Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti E. A. K., zastoupeného JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2026 sp. zn. 5 To 111/2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. března 2026 č. j. 4 T 84/2002-344, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. 7. 2002 č. j. 4 T 84/2002-259 uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let a trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. K odvolání Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 5 To 381/2002 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Po vykonání části trestu byl stěžovatel podmíněně propuštěn a vyhoštěn.
2. Dne 13. 1. 2026 podal stěžovatel žádost o upuštění od zbytku trestu vyhoštění. Tuto žádost soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil poznatkem, že stěžovatel trest vyhoštění porušil, na území České republiky vstoupil a zdržoval se zde pod cizím jménem. Za to jej Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 4 T 16/2013 odsoudil pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců ve věznici s ostrahou.
3. Napadeným usnesením stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem porušily jeho práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 107/21. Svého trestného činu lituje, od jeho spáchání však uplynulo již 25 let, které stěžovatel strávil v Bulharsku a ve Velké Británii, kde vedl spořádaný život, přerušený návštěvou České republiky v roce 2013. Stěžovatel má za to, že uvedl důvody, pro které žádá o možnost pobývat v České republice; navrhl k tomu i důkaz, který však soud neprovedl. Podle stěžovatele byla ochrana společnosti dosažena již výkonem jeho trestu odnětí svobody a dlouhodobým pobytem mimo území České republiky.
6. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti, a proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Postup v soudním řízení výklad a aplikace jiných, než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které zkoumají a posuzují, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, což musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky svévole či dokonce libovůle. K tomu v posuzované věci nedošlo.
9. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil rovněž žádost o upuštění od zbytku trestu a stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Z nich se podává, že jeho stručná podání pouze poukazují na dobu, která uplynula od rozhodnutí ve věci samé a vyjadřují jeho přesvědčení o vlastní nápravě. V žádosti uvádí, že zde má řadu známých a přátel, rád by přijel do České republiky a další trvání trestu nepovažuje za důvodné, neboť po celou dobu žije řádným životem, nedopouští se trestné činnosti a má za to, že se napravil. Teprve v důsledku zjištění soudu prvního stupně ve stížnosti připouští, že přicestoval do České republiky v roce 2013 a byl zde odsouzen "jen" za porušení zákazu pobytu.
10. Právě tento poznatek je stěžejní pro posouzení věci obecnými soudy - stěžovatel nevedl řádný život, neboť se dopustil dalšího trestného činu souvisejícího jak s trestem z původního rozhodnutí, tak i s požadavkem, o kterém nyní obecné soudy rozhodovaly. Soud prvního stupně při posuzování žádosti stěžovatele vyhodnotil zákonné důvody, za nichž je, i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 788/21, možné ponechat trest vyhoštění v platnosti i po uplynutí "přiměřené" doby. Stížnostní soud pak poukázal na jistou strohost důvodů, pro které stěžovatel požaduje upuštění od výkonu zbytku trestu a absenci dokladů, jimiž by své tvrzení o bezúhonnosti doložil.
11. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/21 není případný, neboť tehdy nebylo napadené usnesení odůvodněno vůbec, na rozdíl od projednávané věci, kdy jak soud prvního stupně, tak i stížnostní soud srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k vydání napadených usnesení. Obecné soudy řádně aplikovaly nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 788/21 vztahující se k § 350h odst. 4 trestního řádu, který stanoví důvody pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění. V souzené věci naopak přiléhavě poukázaly nato, že nedělá-li stěžovateli problémy porušovat pravidla platná na území České republiky, nelze uzavřít, že by vedl řádný život (srov. především bod 10 odůvodnění soudu prvního stupně a body 7 a 8 odůvodnění stížnostního soudu). Je úkolem obecných soudů, aby provedly výklad podústavního práva a řádně jej aplikovaly na konkrétní věc. To se v řízení v projednávané věci stalo a z něj vzešlá napadená usnesení jsou ústavně konformní.
12. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku, že věc bude posuzovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Nezaručuje však, že rozhodnutí budou odpovídat očekávání účastníka řízení, který podstatné věci bagatelizuje či zamlčí a svá tvrzení a návrhy dostatečně nepodloží důkazy. Ze stěžovatelem předložené žádosti ani ze stížnosti není patrné, že by navrhl nějaké důkazy či přikládal další argumentaci.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil pouze svoji nespokojenost s napadenými usneseními, neuvedl však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v jeho věci porušily jeho základní práva. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu