Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Milošem Profousem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2026 č. j. 5 Tdo 660/2025-5137, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2024 č. j. 1 To 41/2023-4811 v části výroku IV. ukládající stěžovateli povinnost zaplatit poškozené České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí částku 878 400 Kč na náhradu škody a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2022 č. j. 40 T 9/2020-4621 v části výroku o náhradě škody ukládající stěžovateli povinnost zaplatit poškozené České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí částku 878 400 Kč na náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení a částí rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pomocí k přečinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 trestního zákoníku. V souvislosti s tím mu byla uložena (mimo jiné) povinnost zaplatit poškozené České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "poškozená") společně a nerozdílně s odsouzeným R. D. náhradu škody ve výši 878 400 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu zrušen (mimo jiné) ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o náhradě škody a nově bylo (mimo jiné) stěžovateli uloženo, aby zaplatil poškozené náhradu škody ve výši 878 400 Kč.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026 č. j. 5 Tdo 660/2025-5137 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na to, že rozsudek krajského soudu byl zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně spoluobviněného R. D. a poškozená byla ohledně svého nároku vůči tomuto spoluobviněnému odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních proto, že R. D. v odvolání uplatnil námitku promlčení nároku poškozené na náhradu škody a odvolací soud ji shledal důvodnou. Odvolací soud konstatoval, že nejzazším okamžikem, kdy se poškozená dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, bylo doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dne 18. 11. 2019, přičemž k řádnému uplatnění nároku na náhradu škody ze strany poškozené došlo teprve podáním ze dne 7. 12. 2021, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Ve vztahu ke stěžovateli však odvolací soud výrok o náhradě škody nezrušil a neaplikoval zásadu beneficium cohaesionis zakotvenou v § 261 trestního řádu, ačkoliv důvod, pro který byl výrok o náhradě škody zrušen ve vztahu k R. D., stěžovateli rovněž prospíval. Nejvyšší soud námitce promlčení nepřisvědčil s tím, že jestliže stěžovatel ji v odvolacím řízení nevznesl, nemůže se jí domáhat prostřednictvím dovolání, a ani zásada beneficium cohaesionis neměla být aplikována, neboť promlčení je okolností, kterou je nutné u každého obviněného zkoumat individuálně.
6. Stěžovatel se domnívá, že výklad Nejvyššího soudu o neaplikovatelnosti zásady beneficium cohaesionis je nesprávný. Promlčení nároku poškozené na náhradu škody není individuální vlastností každého obviněného (jako je např. jeho zavinění), ale objektivní právní skutečností, která se váže k nároku poškozené jako takovému. Subjektivní promlčecí doba počínala běžet okamžikem, kdy se poškozená dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Tento okamžik byl v projednávané věci totožný ve vztahu ke všem spoluobviněným. I k uplatnění nároku došlo vůči všem spoluobviněným téhož dne. Zvolený výklad jde také proti smyslu úpravy v § 261 trestního řádu, jímž je právě to, aby obviněný, který příslušnou námitku nevznesl, mohl přesto těžit z rozhodnutí učiněného ve prospěch spoluobviněného, pokud mu tentýž důvod prospívá. Dojde-li ke změně rozhodnutí ve výroku o náhradě škody u jednoho z obžalovaných, který podal odvolání a prospívá-li důvod, pro který ke změně došlo, i spoluobžalovaným, je nutno ve smyslu § 261 trestního řádu změnit výrok o náhradě škody jich se týkající v jejich prospěch (viz č. 38/1967 Sb. rozh. tr.). Výklad Nejvyššího soudu porušuje i princip rovnosti vytvářením bezdůvodných rozdílů v právním postavení osob, které se nacházejí ve srovnatelné situaci (nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 a ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Sporný výklad lze zároveň hodnotit jako nepřiměřeně formalistický; přepjatý formalismus přitom judikatura Ústavního soudu zapovídá (nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Stěžovatel také upozorňuje, že v nálezu ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 Ústavní soud výslovně konstatoval, že trestní soud je v adhezním řízení povinen zkoumat i bez návrhu, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody. Tím spíše by měl dle stěžovatele trestní soud zkoumat, zda nárok není promlčen.
7. Nepřípadné je i hodnocení Nejvyššího soudu, že stěžovatelova námitka proti neuplatnění uvedené zásady nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud je totiž v každém případě povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou napadené části výroku krajského soudu o náhradě škody, která byla nahrazena výrokem vrchního soudu. Ústavní soud není povolán rušit, co bylo již dříve zrušeno nebo změněno. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem uplatněné námitky jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti spoluodsouzeného vedené pod sp. zn. II. ÚS 1587/26. Ta byla již dříve odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit ani v tomto rozhodnutí.
10. Z pohledu ústavního přezkumu je podstatné, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (bodě 45) s problematikou aplikovatelnosti zásady beneficium cohaesionis řádně a dostatečně vypořádal. Ze závěrů Nejvyššího soudu plyne, že podle tehdy účinného znění občanského zákoníku platilo, že k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Stěžovatel (ani další spoluobvinění vyjma R. D.) však (až do dovolacího řízení) nevyužili svého práva namítnout promlčení nároku na náhradu škody v posuzované trestní věci. Ze všech spoluobviněných, kteří byli zavázáni k náhradě škody rozsudkem krajského soudu, pouze obviněný R. D. v odvolání uplatnil námitku promlčení nároku poškozené, přičemž odvolací soud po přezkoumání zákonných podmínek shledal, že je důvodná. Jak Nejvyšší soud vysvětlil (viz bod 45 napadeného rozhodnutí), v daném případě se nejednalo o nerespektování procesní zásady beneficium cohaesionis, neboť využití této procesní zásady je možné pouze v případech, že bylo nesprávně rozhodnuto v tomtéž řízení a jde o důvod společný, to jest že nejde o důvod takové povahy, který je nutno u každého obviněného zkoumat individuálně. Ač v dané věci šlo o důvod stejné povahy, promlčecí doba běžela každému ze spoluobviněných samostatně. Aplikace zásady beneficium cohaesionis tak v daném případě nebyla namístě. Stěžovatel k těmto otázkám sice zastává jiný právní názor, to však samo o sobě představuje pouhou polemiku v rovině práva podústavního a nedokládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Nejde o bezdůvodné či formalistické činění rozdílů mezi obviněnými, neboť je dán důvod pro odlišné zacházení založený na skutečnosti, kterou je nutno zkoumat u každého z obviněných individuálně. Stěžovatelem uváděná judikatura Ústavního soudu se pak týkala zcela odlišných situací.
11. Stěžovatelovou výtkou, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil, že stěžovatelovy námitky proti neuplatnění uvedené zásady nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod, se Ústavní soud blíže nezabýval pro její bezpředmětnost. Nejvyšší soud se totiž v každém případě stěžovatelovou argumentací věcně zabýval.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu