55. Jestliže tedy obecné soudy v posuzované věci opodstatněně (viz výše) dospěly k závěru, že nadále trvají důvody útěkové a předstižné vazby, a proto je třeba vystavit stěžovatele omezením spojených s opatřeními nahrazujícími vazbu, nespatřuje Ústavní soud v těchto úvahách žádné pochybení ústavněprávní relevantní úrovně. Je však třeba zdůraznit, že i po dobu trvání omezení vyplývajících z uložených vazebních substitutů bude povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat existenci důvodů vazby, a to i ve světle tzv. doktríny zesílených důvodů (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 170/25 nebo sp. zn. IV. ÚS 1563/25 ze dne 6. srpna 2025 a judikaturu v nich citovanou), takže nikde není řečeno, že by vazební substituty směly automaticky trvat po celou dobu předpokládanou v § 73aa trestního řádu, neboť i z tohoto ustanovení primárně plyne, že smí trvat jen po dobu nezbytně nutnou.
56. Jako opodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud stěžovatelovu námitku, že mu navzdory kasačnímu usnesení městského soudu ze dne 9. března 2026 nebyl vrácen cestovní pas, o jehož vzetí do úschovy na základě později zrušeného usnesení obvodního soudu ze dne 22. ledna 2026 bylo požádáno dne 28. ledna 2026 a který byl do úschovy přijat o den později (č. l. 25 až 27 spisu obvodního soudu). Zrušením usnesení obvodního soudu ze dne 22. ledna 2026 skutečně pozbylo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí právní titul, a to až do nového usnesení obvodního soudu ze dne 18. března 2026. Stěžovateli měl být tedy jeho cestovní pas po kasačním zásahu městského soudu vrácen, což se však nestalo, jak vyplývá i z bodu 18 druhého usnesení obvodního soudu, kterým soud vysvětlil, proč stěžovatele v druhém usnesení na rozdíl od prvního k vydání cestovního pasu již nevyzývá. Cestovní pas měl obvodní soud (do jehož úschovy stěžovatel pas vydal) vrátit i bez žádosti stěžovatele, což vyplývá z obecné platnosti zásady oficiality ve smyslu § 2 odst. 4 trestního řádu. Toto pochybení obecných soudů však nemohlo zakládat důvod k tomu, aby Ústavní soud (byť jen zčásti) konkrétní ústavní stížnosti vyhověl. Šlo o zásah do stěžovatelových práv, který se míjí s otázkou ústavnosti samotných napadených rozhodnutí. Ústavní soud tak považuje za vhodné na tento aspekt upozornit alespoň v odůvodnění. Obdobně jako je pro maximální přípustnou délku doby vazby rozhodné skutečné omezení osobní svobody, musí soudy zohlednit faktický stav i v případě vazebních substitutů a zahrnout do doby trvání vazebních substitutů i dobu po zrušení prvního usnesení obvodního soudu, kdy formálně stěžovatele žádný vazební substitut neomezoval, ale materiálně byl omezen tím, že neměl k dispozici cestovní pas.
VIII.
Závěr
57. Ústavní soud závěrem ze shora uvedených důvodů konstatuje, že obecné soudy - ač jejich postup rozhodně nebyl bezchybný - rozhodly o propuštění stěžovatele na svobodu za současného uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu ještě před uplynutím zákonné maximální doby trvání vazby, tedy v situaci, kdy byl uvedený postup přípustný. Toto rozhodnutí nelze vnímat jako snahu o účelové obcházení zákona, a to i proto, že současná právní úprava (§ 73aa trestního řádu) výslovně upravuje maximální přípustnou dobu trvání vazebních substitutů a nečiní ji závislou na maximální době trvání vazby, takže obě tyto doby mohou být - při splnění dalších předpokladů - využity v plném rozsahu. Samozřejmě platí, že o vazebních substitutech smí být rozhodnuto, jen dokud nebyla fakticky vyčerpána maximální doba vazby, tedy třeba i krátce před jejím uplynutím, tedy jistě i měsíc předtím, jako tomu bylo v posuzované věci. Stanovením opatření nahrazujících vazbu tedy nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod, což platí i o předchozím kasačním usnesení městského soudu, které i přes vady nekolidovalo se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy a svobodami.
58. Při rozhodování o uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu tak pro posouzení otázky, zda byla maximální doba vazby vyčerpána, není podstatná délka doby mezi vzetím do vazby a uložením omezujících opatření nahrazujících vazbu, ale doba, po kterou byl obviněný ve vazbě. Jinak také řečeno, uložení omezujících opatření nahrazujících vazbu nebrání - při splnění dalších předpokladů - to, že obviněný je v době jejich ukládání již na svobodě, pokud předcházející doba vazby trvala kratší dobu než maximální možnou.
59. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v části směřující proti oběma napadeným usnesením městského soudu a proti usnesení obvodního soudu ze dne 18. března 2026 zamítl. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl, a to v části, která směřovala proti výrokům I, II a III usnesení obvodního soudu ze dne 22. ledna 2026 podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný a v části směřující proti jiným zásahům podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
60. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 1. července 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudce Milana Hulmáka k odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 1480/26
Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu.
1. Napadená rozhodnutí z hlediska ústavněprávního i podle mého názoru obstojí. Souhlasím se základními tezemi, na kterých přijatý nález stojí. Nález do určité míry vychází z předchozí judikatury Ústavního soudu (např. nálezu ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25). Nesouhlasím však s tím, jak se Ústavní soud v této věci vypořádal se vztahem nejvyšší přípustné doby trvání vazby (§ 72a trestního řádu) a nejvyšší přípustné doby trvání opatření nahrazujících vazbu (§ 73aa trestního řádu).
2. Ústavní soud formuluje své závěry ohledně vztahu těchto ustanovení zejména v bodech 43 a 44 nálezu. Shrnuto, doba podle § 73aa trestního řádu se neprodlužuje o dosud nevyčerpanou dobu pro trvání vazby. Maximální doba trvání vazebních substitutů je upravena samostatně, vztahuje se jen na dobu, kdy je jednotlivec fakticky omezen vazebními substituty, a nemůže být překročena. Analogicky neplatí ani opačná úvaha, že by se o dobu strávenou ve vazbě krátila doba, po kterou mohou maximálně trvat vazební substituty. Tím, že se počítá jen se dny, kdy byl jednotlivec fakticky omezen vazebními substituty, nemůže být započítána doba fakticky strávená ve vazbě, neboť z povahy věci nemůže být současně vykonávána vazba i opatření vazbu nahrazující. Faktor času se při rozhodování o vazbě a jejích substitutech projevuje nejen s ohledem na přípustnou délku, ale i s ohledem na samotnou existenci důvodů vazby, a to i ve světle tzv. doktríny zesílených důvodů.
3. Mé výhrady se projeví jednak v tom, zda měl Ústavní soud tuto otázku řešit (a), jednak ve věcném řešení (b). Takto je také mé stanovisko strukturováno.
a) Ústavní soud neměl řešit vztah úpravy v § 72a a § 73aa trestního řádu
4. Ústavní soud opakovaně deklaruje svou zdrženlivost k přezkumu rozhodování obecných soudů a omezené pravomoci k výkladu podústavního práva. Výklad trestního řádu a trestního práva procesního je primárně věcí obecných soudů, zatímco Ústavní soud zasahuje jen při ústavněprávním excesu (např. nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2436/18, bod 11, usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3821/19, bod 17).
5. Ustanovení § 73aa trestního řádu je účinné od 1. 1. 2026 (bod 41 nálezu). V posuzované věci nebylo aplikováno, pokud jde o nejvyšší přípustnou dobu trvání opatření, v žádném z napadených rozhodnutí (šlo o to, zda opatření může být uloženo, nikoliv, jak dlouho má trvat). Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil zásah do svých zaručených práv s ohledem na aplikaci tohoto ustanovení. Žádný z účastníků ani vedlejších účastníků se nevyjadřoval ke vztahu § 72a a § 73aa trestního řádu, pokud jde o počítání nejvyšší přípustné doby trvání opatření podle § 73aa trestního řádu.
6. Ústavní soud neměl tuto otázku v nálezu řešit. Pro své rozhodnutí řešení nijak nepotřeboval.
b) Nejvyšší přípustná doba trvání opatření nahrazujícího vazbu by měla zohlednit dobu faktického výkonu vazby
7. Nález v bodech 36 až 38 vysvětluje vzájemný vztah vazby a opatření nahrazující vazbu. Předpokladem pro rozhodnutí o tom, že se vazba nahrazuje některým z vazebních substitutů, je trvání vazebních důvodů (i se zohledněním doktríny zesílených vazebních důvodů) a skutečnost, že dosud neuplynula maximální přípustná doba vazby (shodně nález sp. zn. IV. ÚS 2580/23, bod 42).
8. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2580/23, body 52 a 53 odmítl Ústavní soud navázání opatření nahrazujících vazbu na nejvýše přípustnou dobu vazby podle § 72a trestního řádu. Neodmítl význam tohoto hlediska absolutně, i při uplatnění nahrazujících opatření bylo nutné zohlednit uplynutí nejvyšší přípustné doby trvání vazby, avšak pouze při zkoumání existence vazebních důvodů (nález sp. zn. IV. ÚS 2580/23, bod 47). Zároveň, a to i v přijatém nálezu (bod 40), ponechal Ústavní soud otevřenou možnost ochrany před svévolí. V nyní posuzované věci se ale situace liší, když zákonodárce nejvýše přípustnou dobu nově stanovil, a to dokonce v závislosti na době pro trvání vazby. Jde o výklad tohoto časového limitu. V přijatém nálezu zvolená konstrukce popírá účel institutu opatření nahrazujícího vazbu a vede k neproporcionalitě zásahu do ústavně zaručených práv.
9. Opatření nahrazující vazbu jsou projevem subsidiarity vazby a proporcionality zásahu do osobní svobody. Mají zabránit tomu, aby byl obviněný omezován na své osobní svobodě tam, kde to není nutné. I jejich uložení tam, kde je dotčena svoboda jedince, musí naplňovat ústavněprávní limity (např. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2821/20, bod 24 a tam uvedená judikatura). To je ve dvou směrech respektováno i v přijatém nálezu: je nezbytná existence vazebních důvodů a zároveň neuplynutí nejvyšší přípustné doby vazby (bod 37 nálezu). Je to však do určité míry popřeno tím, že Ústavní soud dospívá v přijatém nálezu pouze na základě prostého jazykového výkladu bez jakýchkoliv navazujících úvah k tomu, že je přípustná kumulace nejvyšších přípustných dob (body 43 a 44 nálezu). Opatření nahrazující vazbu již nejsou pouze opatření nahrazující vazbu, když Ústavní soud dovoluje rozšíření jenom s argumentem existence vazebních důvodů na dobu, kdy vazba v takovém rozsahu již uložena být nemohla. Jde o opatření k prosazení veřejného zájmu na omezení svobody, často svobody pohybu po dobu trvání vazebních důvodů (bod 53 nálezu, tak již dříve nález sp. zn. IV. ÚS 2580/23, body 47 až 49). "Nahrazení vazby" se tak projeví při vzniku, pouze omezeně při trvání náhradního opatření.
10. Je pochopitelné, že méně invazivní prostředky nemusí sdílet limity přísnějších zásahů. Proto je nyní stanovená nejvyšší přípustná doba trvání náhradních opatření delší, když jde o méně invazivní omezení svobody (§ 73aa trestního řádu). Zákonodárce užil přitom jednotné omezení, aniž by řešil různý charakter omezujících opatření s odlišným dopadem do života obviněného.
11. Při uložení opatření nahrazujícího vazbu na samém počátku místo vazby vede aplikace tohoto limitu k předvídaným řešením. Jestliže je ale ukládáno jeden měsíc před uplynutím nejvyšší přípustné doby trvání vazby (jako v posuzovaném případě), je ukládáno namísto jednoho měsíce vazby. Nic na tom nemění potřeba existence a trvání vazebních důvodů a vliv času na jejich zkoumání. Po dvanácti měsících bez ohledu na jejich trvání by musel být obviněný propuštěn bez jakéhokoliv omezení na svobodě, což přijatý nález respektuje. Přijatý nález umožňuje tento jeden měsíc vazby nahradit až často jeden a půl roku trvajícím omezením svobody pohybu v přípravném řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2580/23, bod 29). Takový postup z hlediska smyslu a účelu opatření nahrazujícího vazbu a požadavku proporcionality nedává smysl. I trestní zákoník přitom vnímá vazbu a jí nahrazující omezení pohybu do určité míry podobně. Povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v obydlí se započítává do trestu obdobně jako vazba (§ 92 odst. 4 trestního zákoníku).
12. Výklad podústavního práva nabízel řadu cest. Jestliže má být zachován smysl opatření nahrazujícího vazbu jako opatření, které skutečně vazbu nahrazuje a které není jenom dalším nástrojem omezení svobody obviněného bez odsuzujícího rozsudku (pak by nebylo nutné rozhodnout před uplynutím nejvyšší přípustné doby vazby), je dle mého názoru nutné v nejvyšší přípustné délce zohlednit i trvání výkonu vazby. Nabízí se forma jednoduchého zápočtu faktické doby vazby s argumentací, že jestliže zde má platit doba pro mírnější omezení osobní svobody, aniž by zde došlo k výkonu vazby, tak při výkonu vazby musí být o tento čas kratší. Lze si představit též závěr, že nejdelší přípustná doba náhradního opatření se odvíjí od nevyčerpané doby vazby, když uvedené ustanovení nezmiňuje nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby, ale pouze "doby stanovené pro trvání vazby". Odlišné stanovisko zde však nemá dávat kategorické závěry ohledně výkladu podústavního práva, ten ve své úplnosti proveden nebyl. Myslím si však, že stávající koncepce daných opatření nemá vést k prosté kumulaci nejvýše přípustných dob podle § 72a a 73aa trestního řádu, k níž se bez dalšího přihlásil tento nález.
V Brně 1. července 2026
Milan Hulmák