Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Daga Najmra, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem, sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 č. j. 23 Cdo 819/2025 480, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2024 č. j. 12 Co 343/2023-435, 12 Co 344/2023, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. listopadu 2023 č. j. 7 C 321/2022-309 a usnesení téhož soudu ze dne 11. prosince 2023 č. j. 7 C 321/2022-345, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Marie Valentové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (v celém rozsahu) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel žalobou u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „okresní soud“) domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 984 757 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za odstranění dvou hospodářských staveb na pozemku parc. č. X1 v katastrálním území B., a to skladu píce a příručního skladu, které byly podle stěžovatele v jeho vlastnictví. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 3 260 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu 981 497 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.). Okresní soud ve vztahu k příručnímu skladu dospěl k závěru, že vlastnické právo k němu přešlo na stěžovatele na základě smluv uzavřených s jeho otcem v roce 2011, neboť šlo o nemovitou věc nepodléhající zápisu do katastru nemovitostí. Výši škody však stanovil pouze částkou 3 260 Kč. Ve vztahu ke skladu píce naopak uzavřel, že vlastnické právo k němu na základě smluv uzavřených s jeho otcem nemohlo na stěžovatele přejít.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení 282 740 Kč s příslušenstvím za příruční sklad; ve zbývající části výroku II, jakož i ve výrocích III a IV, jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k příručnímu skladu odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že stěžovatel jeho vlastnictví nenabyl. Vyšel z toho, že ve smlouvách z roku 2011 byl pozemek parc. č. X1 převáděn „se všemi hospodářskými budovami, součástmi a příslušenstvím“, zatímco dodatkem ze dne 19. 6. 2012 smluvní strany ujednaly, že tento pozemek zůstane ve vlastnictví otce stěžovatele. Podle odvolacího soudu z projevené vůle stran neplynulo, že by hospodářské stavby měly být převedeny nezávisle na pozemku. Ohledně skladu píce uzavřel, že bude nutné posoudit, zda byl v době tvrzeného nabytí stěžovatelem příslušenstvím hospodářské budovy stojící na parc. č. X2 a zda existoval právní titul stěžovatele k jeho nabytí jako příslušenství této budovy.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným. Uvedl, že dovolací argumentace obsahově směřuje proti závěru odvolacího soudu o projevené vůli smluvních stran. Odvolací soud podle něj při jejím výkladu postupoval v souladu s příslušnými interpretačními pravidly a jeho úvaha nebyla zatížena chybou v logice.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při posuzování věci opomenuly podstatnou část tehdy platného právního řádu, zejména úpravu podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), a navazující judikaturu. Dohodu ze dne 23. 11. 2011 a darovací smlouvu ze dne 1. 12. 2011 podle něj nesprávně posoudily jako prosté darovací smlouvy, ačkoli jejich obsahem a účelem byl bezúplatný převod zemědělského podniku za účelem zajištění rodového právního nástupnictví a kontinuálního pokračování v jeho provozu. Tím obecné soudy podle stěžovatele odhlédly od skutečného projevu vůle smluvních stran a jimi sledovaného účelu smluv a jednotlivé projevy vůle vykládaly příliš izolovaně.
6. Podnik byl podle stěžovatele věcí hromadnou ve smyslu § 5 obchodního zákoníku a pozemek parc. č. X1 i hospodářské budovy na něm byly jen jednotlivými složkami převáděného podniku. Posuzované smlouvy proto měly být kvalifikovány jako nepojmenovaná smlouva podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku s přiměřeným použitím § 476 a násl. téhož zákona. Nebyl podle něj žádný důvod, aby hospodářské budovy „sdílely právní osud“ pozemku nebo aby byl pozemek považován za „věc hlavní“, neboť podle tehdejší právní úpravy stavba nebyla součástí pozemku a všechny složky podniku byly zahrnuty do převodu podniku jako celku. Příruční sklad jako nemovitost nepodléhající evidenci v katastru nemovitostí proto podle stěžovatele přešel do jeho vlastnictví již účinností převodní smlouvy, zatímco vlastnictví k pozemku bylo podmíněno vkladem do katastru nemovitostí. Dodatek ze dne 19. 6. 2012, podle něhož parc. č. X1 „zůstává ve vlastnictví“ otce, tak podle stěžovatele mohl změnit právní poměry k této parcele, nikoli již nastalý převod příručního skladu.
7. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož jeho dovolací argumentace obsahově směřovala toliko k nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o projevené vůli smluvních stran. Takovou redukci své argumentace považuje za nepřípadnou. V dovolání podle něj nastolil otázku, zda odvolací soud mohl izolovaně posuzovat převod pozemku pouze podle občanského zákoníku a zcela pominout úpravu obchodního zákoníku o převodu podniku, včetně povahy podniku jako věci hromadné a rozdílného okamžiku nabytí vlastnictví k nemovitostem podléhajícím evidenci v katastru nemovitostí a k věcem ostatním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k výroku I rozsudku okresního soudu, kterým bylo stěžovateli přiznáno 3 260 Kč s příslušenstvím, je návrh podán někým zjevně neoprávněným, neboť tímto pro stěžovatele příznivým výrokem nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
9. K přezkumu části výroku II rozsudku okresního soudu týkající se nároku na zaplacení 698 757 Kč s příslušenstvím, jeho výroků III a IV a napadeného usnesení okresního soudu o výši nákladů státu není Ústavní soud příslušný, neboť odvolací soud tato rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil a Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které již bylo zrušeno. Ve vztahu ke zrušující části rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení v tomto rozsahu pokračuje. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
11. Podstatou projednávané věci je výklad smluvních ujednání mezi stěžovatelem a jeho otcem z let 2011 a 2012, konkrétně otázka, zda jejich vůle směřovala k převodu příručního skladu nezávisle na pozemku parc. č. X1. Odvolací soud vyšel ze znění původních smluv, v nichž byl pozemek uváděn „se všemi hospodářskými budovami, součástmi a příslušenstvím“, a z následného dodatku, podle něhož měl pozemek zůstat ve vlastnictví otce stěžovatele. Z toho dovodil, že smluvní strany nesměřovaly k samostatnému převodu budov nezávisle na pozemku. Tento výklad Ústavní soud neshledává svévolný či zjevně nelogický. Skutečnost, že stěžovatel prosazuje jiný výklad, sama o sobě ústavněprávní význam nemá.
12. Na uvedeném nic nemění stěžovatelův poukaz na povahu podniku jako věci hromadné a na § 269 odst. 2 a § 476 a násl. obchodního zákoníku. Tato argumentace se může týkat právní kvalifikace smluv a režimu převodu jednotlivých složek podniku, sama však neurčuje, jaký rozsah převodu smluvní strany svými právními jednáními sjednaly. Právě tuto otázku odvolací soud vyřešil jejich výkladem, aniž by při tom podle Ústavního soudu vybočil z ústavních mezí interpretace soukromoprávních jednání.
13. Neopodstatněná je také námitka, že Nejvyšší soud obsah stěžovatelova dovolání nepřípadně redukoval a jeho obchodněprávní argumentaci pominul. Nejvyšší soud se jí výslovně zabýval a vysvětlil, proč za situace, kdy napadené rozhodnutí spočívá na výkladu projevené vůle smluvních stran, považoval argumentaci stěžovatele o nezbytnosti analogicky použít ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku za nerozhodnou. Ani v postupu Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud nic ústavněprávně vadného neshledává.
14. Jen pro úplnost lze dodat, že vzhledem k následnému převodu pozemku na vedlejší účastnici by se při splnění zákonných předpokladů nabízelo například také posouzení podle § 3058 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Úkolem Ústavního soudu však není určovat nejvhodnější podústavní konstrukci vztahů mezi účastníky; existence jiného možného právního řešení sama o sobě nečiní řešení přijaté obecnými soudy protiústavním.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu