Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Štěpána Soukupa, zastoupeného JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2026 č. j. 68 Co 207/2025-257, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2025 č. j. 16 C 53/2024-223, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Glaz Bridge s. r. o., sídlem Říční 456/10, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolností případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatele ze dne 20. 5. 2025, doručené soudu dne 18. 9. 2025 a doplněné dne 18. 9. 2025, proti rozsudku pro uznání téhož soudu ze dne 27. 3. 2025 č. j. 16 C 53/2024-26 (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 10 750 Kč (výrok II.). Soud posoudil odvolání stěžovatele jako opožděné, neboť lhůta k jeho podání uplynula dne 25. 4. 2025 a stěžovatel jej podal až 20. 5. 2025.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku II. a výroku I. ve znění, že se odmítá odvolání stěžovatele ze dne 20. 5. 2025, doručené soudu dne 20. 5. 2025, doplněné dne 18. 9. 2025, proti rozsudku pro uznání obvodního soudu ze dne 27. 3. 2025 č. j. 16 C 53/2024-26 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Poukázal na to, že vedlejší účastnice označila stěžovatele jako fyzickou osobu nepodnikající, přičemž z obsahu žaloby neplynulo, že by se jednalo v rozporu s tímto označením o podnikatelský vztah (v řízení o vypořádání spoluvlastnictví k uměleckému dílu - obrazu). Obvodní soud proto doručoval stěžovateli správně do jeho datové schránky nepodnikající fyzické osoby a bylo na něm, aby včas a pravidelně datovou schránku kontroloval a reagoval na výzvy či rozhodnutí. Ztotožnil se přitom s důvody, pro které obvodní soud podané odvolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá rozsáhlou argumentaci v níž - stručně shrnuto - tvrdí, že obecné soudy všechny písemnosti doručovaly do nesprávné datové schránky, neboť spor souvisel s jeho podnikatelskou činností. Vzhledem k tomu, že mu není nic v souvislosti s jeho uměleckou činností doručováno do jeho osobní datové schránky, neočekával, že by do ní měly být doručovány "soudní obsílky" týkající se sporů ohledně uměleckých děl. Z tohoto důvodu do své osobní datové schránky v průběhu řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 16 C 53/2024 neměl důvod vstupovat a s písemnostmi se řádně a včas neseznámil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost nicméně není přípustná.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem (usnesení ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1007/24, bod 5). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, pokud náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
7. V nyní posuzované věci měl stěžovatel k dispozici (další) procesní prostředek nápravy, který mohl využít. Podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Právě otázka včasnosti doručování opravného prostředku proti rozsudku pro uznání je přitom z pohledu argumentace obsažené v ústavní stížnosti stěžejní.
8. V projednávané věci proto měl stěžovatel v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu před podáním ústavní stížnosti využít také žalobu pro zmatečnost, jež byla posledním procesním prostředkem, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ostatně tato skutečnost musela být stěžovateli známa již z odůvodnění nedávného usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 1416/26, bod 9. Žalobu pro zmatečnost však stěžovatel proti napadenému usnesení městského soudu nepodal (pozn.: ověřeno dotazem u obvodního soudu), přičemž v tomto ohledu ani nic netvrdí; současně však proti původnímu rozhodnutí - rozsudku pro uznání brojil všemi možnými prostředky (nejen odvoláním, ale též žalobou pro zmatečnost, žalobou na obnovu řízení, žádostí o prominutí zmeškání lhůty i návrhem na odklad vykonatelnosti). Ústavní soud současně neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelovy vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za uvedených okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. září 2026
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj