvedené za to, že postup soudů v insolvenčním řízení, incidenčních sporech a jiných řízeních jej donutil uplatnit tyto námitky až v nyní posuzovaném řízení. Soudy se však těmito námitkami řádně nezabývaly, pročež stěžovateli upřely přístup ke spravedlnosti.
8. Má za to, že ve světle shora uvedených skutečností byl Nejvyšší soud povinen vyhovět jeho návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu ve spojení s usnesením krajského soudu. Má za to, že pokud by došlo k vydání rozvrhového usnesení a rozdělení finančních prostředků z majetkové podstaty na úhradu pohledávek, jež jsou založeny na absolutně neplatných smlouvách, dojde k nenapravitelným následkům v oblasti stěžovatelova života, důstojnosti, zdraví, rodinného života a spravedlivého procesu. Navrhuje proto odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavním soudem podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nicméně přípustná pouze zčásti, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu [srov. např. nález ze dne 15. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 588/25 (N 111/130 SbNU 113); usnesení ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3745/25].
10. Naopak v části směřující proti rozhodnutím vrchního soudu a krajského soudu jde o návrh nepřípustný. Ústavní soud z veřejně dostupných zdrojů ověřil, že dovolací řízení nebylo ukončeno a Nejvyšší soud zatím nerozhodl o dovolání podaném proti napadenému rozhodnutí vrchního a potažmo krajského soudu. Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu předčasná, a tudíž nepřípustná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 8. 2026 sp. zn. II. ÚS 2085/26). Odmítnutím části nynější ústavní stížnosti pro nepřípustnost se stěžovateli neuzavírá možnost budoucího ústavního přezkumu těchto rozhodnutí. Bude je však moct napadnout až poté, co Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání, bylo-li podáno řádně a v souladu požadavky plynoucím z o. s. ř.
11. S ohledem na svou akcesorickou povahu sdílel návrh na odložení vykonatelnosti v části, ve které se týkal napadených rozhodnutí vrchního a krajského soudu, jejich osud. V této části proto ani nebyl projednatelný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Stěžovatel v přípustné části své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí nižších soudů.
13. Rozhodnutí o (ne)vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 243 písm. a) o. s. ř. má pouze dočasnou a procesní povahu. Výjimečně však může - podobně jako usnesení o nařízení předběžného opatření - zasáhnout do ústavně chráněných práv účastníka řízení, zejména do jeho práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3317/17; usnesení ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 383/17; usnesení ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1269/07). Ústavní soud s ohledem na to podrobuje tato rozhodnutí pouze velice omezenému přezkumu ústavnosti, v rámci něhož zkoumá, zda bylo o odkladu vykonatelnosti rozhodnuto a) na základě zákonného podkladu, b) příslušným orgánem a c) zda rozhodnutí nebylo projevem svévole. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tyto požadavky splňuje.
14. Napadené rozhodnutí bezpochyby bylo vydáno příslušným orgánem a má zákonný podklad; stěžovatel ostatně ani netvrdí opak. Nelze jej považovat ani za projev svévole. Odůvodnění tohoto rozhodnutí je sice stručné, avšak s ohledem na okolnosti věci zcela postačující. Nejvyšší soud korektně poukázal na to, že stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 243 písm. a) o. s. ř. nelze vyhovět kvůli tomu, že to přímo zapovídá § 90 insolvenčního zákona; nejde přitom o svévolnou či přehnaně formalistickou interpretaci relevantní právní úpravy. Nejvyšší soud za těchto okolností nebyl povinen odůvodňovat své rozhodnutí podrobněji nebo šířeji.
15. K stěžovatelově návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno uvést, že nebyly dány podmínky pro to, aby mu vyhověl. Předně je vhodné poznamenat, že stěžovatel tento "urgentní návrh" vznesl - patrně z důvodu mimořádně zdlouhavého odstraňovaní vytýkaných vad ústavní stížnosti a žádostí o značné prodloužení lhůty k jejich odstranění - až v podání ze dne 28. 8. 2026, ačkoli ústavní stížnost byla podána již dne 24. 5. 2026. Podstatnější však je, že Ústavní soud žádný důvod k odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal. Tento návrh je navíc protismyslný. Odložení vykonatelnosti rozhodnutí, jímž byl ze strany Nejvyššího soudu zamítnut návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí nižších soudů, jelikož toto rozhodnutí z povahy věci stěžovateli žádnou povinnost neukládá a stěžovateli tudíž ani nehrozí, že by na něm byla tato (neexistující) povinnost státní mocí vynucována.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu