Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Hlavičky, advokáta, sídlem K dolům 1924/42, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025 č. j. 51 Co 46/2025-146 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. března 2025 č. j. 24 C 5/2024-140, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Aleny Procházkové, notářky, sídlem Štefánikova 265/26, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že André Havelka (dále jen "žalobce") podal v únoru 2021 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu proti čtyřem žalovaným (mimo jiné vedlejší účastnici), v níž uplatnil několik nároků. Proti vedlejší účastnici se domáhal zaplacení 83 000 000 Kč z titulu náhrady škody, kterou mu měla způsobit svým postupem jako soudní komisařka v řízení o pozůstalosti po jeho otci. Žalobci byl z důvodu nemajetnosti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2022 č. j. 10 Nc 10/2021-118 ustanoven stěžovatel jako advokát "k ochraně zájmů v této věci". Ustanovení se vztahovalo na celé tehdejší řízení vedené proti všem žalovaným.
3. Řízení o nároku vůči vedlejší účastnici bylo následně vyloučeno k samostatnému projednání a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatel jménem žalobce v této věci podal návrh na přerušení řízení a dne 5. 5. 2023 na výzvu soudu doplnil žalobu. Tvrdil zejména, že vedlejší účastnice neustanovila správce pozůstalosti a v řízení postupovala liknavě a s průtahy. Tvrzenou škodu vyčíslil na 70 000 000 Kč s příslušenstvím. Poté, co bylo žalobci potvrzeno nabytí dědictví s čistou hodnotou přesahující 42 000 000 Kč, byl stěžovatel funkce ustanoveného zástupce zproštěn. Pro zpětvzetí žaloby obvodní soud usnesením ze dne 24. 6. 2024 č. j. 24 C 5/2024-123 řízení zastavil.
4. Stěžovatel následně za zastupování v této samostatné věci vyúčtoval odměnu za 1,5 úkonu právní služby ve výši 72 300 Kč za úkon (z tarifní hodnoty po doplnění žaloby podle předmětu řízení 70 000 000 Kč) za návrh na přerušení řízení a doplnění žaloby a tomu odpovídající režijní paušály. Obvodní soud mu napadeným usnesením přiznal 27 000 Kč. Vyšel z § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") a tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť podle jeho názoru žaloba ani po doplnění nebyla dostatečně konkretizována a skutečnou hodnotu jejího předmětu by bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, případně ji již pro zastavení řízení zjistit nelze. Do přiznané částky zahrnul rovněž úkony, jejichž odměnu stěžovatel v tomto řízení nepožadoval.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil usnesení obvodního soudu tak, že výše odměny činí 2 850 Kč, jinak je potvrdil. Vyložil, že v dané věci nebylo nikdy postaveno najisto, že by žalobci vznikla škoda a případně v jaké výši. Nic takového podle městského soudu v řízení ani nevyšlo najevo, ani nevyplývá z obsahu spisu či shodných tvrzení, případně provedených důkazů. Uzavřel, že žalobcem tvrzenou škodu a její výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi vyhotovením řady znaleckých, případně revizních znaleckých posudků za situace, kdy řízení je pravomocně skončeno. Ztotožnil se s použitím § 9 odst. 1 advokátního tarifu, zohlednil však pouze dva stěžovatelem skutečně vyúčtované úkony.
6. Stěžovatel poté podal proti usnesení městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2026 č. j. 31 Cdo 3205/2025-165 odmítl. Sjednotil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uzavřel, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o odměně advokáta ustanoveného podle § 29 nebo § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při určení jeho odměny nerespektovaly § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Uvádí, že po rozdělení původního řízení bylo nutné žalobu proti vedlejší účastnici na výzvu soudu doplnit, což učinil podáním ze dne 5. 5. 2023. V něm podle svých slov uvedl, o jaký skutkový základ žalobce své nároky opírá a jak dospěl k jejich výši. To, že se výše nároků mohla změnit na základě navrhovaných znaleckých posudků, podle stěžovatele neznamená, že předmět řízení nebylo možné ocenit.
8. Stěžovatel dále poukazuje na své postavení ustanoveného advokáta. Uvádí, že ustanovený advokát nemůže zastupování odmítnout pro pravděpodobnou neopodstatněnost nároku. Jestliže žalobce na svých nárocích trval a uváděl skutečnosti, které mohly svědčit o excesu v činnosti notářky a dalších pochybeních, nezbývalo podle stěžovatele než činit podání potřebná a směřující alespoň k projednatelnosti žaloby.
9. Za nepřípadné považuje použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, které podle něj vedlo k přiznání excesivně nízké odměny. Odkazuje v této souvislosti na nálezy ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 (N 152/125 SbNU 159), ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 (N 103/124 SbNU 239) a ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 2358/24 (N 214/127 SbNU 144). Zároveň považuje rozhodnutí za nečekané, protože v řízení proti jinému žalovanému a při rozhodování o odměně za úkony učiněné před rozdělením původního řízení mu Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou přiznal odměnu podle § 8 advokátního tarifu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost podal oprávněný stěžovatel, který jako advokát nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost není nepřípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní stížnost je podána včas. Stěžovatel se proti napadenému usnesení městského soudu obrátil na Ústavní soud již dříve, jeho tehdejší ústavní stížnost však byla usnesením ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1841/25 odmítnuta jako nepřípustná, neboť současně probíhalo dovolací řízení. Ústavní soud v něm výslovně uvedl, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel může na Ústavní soud znovu obrátit a že mu zákonná dvouměsíční lhůta zůstane zachována. Teprve velký senát Nejvyššího soudu v projednávané věci uzavřel, že dovolání proti rozhodnutí o odměně ustanoveného advokáta je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Za této procesní situace nemůže jít stěžovateli k tíži, že postupoval podle poučení městského soudu i předchozího rozhodnutí Ústavního soudu a vyčkal rozhodnutí o dovolání.
12. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti v rozsahu, v němž městský soud změnil napadené usnesení obvodního soudu co do výše přiznané odměny, protože Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno a tím nahrazeno. Ve zbývajícím rozsahu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud při přezkumu rozhodování o nákladech řízení postupuje zdrženlivě. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), v bodě 34, uzavřel, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Tato východiska se uplatní rovněž při přezkumu rozhodnutí o odměně advokáta ustanoveného soudem.
14. Ani existence dřívější judikatury, která se zabývala typově obdobnou otázkou v nákladové věci, přitom sama o sobě neznamená, že Ústavní soud věcně přezkoumá každou další obdobnou věc, nepřesahuje-li svými okolnostmi vlastní zájem stěžovatele (srov. usnesení ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2817/24, bod 27; či nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, zejména body 26 až 31). Uvedený přístup se uplatní i tehdy, nejsou-li sporné náklady kvantitativně bagatelní. Ani jejich výše proto sama o sobě zpravidla nepostačuje k posunu věci do ústavní roviny (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 532/25, bod 6; ze dne 2. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 3208/25, bod 21; či ze dne 15. 7. 2026 sp. zn. II. ÚS 1201/26, bod 12).
15. Stěžovatel žádnou samostatnou argumentaci k mimořádným okolnostem ve smyslu uvedeného stanoviska nerozvíjí. Namítá především, že městský soud nesprávně použil § 9 advokátního tarifu namísto § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Dále poukazuje na výrazný rozdíl mezi požadovanou odměnou 109 050 Kč a přiznanou částkou 2 850 Kč a na to, že v jiné větvi původního řízení byla jeho odměna určena z peněžité hodnoty uplatněných nároků. Svůj názor podporuje rovněž několika nálezy Ústavního soudu týkajícími se stanovení tarifní hodnoty. Zda tyto skutečnosti dávají projednávané věci dostatečný ústavněprávní význam, je třeba posoudit v jejich souhrnu.
16. Ústavní soud nepřehlíží, že právní úvaha městského soudu použitá k odůvodnění § 9 odst. 1 advokátního tarifu vzbuzuje z pohledu podústavního práva pochybnosti. Je-li předmětem právní služby peněžité plnění, vychází se podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu zásadně z jeho výše. Samotná okolnost, že v řízení nebylo prokázáno, zda žalobci škoda skutečně vznikla a v jaké výši, se týká především důvodnosti uplatněného nároku a sama o sobě nevysvětluje, proč by peněžité plnění, jehož se žaloba týkala, nemohlo být tarifní hodnotou. Ústavní soud již dříve zdůraznil, že § 8 odst. 1 advokátního tarifu do výše tarifní hodnoty nepromítá úspěch zastoupeného účastníka ve věci [srov. nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453), zejména body 23 až 25].
17. Z judikatury Ústavního soudu však neplyne ani absolutní pravidlo, podle něhož každá částka uvedená v peněžitém petitu musí bez dalšího představovat tarifní hodnotu podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Ústavní soud akceptoval použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu i ve sporu o peněžitou náhradu škody, byla-li její žalovaná výše založena pouze na volném odhadu neodvíjejícím se od reálného základu, na ničím nepodložených teoretických dohadech a byla-li vzhledem k okolnostem věci absurdně vysoká [srov. usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3254/13 (U 4/76 SbNU 947), body 11 až 13].
18. Aniž by Ústavní soud hodnotil, zda o takovou situaci v projednávané věci šlo, nelze obdobný směr úvahy při použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu považovat a priori za nepřípustný. Městský soud sice svůj závěr nepříhodně spojoval i s tím, že nebylo prokázáno, zda žalobci škoda vůbec vznikla, současně však vycházel ze způsobu jejího vyčíslení a z toho, že jednotlivé složky tvrzené škody měly být teprve objektivizovány znaleckým dokazováním. Jeho úvaha tak nesměřovala pouze k důvodnosti nároku, ale též ke způsobu určení výše tvrzené škody. Ačkoli lze mít pochybnosti o správnosti výsledného posouzení i přesvědčivosti jeho odůvodnění, nejde o libovůli založenou na koncepčně chybné vstupní úvaze srovnatelnou s případy, v nichž Ústavní soud mimořádně zasáhl do nákladového rozhodnutí (srov. nález ze dne 22. 7. 2026 sp. zn. IV. ÚS 650/26, bod 18).
19. K jinému závěru nevedou ani stěžovatelem odkazované nálezy. Ty byly předně vydány před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 a, jak již bylo uvedeno, samotný tvrzený rozpor s dřívější nálezovou judikaturou bez dalších okolností nepostačuje k zásahu do nákladové věci. Všechny stěžovatelem citované nálezy se navíc týkaly použití zvláštní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve věcech osobnostních práv či náhrady nemajetkové újmy, nikoli použití obecné subsidiární tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1, o které jde v projednávané věci. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 a v nálezu sp zn. III. ÚS 2358/24 Ústavní soud posuzoval použití paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč u nároků souvisejících s újmou na zdraví; v nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 šlo o náhradu nemajetkové újmy na osobnostních právech, přičemž obecné soudy rovněž použily § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu namísto § 8 odst. 1. Uvedená rozhodnutí proto neřešila otázku, zda může být v konkrétních okolnostech peněžitého nároku použito § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Nejde tedy ani o případ nerespektování jednoznačné nálezové judikatury v typově totožné otázce.
20. Projednávaná věc se od věci sp. zn. II. ÚS 3192/23 liší také okolnostmi ustanovení stěžovatele. Ten byl ustanoven obecně k ochraně zájmů žalobce v původním řízení vedeném proti čtyřem žalovaným a zahrnujícím několik odlišných nároků. Ačkoli již původní žaloba obsahovala vůči nynější žalované peněžitý nárok, usnesení o ustanovení stěžovatele nebylo omezeno na tuto samostatnou větev ani nespojovalo jeho ustanovení s konkrétní tarifní hodnotou. Po rozdělení řízení pak stěžovatel žalobu v nynější větvi doplnil a žalobní petit formuloval na částku 70 000 000 Kč. Ve věci sp. zn. II. ÚS 3192/23 naproti tomu byla konkrétní hodnota sporu zachycena již v rozhodnutí o ustanovení advokáta a v průběhu řízení se nezměnila.
21. Ústavní soud nepřehlíží ani výrazný rozdíl mezi požadovanou odměnou 109 050 Kč a přiznanými 2 850 Kč. Ani absolutní či procentuální výše tohoto rozdílu však sama automaticky mimořádnou okolnost nezakládá. V již odkazovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 532/25 Ústavní soud mimořádné okolnosti neshledal při rozdílu 100 686 Kč mezi požadovanou a přiznanou odměnou advokáta. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 254/26 neshledal důvod k zásahu při nepřiznání nákladů ve výši 106 100 Kč, bylo-li napadené rozhodnutí předvídatelné a odůvodněné a tamější stěžovatelka neoznačila další mimořádnou okolnost.
22. Mimořádnou okolnost nezakládá ani stěžovatelem tvrzená překvapivost rozhodnutí. Již obvodní soud totiž vyšel z § 9 odst. 1 advokátního tarifu a stěžovatel právě proti tomuto závěru odvoláním brojil. Městský soud svůj závěr, byť ne zcela přesvědčivě, odůvodnil. Na mimořádnost věci nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že v jiné větvi původního řízení byla stěžovatelova odměna určena podle § 8 advokátního tarifu. Tam šlo o vydání konkrétního vozidla, eventuálně o zaplacení 1 500 000 Kč, a o konkrétně vyčíslené bezdůvodné obohacení 3 204 080 Kč, jejichž součet soudy vzaly za tarifní hodnotu. Odlišný způsob určení odměny v této věci proto sám o sobě nesvědčí o rozporném řešení totožné právní otázky ve srovnatelných skutkových poměrech.
23. V rámci celkového posouzení intenzity tvrzeného majetkového zásahu lze přihlédnout rovněž k okolnostem stěžovatelova ustanovení. Nešlo o ustanovení výlučně pro nynější samostatné řízení, nýbrž o zastupování v původně společné věci (obecně "k ochraně zájmů v této věci"), která se následně rozdělila. O odměně za činnost vykonávanou na základě tohoto ustanovení tak bylo rozhodováno také v jiné z oddělených větví. Ze stěžovatelem přiložených rozhodnutí plyne, že v řízení proti jinému žalovanému mu byla přiznána částka 27 740 Kč za dva úkony učiněné po oddělení věci a následně mu okresní soud za dva úkony provedené ještě před rozdělením původního řízení přiznal dalších 54 880 Kč. Tyto částky sice nemohou nahrazovat odměnu případně náležející za úkony v projednávané věci ani zhojit její nesprávné určení, dokreslují však, že napadené rozhodnutí nepředstavuje jediné rozhodnutí o odměně za činnost založenou původně jednotným ustanovením stěžovatele. Ani z tohoto hlediska proto samotný rozdíl 106 200 Kč nepředstavuje mimořádnou okolnost, která by sama vyžadovala zásah Ústavního soudu.
24. Ústavní soud tedy v projednávané věci neshledal mimořádné okolnosti, které by jí dávaly dostatečný ústavněprávní význam ve smyslu stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Stěžovatel sice předkládá relevantní výhrady ke správnosti použití § 9 odst. 1 namísto § 8 odst. 1 advokátního tarifu a některé dílčí úvahy městského soudu jsou z pohledu podústavního práva problematické. Úkolem Ústavního soudu však není každé takové pochybení napravovat. Chybí-li v nákladové věci další mimořádná okolnost dosahující ústavněprávní intenzity, nelze z možné nesprávnosti výkladu advokátního tarifu dovodit porušení základních práv stěžovatele.
25. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu