Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Havelky, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2026 č. j. 1 As 208/2025-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 17 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip zakotvený v čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel požádal statutární město Chomutov (povinný subjekt) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o informace vztahující se k rychloměru umístěnému na ulici Písečná v Chomutově. Povinný subjekt na všechny otázky odpověděl, odmítl však sdělit IP adresu prvního serveru, na který rychloměr přenáší pořízené snímky s odůvodněním, že by poskytnutím této IP adresy serveru mohlo dojít k narušení nebo ohrožení kyberbezpečnosti.
3. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí povinného subjektu zamítl Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 3. 1. 2025 č. j. KUUK/000227/2025. Konstatoval, že IP adresa by mohla být zneužita k tzv. DDoS útoku (Distributed Denial of Service, tj. přehlcení serveru a znemožnění přenosu záznamů o přestupcích v dopravě), přičemž nejde pouze o hypotetickou možnost, jelikož k takovým útokům na zařízení provozovaná orgány veřejné moci již dochází. Rychloměr přitom považoval za bezpečnostní opatření ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, a to s ohledem na pravomoc policie a obecní policie měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích podle § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 10. 12. 2025 č. j. 141 A 13/2025-29. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Odmítl dále námitku stěžovatele, že lze srovnávat IP adresu serveru a veřejnost fyzické adresy obecního úřadu. Uvedl, že totéž platí pro porovnání s veřejně dohledatelnou IP adresou internetových stránek města Chomutov. Krajský soud nepovažoval za relevantní ani to, že IP adresa posledního serveru, na němž jsou snímky nakonec uloženy, je opět známá, jelikož přenos dat ohrožuje právě znalost IP adresy prvního serveru.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Předně zdůraznil, že námitka stěžovatele směřující proti neprovedení testu proporcionality je nepřípustná, jelikož ji stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti. Stejně tak poprvé až v kasační stížnosti stěžovatel uplatnil námitku, že rychloměr nemůže být bezpečnostním opatřením, a proto na něj aplikovaná zákonná výluka nedopadá. Vzhledem k povinnosti správních soudů zkoumat z úřední povinnosti, zda právní předpis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na danou věc skutečně dopadají, Nejvyšší správní soud k této námitce přihlédl a nastolenou otázku věcně vypořádal. Objasnil, že provoz rychloměru je bezpečnostním opatřením ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Představuje totiž nástroj, který směřuje k ochraně bezpečnosti, přičemž první server je důležitou součástí celého systému, neboť jeho vyřazení z provozu by mohlo vést k významnému ohrožení zařízení, jehož prostřednictvím se měří rychlost a zajišťuje záznam přestupků v dopravě. Současně objasnil, že rychloměr je bezpečnostním opatřením předpokládaným zvláštním předpisem, tj. § 79a zákona o silničním provozu. Skutečnost, že citované ustanovení představuje kompetenční normu pro policii k měření rychlosti vozidel, neznamená, že současně nemůže definovat rychloměr jako bezpečnostní opatření. Nejvyšší správní soud dále rozvedl, že míra hrozícího rizika pro řádné fungování rychloměru při poskytnutí požadované IP adresy není srovnatelná s běžnými riziky, která povinný subjekt denně podstupuje proto, že jsou veřejně známé, jako je adresa jeho sídla nebo IP adresy jeho webových stránek. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že sdělení IP adresy prvního serveru, na který jsou přenášeny záznamy z měření rychlosti, by mohlo vést k přímému ohrožení účinnosti bezpečnostního opatření - rychloměru. V případě omezení tohoto spojení (např. z důvodu DDoS útoku) by rychloměr přestal plnit svou funkci, jelikož by nemohl přenášet záznamy o překročení rychlosti a předávat je k dalšímu postupu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel stejně jako v kasační stížnosti nesouhlasí s výkladem, podle kterého je rychloměr bezpečnostním opatřením. Výklad přijatý správními soudy podle stěžovatele rozšiřuje pojem bezpečnostního opatření za hranici jeho zákonného smyslu. Namítá dále, že správní soudy fakticky nerozlišují mezi bezpečnostním opatřením a objektem, který má být určitým bezpečnostním opatřením chráněn.
7. Dále uvádí, že žádal pouze o IP adresu prvního serveru, na který jsou přenášeny snímky, nikoliv o údaj, jak rychloměr deaktivovat. Správní soudy podle něj směšují rychloměr jako měřicí zařízení se serverem jako místem příjmu a dalšího zpracování dat. Zákonná výluka dopadá pouze na informaci, jejíž poskytnutí významně nebo přímo ohrožuje účinnost bezpečnostního opatření. Stěžovatel žádal informaci o IP adrese serveru proto, aby mohl ověřit, zda údaje z rychloměru od počátku zůstávají v dispozici orgánů veřejné moci nebo zda jsou nejprve přenášeny přes infrastrukturu třetí osoby. Správní orgány ani soudy podle stěžovatele nevyžadovaly skutečné naplnění zákonné podmínky významného nebo přímého ohrožení účinnosti bezpečnostního opatření. Nejvyšší správní soud se pak pouze formalisticky vypořádal s námitkou neprovedení testu proporcionality.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. proti napadenému rozsudku žádný takový procesní prostředek neměl k dispozici.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
10. Nejvyšší správní soud ve vyjádření vyzdvihl základní body svého odůvodnění. Zdůraznil, že stěžovatel otázku proporcionality v řízení před krajským soudem nijak neuplatnil. Pokud se v této situaci Nejvyšší správní soud odmítl touto otázkou zabývat jako první, postupoval v souladu s koncepcí opravných prostředků ve správním soudnictví a dispoziční zásadou. Poukázal na to, že ve své judikatuře zaujal postoj, že jako kasační soud nemá být prvním, kdo v řízení provádí test proporcionality nebo se zabývá jeho správností, pokud stěžovatel takovou námitku neuplatnil ve správní žalobě. Nejvyšší správní soud dále upozornil, že postup stěžovatele před správními soudy byl obecně nedůsledný. Také otázku, zda je rychloměr bezpečnostním opatřením či nikoliv, řešil Nejvyšší správní soud jako první, v tomto případě ovšem z úřední povinnosti. Jinak by námitka stěžovatele byla také nepřípustná. Nejvyšší správní soud dále objasnil jednotlivé klíčové závěry svého odůvodnění.
11. Krajský úřad se vyjádřil především k námitce stěžovatele, že nepožadoval informace o rychloměru, který záznamy přestupků pořizuje, ale pouze IP adresu prvního serveru, na který jsou přenášeny snímky. Uvedl k tomu, že rychloměr i server, jímž jsou snímky přenášeny do cílového zařízení, tvoří z pohledu přenosu dat, a tedy i jejich bezpečnosti, jeden systém, který nelze dělit. Vzhledem k tomu, že uvedeným systémem jsou zaznamenávána a přenášena data v podobě záznamů přestupkového jednání, na nichž jsou zachycena vozidla s registračními značkami, je nutno tato data považovat jak za osobní údaje sui generis, tak i za iniciační podklady pro sankční řízení o přestupcích. Z toho důvodu je nutno celý systém chránit před jakýmikoliv útoky, přičemž z pohledu bezpečnosti je prvořadou povinností subjektů, jež taková zařízení provozují a pracují s daty získanými z těchto zařízení, předcházet bezpečnostním rizikům. A právě nezveřejnění informací, jež by mohly vést k ohrožení bezpečnosti těchto zařízení, je primárním prostředkem bezpečnostní prevence.
12. Krajský úřad dále zdůraznil, že pokud stěžovatel uvádí, že žádal informaci o IP adrese serveru, přes který jsou data přenášena z toho důvodu, aby mohl ověřit, zda údaje z rychloměru od počátku zůstávají v dispozici orgánů veřejné moci nebo jsou přenášeny přes infrastrukturu třetí osoby, byla mu taková informace fakticky poskytnuta ve sdělení povinného subjektu, tj. Magistrátu města Chomutova, z něhož bylo zřejmé, že data putují z rychloměru přímo na server Městské policie Chomutov.
13. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož rychloměr v posuzované věci představuje bezpečnostní opatření ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy s tím, jak uvedený soud interpretoval a aplikoval podústavní právo (ke kvalifikovaným vadám tohoto procesu srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku objasnil (s odkazem na zákonnou úpravu) důvody, pro něž je rychloměr třeba považovat za bezpečnostní opatření, a proč zveřejnění IP adresy prvního serveru, na který jsou přenášeny záznamy z měření, ohrožuje přímo funkčnost rychloměru, tedy účinnost tohoto bezpečnostního opatření. V rámci toho se vypořádal s námitkami, které stěžovatel nyní opakuje v ústavní stížnosti. Učinil tak srozumitelně a racionálně, čímž plně dostál svým povinnostem, které korespondují se základním právem účastníků na řádný proces a související judikaturou Ústavního soudu. Nic nenasvědčuje ani porušení čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny. Ústavně zaručené základní právo na informace lze realizovat v mezích zákona, přičemž ústavnost omezení plynoucího z § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím stěžovatel nijak nezpochybnil, a ani z věcného hlediska nelze interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení Nejvyšším správním soudem považovat za "nepřiměřenou", jež by kolidovala se samotnou podstatou tohoto základního práva. V této souvislosti dlužno podotknout, že mělo-li být účelem dané žádosti zjistit, zda jsou snímky z rychloměru přenášeny výlučně do dispozice orgánu veřejné moci, mohl si stěžovatel o tuto informaci požádat (nadto - jak plyne z vyjádření krajského úřadu - tuto informaci již získal fakticky).
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu