Ústavní soud, III. ÚS 1544/26

Spisová značka
III. ÚS 1544/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:3.US.1544.26.1
Datum rozhodnutí
15. 10. 2026
Datum podání
5. 6. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Svatoň Jan
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny, právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík
trestní řízení, obnova řízení, trestná činnost

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti T. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2026 č. j. 2 To 12/2026-148 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2025 č. j. 30 Nt 1857/2025-134, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 6. 2. 2020 č. j. 30 T 7/2017-5600 byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016] (body I. a III.) a ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti [§ 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019]; za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu sedmi let a trest propadnutí části majetku - věcí vyjmenovaných v rozsudku.

2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") usnesením ze dne 10. 3. 2021 č. j. 5 To 38/2020-5798 k odvolání stěžovatele a státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání.

3. Následným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2021 č. j. 30 T 7/2017-5990 byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku] spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě I.), ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti [§ 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019], spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě II.) a ze zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku). Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu sedmi let a trest propadnutí v rozsudku vyjmenované části majetku.

4. Stížnostní soud usnesením ze dne 8. 6. 2022 č. j. 5 To 54/2021-6105 odvolání státního zástupce i obžalovaných zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 15. 3. 2023 č. j. 8 Tdo 189/2023-6237 jako zjevně neopodstatněné.

5. Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1758/23 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

6. Napadeným usnesením soud prvního stupně ve veřejném zasedání zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení, neboť předložené důkazy nepředstavovaly novum, které by mohlo obnovu řízení odůvodnit. Stížnostní soud usnesením vydaným v neveřejném zasedání zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

8. Stěžovatel byl (společně s obchodní korporací, jejímž byl statutárním orgánem) uznán vinným a odsouzen za jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny, přestože zločineckou skupinu musí tvořit nejméně tři osoby. Jak uvedl ve svém návrhu na povolení obnovy, "existence organizované zločinecké skupiny se ke dni podání tohoto návrhu neprokázala". Obecné soudy v napadených usneseních odkazovaly na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 35 T 10/2017, v němž byly (v té době nepravomocně) odsouzeny za účast na zločinecké skupině osoby, které stěžovatel v zásadě ani nezná. Novum tedy představuje absence vazby mezi řízeními soudu prvního stupně v jeho věci pod sp. zn. 30 T 7/2017 a pod sp. zn. 35 T 10/2017, v níž však nebyla předmětem šetření činnost, pro kterou byl stěžovatel před čtyřmi lety uznán vinným; stěžovatel ve druhé věci nebyl ani obžalován a nefiguroval v ní ani jako svědek. Není patrné, čeho konkrétně se měl ve vztahu k ostatním členům zločinecké skupiny dopustit, a neměl tak možnost se ve společném řízení hájit. Povolení obnovy by stěžovateli umožnilo prokázat neúčast na činnosti zločinecké skupiny a stěžovatel je pro takový případ připraven prohlásit vinu ve smyslu prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2020 č. j. 30 T 7/2017-5600.

9. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

10. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, rozhodnutími ve věci samé, dosud nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2024 č. j. 35 T 10/2017-44466, i s obsahem řízení o ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 1758/23, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Toto omezení je prolomeno pouze tehdy, vybočí-li obecné soudy na úkor stěžovatele z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

12. Z napadených usnesení se podává, že existencí zločinecké skupiny a jejího vztahu ke stěžovateli se obecné soudy zabývaly již v řízení ve věci samé (bod 23 usnesení soudu prvního stupně, bod 7 usnesení stížnostního soudu). Z výroku rozsudku soudu prvního stupně č. j. 30 T 7/2017-5990 je patrný seznam osob zapojených do zločinecké skupiny (stejné osoby jako v řízení ve věci soudu prvního stupně sp. zn. 35 T 10/2017) s popisem, jak organizovaná zločinecká skupina fungovala, jaké byly kroky jednotlivých osob apod. Z výroku je patrná spolupráce některých z uvedených osob s obchodní korporací stěžovatele, v odůvodnění je popsán i kontakt přímo se stěžovatelem (který byl právě po jedné schůzce zadržen - viz bod 187 rozsudku sp. zn. 35 T 10/2017). Také Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1758/23 uvedl, že v rozsudku je přesně popsáno fungování zločinecké skupiny a dlouhodobá činnost jednotlivých osob; z usnesení Ústavního soudu (body 21 a 22) je proto patrné, že stěžovatel již v řízení ve věci samé zpochybňoval existenci zločinecké skupiny a své zapojení do ní.

13. Posouzení, obsahuje-li návrh na obnovu řízení požadované novum, je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či zcela bezpředmětné. V rámci této kompetence krajský i vrchní soud zcela srozumitelně a jednoznačně vysvětlily, proč tomu tak v projednávané věci není, a proto návrhu nevyhověly. Srozumitelně přitom uvedly, jaké jsou zákonné požadavky na obnovu řízení (§ 278 trestního řádu), které však nebyly naplněny. Posouzení způsobilosti nových tvrzení mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí v rámci své zákonné povinnosti zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům. Obecné soudy tak učinily, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily (bod 24-30 usnesení soudu prvního stupně, body 8-11 usnesení stížnostního soudu). Nespokojenost stěžovatele s jejich závěry nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku s právními závěry obecných soudů.

14. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Toto právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručuje (ani zaručit nemůže), že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka, a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Jde-li o tvrzené porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), je již z rozsudku ve věci samé patrné, jak se na její činnosti stěžovatel účastnil.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svá tvrzení, jimiž se obecné soudy i Ústavní soud zabývaly již v původním řízení. Opětovně vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím, který je třeba považovat za pouhou polemiku, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti.

16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.