Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Karla Kouřila, zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. Legií 500, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2026 č. j. 5 As 223/2025-35, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. září 2025 č. j. 52 A 22/2025-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím Krajské hygienické stanice Pardubického kraje ze dne 15. 2. 2023 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Přestupku se dopustil tím, že dne 19. 8. 2021 v době od 10:45 do 11:05 hodin úmyslně nesplnil povinnost uloženou mu bodem 2 opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAN ze dne 30. 7. 2021 (dále také jen "mimořádné opatření"), neboť se pohyboval ve vnitřním prostoru budovy Úřadu práce ve Vysokém Mýtě bez stanoveného ochranného prostředku dýchacích cest (nos, ústa), přičemž se jednalo o opakované jednání stěžovatele. Stěžovateli byla uložena pokuta za přestupek ve výši 1 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024 odvolání stěžovatele zamítl, přičemž rozhodnutí změnil v rozsahu ustanovení, na jejichž základě byl uložen správní trest pokuty a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu potvrdil.
3. Žalobu podanou stěžovatelem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel pouze poukázal na to, že nebyly dány podmínky pro vydání mimořádného opatření, nezpochybnil samotné jednání, kterým se měl dopustit přestupku, stejně jako jeho podřazení pod zákonnou skutkovou podstatu. Stejně tak netvrdil ani neprokazoval jednoznačné, konkrétní, s jeho jednáním přímo spojené výjimečné a zvláštní okolnosti, které by vylučovaly naplnění materiální stránky přestupku. Podle krajského soudu ze stěžovatelova přístupu k věci samé se jeví být nepochybné, že zvolil postup spočívající v nepoužívání ochranných prostředků dýchacích cest zcela záměrně.
4. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud se z důvodu nepřípustnosti nezabýval námitkami stěžovatele proti zjištění a hodnocení skutkového stavu správními orgány, stejně jako námitkou porušení principu proporcionality či zásady subsidiarity trestní represe při uložení pokuty, neboť je mohl stěžovatel uplatnit již v řízení před krajským soudem, ale neučinil tak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podstatou ústavní stížnosti podle stěžovatele je otázka, zda lze v sankčním řízení použít procesní koncentraci tak, že zůstane nepřezkoumáno, zda správní orgány prokázaly samotné podmínky vzniku sankcionované povinnosti. Stěžovatel tvrdí, že byl uznán vinným ze správního deliktu, aniž bylo ve správním řízení prokázáno a soudy následně věcně přezkoumáno, že nastaly všechny podmínky konkrétní povinnosti, jejíž porušení mu bylo kladeno za vinu. Z rozhodnutí správních orgánů ani z rozsudku krajského soudu nevyplývá, na základě jakého konkrétního důkazu mělo být zjištěno, kdo se v rozhodném místě a čase nacházel, v jaké vzdálenosti od stěžovatele, zda šlo skutečně o přítomnost na stejném místě a ve stejný čas a zda byla vzdálenost těchto osob menší než 1,5 metru. Závěr o porušení mimořádného opatření tak byl založen na podstatně zjednodušené skutkové i právní úvaze, podle níž postačovalo, že stěžovatel byl ve vnitřním prostoru úřadu práce bez ochranného prostředku dýchacích cest.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatel si je vědom toho, že podává ústavní stížnost ve věci, ve které ho správní orgány potrestaly pokutou ve výši 1 000 Kč. Jde tedy již svou povahou o věc, která zpravidla ústavní intenzity nedosahuje. Při rozhodování Ústavního soudu však právní hranice bagatelnosti nemusí být určující, pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (viz např. nález ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 3158/19).
8. Stěžovatel spatřuje přesah vlastního zájmu ústavní stížnosti ve vyřešení otázky (viz bod 5 usnesení), neboť ta se netýká výlučně stěžovatele, nýbrž obecné hranice mezi procesní koncentrací a legalitou správního trestání. Při definování principiální otázky však stěžovatel pomíjí konkrétní skutkové okolnosti své věci, neboť v řízení před krajským soudem nezpochybnil jednání, kterého se měl dopustit, stejně jako jeho podřazení pod skutkovou podstatu přestupku podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb. Žalobní námitky týkající se formální stránky přestupku se netýkaly samotného jednání stěžovatele, ale pouze naplnění podmínek pro vydání mimořádného opatření. Stěžovateli tak nepřísluší namítat neprovedení přezkumu skutkových okolností správními soudy, neboť pomíjí, že ve správním řízení soudním je uplatňována zásada dispoziční. Správní soudy dostály své povinnosti přezkumu rozhodnutí správních orgánů v rozsahu žalobních tvrzení stěžovatele.
9. Bylo také na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. např. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21, ze dne 5. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 2927/25). Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti neučinil a Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
10. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu