Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Budilem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1964, Vlašim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2026 č. j. 8 Tdo 60/2026-761, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2025 č. j. 10 To 139/2025-699 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. února 2025 č. j. 2 T 123/2023-641, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Stěžovatel se domáhal pojistného plnění z dopravní nehody zaviněné spoluobviněným, která se měla stát dne 28. 7. 2022 kolem 23.59 hod (na silnici III. třídy), při níž bylo následným požárem zničeno nejen nákladní vozidlo stěžovatele, ale i osobní vůz spoluobviněného. Stěžovateli bylo za škodu na jeho vozidle vyplaceno pojistné, za další škody (zničené věci, újmu na zdraví a ušlý zisk) již pojišťovna nevyplatila a s ohledem na podezřelé okolnosti pojistné události (výsledné postavení vozidel po čelní srážce, absence poškození vozidel vyjma vlivem požáru) bylo iniciováno trestní řízení.
2. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2024 sp. zn. 2 T 123/2023 uznal Okresní soud v Benešově (dále jen "nalézací soud") stěžovatele vinným zločinem pojistného podvodu ve stádiu pokusu [§ 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) trestního zákona; § 21 odst. 1 trestního zákona].
3. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 16. 7. 2024 č. j. 10 To 186/2024-503 rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud odkázal na nepřesvědčivost a rozpornost skutkových závěrů zejména mezi výrokem a jeho odůvodněním a ve vyčíslení škody; dále uvedl, že neobstojí tvrzení obžalovaných o střetu vozidel a přikázal vypořádat se s otázkou, které údaje sdělené pojišťovně byly nepravdivé.
4. Nalézací soud věc znovu projednal a napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákona. Za to stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu tří roků, s povinností nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil, a peněžitý trest v souhrnné výši 100 000 Kč. Poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Stěžovatel uvádí, že nalézací soud po vrácení věci zahrnul do skutkové věty nové (nepravdivé) okolnosti, neuvedené v obžalobě, které nebyly předmětem trestního řízení. Podle stěžovatele byla porušena totožnost skutku, neboť stěžovatel byl odsouzen za jiné jednání, než pro které byl stíhán a obžalován. Stěžovatel byl odsouzen bez jediného přímého důkazu, který by prokázal fingování dopravní nehody a rozhodnutí jsou založena jen na nepřímých důkazech a selektivním hodnocení závěrů znalců. Nejvyšší soud postupoval formalisticky, převzal nedostatečně odůvodněné závěry soudů nižších stupňů, aniž by se skutečně zabýval tvrzeným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a jejich právním posouzením, jakož i neexistencí přímých důkazů. V řízení byly opomenuty důkazy, aniž by byly uvedeny důvody takového postupu, přičemž existovaly důvodné pochybnosti a byla porušena zásada in dubio pro reo.
7. S ohledem na uvedené stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci právních předpisů, která se negativně projevují ve sféře jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud proto zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. To v projednávané věci nenastalo.
10. Z napadeného rozsudku se podává, že nalézací soud po vrácení věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu, aby mohl vyslovit, že k dopravní nehodě obžalovanými popsaným způsobem nemohlo dojít (absence brzdných stop, poškození jen v důsledku požáru, nikoli nárazu), avšak objektivně vzniklá škoda mohla být do jisté míry předmětem pojistného plnění. Důkladně se zabýval naplněním skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, přičemž s ohledem na provedené důkazy uzavřel, že stěžovatel při uplatnění nároku z pojistné smlouvy neuvedl pravdivé údaje. Vzhledem k tomu, že vozidlo stěžovatele již bylo zlikvidováno a nemohlo být podrobeno dalšímu zkoumání, konstatoval nalézací soud, že existují pochybnosti o úmyslu zinscenovat dopravní nehodu a úmyslně založit požár vozidel (bod 47). Proto neuznal stěžovatele vinným pro trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 trestního zákona (kdo vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na pojistné plnění), ale toliko pro uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů (způsob vzniku škody, závažnost zranění či výdělečné schopnosti), tedy pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 210 odst. 1 a odst. 5 trestního zákona. Za této situace neprovedl nalézací soud další navržené důkazy (k možnému zinscenování nehody), neboť za daného skutkového stavu byly nadbytečné (bod 48).
11. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že nalézací soud postupoval v souladu s kasačním rozhodnutím a doplnil dokazování v potřebném rozsahu, a konstatoval soulad vyslovených závěrů s provedeným dokazováním (bod 15). Námitkou porušení totožnosti skutku se zabýval jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud (body 21-23). Ten se věnoval rovněž otázce správnosti hodnocení důkazů (bod 17), tvrzené existenci důvodných pochybností (bod 18), namítaným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením (bod 19) i otázkou opomenutých důkazů (bod 24). Námitkám stěžovatele však nepřisvědčil.
12. Naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 trestního zákona spočívá v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění. "U nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů zákon nevyžaduje, aby šlo o údaje podstatné (srov. TR NS 44/2008-T 1074.), neboť v tomto směru jakýkoliv nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj, který je sdělován ... může podstatně ovlivnit rozhodování druhé strany... Přestože by se z dikce mohlo zdát, že takových údajů musí být více, postačí uvedení jen jednoho takového údaje" (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2694). Uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v projednávané věci byl již popis nehody obžalovanými, k němuž nalézací soud (opakovaně) ve skutkové větě uvedl "...ve skutečnosti ke vzájemnému střetu - čelnímu nárazu - obou vozidel nedošlo...".
13. K otázce zachování skutku odkázal na komentářovou literaturu k § 220 trestního řádu, podle které: "Obžaloba stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodování a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu ... Skutek musí být přesně označen uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby ... Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného." (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2720, 2721). Shodné závěry plynou i z judikatury. "Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě (návrhu na potrestání). Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby (návrhu na potrestání), ale při zachování totožnosti skutku musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 8 Tdo 1491/2017-26, bod 20). Jinými slovy řečeno, "je třeba rozlišovat odlišné pojmy ‚skutek' a ‚popis skutku.' Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku." (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 474/2009, str. 4). Tyto požadavky napadená rozhodnutí splnila.
14. V řízení byly zjištěny důvodné pochybnosti o jednání obžalovaných a obecné soudy proto aplikovaly pravidlo in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a § 2 odst. 2 trestního řádu), podle kterého jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti, musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného. To se stalo, a proto v rozsahu existujících pochybností nebyl aplikován § 210 odst. 2 trestního zákoníku.
15. Ústavní soud nezjistil ani opomenutí důkazů, neboť návrhy stěžovatele řádně vypořádal již nalézací soud (kdy konstatoval jejich nadbytečnost - bod 48) a správnost takového postupu konstatovaly i odvolací a Nejvyšší soud. Je věcí obecných soudů posoudit, jaké důkazy jsou pro jejich rozhodnutí nezbytné. Ústavní soud rovněž nesdílí tvrzení stěžovatele o extrémním (zjevném) nesouladu mezi provedenými důkazy. Ten by nastal tehdy, kdyby vyvozené závěry byly faktickým omylem, logickým excesem nebo by z provedených důkazů nevyplývaly v žádném logicky přijatelném hodnocení, případně by zcela odporovaly provedeným důkazům. Tyto nebo podobné nedostatky v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá svoji verzi a zpochybňuje závěry přijaté obecnými soudy. Z napadených rozhodnutí je patrné, že byl seznámen s jednáním, pro které byl obžalován a byl mu dán dostatečný prostor k věci se vyjádřit a uplatnit svou obhajobu [čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. a) a c) Úmluvy]. Jednání, které mu bylo dáno za vinu, stanoví trestní zákoník (čl. 39 Listiny) a postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny). Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ale "pouze", že řízení proběhne před nezávislým a nestranným soudem podle předem stanovených pravidel, kdy účastník bude moci uplatnit svá zaručená práva.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy nepřípustně zasáhly do jeho základních práv, toliko opakuje svoji obhajobu a polemiku s vyslovenými závěry. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a z napadených rozhodnutí je patrné, jaké okolnosti je vedly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.
18. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu