Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Dlouhá 3458/2A, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2026 č. j. 6 Tdo 1001/2025-1073, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Okresní soud v Mostě (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2024 č. j. 2 T 60/2020-938 uznal stěžovatele vinným ze spáchání (ad I. 1) zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, přečinu svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství podle § 162 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, (ad I. 2) zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a (ad II.) zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a e) trestního zákoníku. Za to stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let; současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 10. 2023 č. j. 1 T 137/2023-100 a trest z rozsudku nalézacího soudu ze dne 26. 2. 2024 č. j. 7 T 161/2023-143, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podmínkou osvědčení stanovil nalézací soud, v souladu s uvedeným rozsudkem okresního soudu, povinnost uhradit podle svých sil dlužné výživné. Poškozené nalézací soud přiznal nemajetkovou újmu ve výši 35 404,80 Kč a se zbytkem jejích nároků ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k dovolání stěžovatele a státní zástupkyně, ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 9. 4. 2025 č. j. 4 To 322/2024-1003 zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a nově stěžovateli uložil za jednání, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem nalézacího soudu, trestním příkazem okresního soudu ze dne 24. 10. 2023 č. j. 1 T 137/2023-100 a rozsudkem nalézacího soudu ze dne 26. 2. 2024 č. j. 7 T 161/2023-143, souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou. Odvolací soud současně zrušil výroky o trestu z citovaného trestního příkazu okresního soudu a z rozsudku nalézacího soudu ze dne 26. 2. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl a v ostatním zůstal napadený rozsudek beze změny.
3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces.
5. Stěžovatel má za to, že věrohodnost poškozené byla hodnocena výhradně na základě znaleckého zkoumání v přípravném řízení, nikoli podle její výpovědi v řízení před obecnými soudy, a to za situace "tvrzení proti tvrzení". Nejvyšší soud zasáhl jeho práva, uvedl-li, že při věcně správném rozhodnutí nelze přezkoumávat samotné odůvodnění. Tím stěžovateli znemožnil polemizovat v rámci odvolání se závěry nalézacího soudu, respektive v dovolání se závěry odvolacího soudu. Přitom právě poškozená si sama, bez vědomí stěžovatele, změnila příjmení, aby bylo totožné s jeho, což, podle stěžovatele, zpochybňuje její věrohodnost. Za nedostatečné považuje odůvodnění k přečinu svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství. Nejvyšší soud se nevypořádal ani s námitkou nenaplnění znaku dlouhodobosti páchání, což stěžovateli znemožnilo řádně na ni reagovat. Stěžovatel namítá chaotičnost výroků nalézacího soudu, kdy jen některé jednání lze podřadit pod zločin loupeže; to sice Nejvyšší soud připustil, avšak rozhodnutí nezrušil, přestože jde o výrok nesrozumitelný pro právního laika. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
III.
Vlastní posouzení věci
6. Ústavní soud si k věci vyžádal rozsudky předcházející napadenému usnesení a po seznámení se s napadenými rozhodnutími ve věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti, a proto ve vztahu k postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, reaguje pouze na taková pochybení, která mají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, porušuje jeho základní práva. Proto Ústavní soud zasáhne jen při zjištění takových pochybení, kdy rozhodnutí jsou hrubě nepřiléhavá a vykazují znaky svévole či dokonce libovůle. Ústavní soud se proto zabýval pouze otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena základní práva stěžovatele - právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu. To však Ústavní soud neshledal.
8. Z obsahu rozsudku nalézacího soudu se podává, že ve věci bylo provedeno velmi rozsáhlé dokazování (hlavní líčení proběhlo dvacetkrát), přičemž svědci "ve prospěch stěžovatele" buď o situaci v domácnosti nic nevěděli (kamarádi - body 4-9, 22), nebo považovali poškozenou za nevěrohodnou (matka a sestra - body 24 a 31). Naopak spolupracovníci poškozené vypověděli, že dlouhodobě chodívala do práce s podlitinami a s úzkostí (body 10-16, 19, 30). Na posouzení věrohodnosti stěžovatele i poškozené měly vliv znalecké posudky, podle nichž, mimo jiné, je stěžovatel narcistní povahy (bod 34), dominantní, autokratický, bez dostatečné sebekritiky, a naopak poškozená submisivní, sugestibilní a neschopná vykonstruovat děj, který nezažila (bod 35). Verzi poškozené o důsledcích násilí (opakované, nízkou silou) potvrdila vedle výpovědí kolegů též fotodokumentace, zprávy ošetřujícího lékaře a závěry znalců (například body 37, 41 či 44). Nalézací soud rovněž uvedl, které navržené důkazy neprovedl a jaké důvody (nadbytečnost) jej k tomu vedly (body 67-71). Odvolací soud sdílel závěry vyslovené nalézacím soudem, kdy závěr o vině stěžovatele nebyl dán příklonem k jedné z verzí v situaci "tvrzení proti tvrzení", ale na základě řady důkazů provedených nalézacím soudem. Závěry nalézacího soudu proto odvolací soud přijal jako správné a toliko na jejich základě a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu uzavřel, že je na místě uložit stěžovateli trest nepodmíněný.
9. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu mohl sice nalézací soud věnovat více prostoru výpovědi poškozené, jako klíčového důkazu, kdy skutková věta obecně používá jiné formulace než svědecká výpověď, avšak mezi opakovanými konzistentními výpověďmi poškozené a právními závěry "nelze shledat rozpor ... a rozsudek soudu prvního stupně [je] vzdor absenci výslovné rekapitulace výpovědi poškozené plně přezkoumatelný" a "takový postup konvenuje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. podle něhož soud v odůvodnění rozsudku ‚stručně vyloží', které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se při tom řídil" (bod 19). Jde-li o věcnou správnost rozhodnutí, jsou ve skutkové větě "obsaženy znaky všech skutkových podstat přisouzených trestných činů" (bod 21).
10. Ústavní soud v napadeném usnesení nezjistil stěžovatelem tvrzená pochybení. Obecné soudy věnovaly dostatečný prostor tomu, aby mohly na základě zákonného postupu uzavřít, že poškozenou považují, přes stěžovatelovo zpochybňování, za věrohodnou. Nejvyšší soud k tomu poukázal, že v duchu stěžovatelova přesvědčení by musel každý výslech před soudem ‚kontrolovat' psycholog, aby bylo možné považovat výpovědi za věrohodné (bod 18, str. 7). Z rozhodnutí obecných soudů je nadto patrné, že stěžovatel opakovaně předkládá (v rámci obhajoby, opravných prostředků i v ústavní stížnosti) vlastní verzi, která odpovídá jeho zájmům. Opakovaně polemizuje s řádně odůvodněnými závěry, k nimž obecné soudy dospěly na základě řádně provedeného dokazování. Pomíjí, že hodnocení důkazů i stanovení jejich nezbytného rozsahu je věcí právě obecných soudů (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Neprovede-li soud nějaký navržený důkaz, musí to řádně odůvodnit, což se v projednávané věci stalo. Byť Nejvyšší soud konstatoval, že některé části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu by mohly být podrobnější, současně uzavřel, že pro rozhodnutí v dané věci jsou dostatečné. Přesto stěžovatel nadále polemizuje s odůvodněním nyní napadeného usnesení, neboť závěry Nejvyššího soudu považuje za nedostatečné.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil práva stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces. K tvrzenému porušení, ať už jde o opomenuté důkazy nebo hodnocení důkazů, lze odkázat jak na příslušnou judikaturu Ústavního soudu (například usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 3267/20, bod 10), tak i bod 13 rozsudku odvolacího soudu, který rozsah těchto práv dostatečně připomněl odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu