Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele E. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 4 Tdo 93/2026-789, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2025 č. j. 7 To 165/2025-758, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 10 T 74/2022-695, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisové dokumentace vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea druhá trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil činem v rozsudku popsaným. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, kterým již byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 10. 2024, byl stěžovatel podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Poškozeného i poškozenou obchodní společnost odkázal soud s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatele a poškozené obchodní společnosti tak, že je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž aproboval rozhodování obecných soudů a konstatoval, že jejich postupem nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá procesní pochybení městského soudu spočívající v tom, že soud neumožnil jeho obhájci ani stěžovateli účastnit se výslechu svědka Š. u hlavního líčení, které se konalo dne 13. 12. 2023. Svědek byl podle stěžovatele pro výsledek trestního řízení klíčovým svědkem. Obhájce stěžovatele se omluvil z důvodu nepříznivé dopravní situace, která byla soudu doložena. Stěžovatel tvrdí, že na tuto situaci nelze aplikovat § 202 odst. 3 trestního řádu, neboť jeho obhájce soud telefonicky informoval o svém zpoždění, resp. své nepřítomnosti a nepřítomnosti stěžovatele, proto nelze konstatovat, že stěžovatel se nedostavil bez řádné omluvy. Důvodem této neúčasti však nebyl nezájem účastnit se na daném termínu hlavního líčení, ale složitá dopravní situace. Obhájci tak nebylo umožněno klást svědkovi otázky a podrobit ho konfrontaci s jinými důkazy. Ačkoliv všechny soudy rozhodující v této věci shledaly uvedenou dopravní situaci jako objektivně danou a nepředvídatelnou, ani jeden z těchto soudů pak této skutečnosti nepřikládal žádnou váhu a namísto opětovného provedení výslechu svědka či odročení hlavního líčení nechaly takový stav, jaký nastal. Tento postup tak podle názoru stěžovatele neodpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž "k vytvoření podmínek pro řádný výkon obhajoby a podmínek spravedlivého procesu náleží i právo na odročení úkonu trestního řízení pro překážky na straně obhájce, pokud nejde o důvody obstrukční."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Taková situace v posuzované věci nenastala.
8. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Soudy mají povinnost vytvořit obviněnému prostor k osobní účasti na řízení, a to zejména za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže hlavního líčení či veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (viz např. nález ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09, bod 21, usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 758/19, bod 10, usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2606/18, část IV.). Zhodnocení věrohodnosti takovéhoto oznámení, resp. omluvy obviněného stejně jako úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, přitom náleží primárně obecným soudům. Při realizaci práv zaručených podle čl. 38 odst. 2 Listiny však nelze odhlédnout od toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, včetně toho, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 1127/13, usnesení ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1376/11 nebo usnesení ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1170/10). V případě, že hlavní líčení proběhne za přítomnosti obhájce na základě substituční plné moci pověřeného jiného advokáta, nejde o porušení práva obviněného na obhajobu zakotvené v článcích 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny, a nebylo porušeno ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
9. Stěžovatel namítá procesní pochybení městského soudu spočívající v tom, že soud neumožnil jeho obhájci i stěžovateli účastnit se výslechu svědka Š. u hlavního líčení, které se konalo dne 13. 12. 2023. O konání hlavního líčení byl stěžovatel řádně a včas vyrozuměn soudem, což ani v ústavní stížnosti nepopírá. Stěžovatel pouze obecně konstatuje nemožnost jeho osobní účasti u hlavního líčení, přičemž k tvrzenému pochybení nepodává žádnou argumentaci. Ze spisové dokumentace je však zřejmé, že stěžovatel dal plnou moc k jednání v jeho nepřítomnosti, pročež je jeho námitka neopodstatněná.
10. Stěžovatel tvrdí, že se jeho obhájce telefonicky soudu omluvil z důvodu nepředvídatelné dopravní situace, z čehož dovozuje, že jeho absence u hlavního líčení byla řádně omluvena a městský soud měl hlavní líčení odročit. Ústavní soud již ve svých rozhodnutích konstatoval, že omluva podaná telefonicky v řádu pouhých jednotek minut před zahájením hlavního líčení či veřejného zasedání není omluva včasná (srov. usnesení ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 102/03, ze dne 2. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 1645/25 - zde také z důvodu dopravní situace). Avšak vždy je nutné přistupovat k závěrům o té které skutečnosti s přihlédnutím k okolnostem daného případu.
11. Stěžovateli lze přisvědčit, že před zahájením hlavního líčení byl městský soud informován o tom, že obhájce stěžovatele se nemůže dostavit k hlavnímu líčení z důvodu dopravní nehody na dálnici. Ze spisové dokumentace je však zřejmé, že stěžovatel ve své argumentaci opomněl uvést veškeré okolnosti průběhu hlavního líčení dne 13. 12. 2023. Stěžovatel opomíjí, že obhájce Mgr. Kokeš v rámci porady umožněné mu městským soudem, zmocnil Mgr. Kokešovou (obhájkyni jiného obviněného) k zastupování stěžovatele. Plná moc stěžovatele ze dne 8. 8. 2022 (č. l. 449) udělena Mgr. Kokešovi obsahuje ujednání o oprávnění obhájce ustanovit si za sebe zástupce. Městský soud byl s touto substitucí srozuměn, což je zaznamenáno i v protokolu z hlavního líčení ze dne 13. 12. 2023 (č. l. 562), stejně jako na zvukovém záznamu z hlavního líčení. Nedošlo tak k situaci, kdy by stěžovatel obhájce neměl. Stěžovatel byl v hlavním líčení dne 13. 12. 2023 řádně zastoupen a městský soud tak svým procesním postupem, kdy i přes nepřítomnost obhájce Mgr. Kokeše zahájil hlavní líčení, nezasáhl do jeho práva na obhajobu.
12. Stěžovatel také tvrdí, že postupem městského soudu neměl možnost jeho obhájce být přítomen výslechu svědka, který měl klíčový význam pro rozhodnutí o jeho vině a trestu. Se stěžovatelem nelze souhlasit nejen z výše uvedených důvodů (viz bod 11 usnesení), nadto z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výpověď svědka Š. nebyla při prokázání viny stěžovatele klíčová (viz především body 16, 17 rozsudku městského soudu). Svůj závěr o vině stěžovatele soud opřel zejména o výpověď poškozeného, výpověď svědka C., doznání a prohlášení viny učiněné obžalovaným M., a také o provedené listinné materiály. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem namítaná procesní pochybení městského soudu při hlavním líčení dne 13. 12. 2023 neshledal.
13. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu