Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 8 Tdo 484/2025-14463, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2024 č. j. 4 To 57/2023-13171 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 3 T 52/2019-12118, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl společně s dalšími právnickými a fyzickými osobami shledán vinným z daňové trestné činnosti. Krajský soud napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to ve formě organizátorství, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, peněžitému trestu v celkové výši 2 mil. Kč a trestu propadnutí náhradní hodnoty (ve výroku specifikovaných vozidel, nemovitostí, náramkových hodinek a finančních prostředků). Ve vztahu k stěžovateli dospěl k závěru, že - stručně řečeno - zosnoval a řídil rozsáhlou a sofistikovanou "karuselovou" daňovou trestnou činnost, zahrnující celou řadu fyzických a právnických osob rozdělených do hierarchické struktury, v důsledku níž došlo ke zkrácení daně ve výši přesahující 419 mil. Kč. S ohledem na ústřední roli stěžovatele uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, poměrně vysoký peněžitý trest a trest propadnutí náhradní hodnoty. O adhezním nároku poškozené nebylo vůbec rozhodováno, jelikož nebyl uplatněn řádně a včas.
3. Vrchní soud napadeným rozsudkem ve vztahu k stěžovateli zrušil rozsudek krajského soudu pouze ve výroku o trestu a - při zachování výroku o vině - nově rozhodl, že se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku a trestu propadnutí náhradní hodnoty (ve výroku specifikovaných vozidel, nemovitostí, náramkových hodinek a finančních prostředků). Vrchní soud se mj. zabýval stěžovatelovou námitkou místní nepříslušnosti krajského soudu, která byla poprvé vznesena v odvolacím řízení. Předně poznamenal, že tato námitka byla vznesena opožděně. Bez ohledu na to je ale nedůvodná. Místem spáchání posuzované daňové trestné činnosti totiž byl (zejm. s ohledem na zapojení rozličných společností sídlících ve Středočeském kraji, které zahrnovaly fiktivní faktury do svého účetnictví a na jejich základě podávaly nepravdivá daňová přiznání k místně příslušným finančním úřadům) mj. i Středočeský kraj, což zakládá místní příslušnost Krajského soudu v Praze. Jde-li o stěžovateli uložený trest odnětí svobody, vrchní soud k odvolání státního zástupce shledal, že krajským soudem uložený trest byl nepřiměřeně mírný, nereflektoval stěžovatelovu ústřední roli při páchání trestné činnosti ani její závažnost. Tento trest proto zpřísnil. Jde-li o peněžitý trest, vrchní soud stěžovateli přisvědčil, že jeho uložení nebylo namístě. Poukázal na to, že proti stěžovateli jsou v současnosti vedena exekuční řízení na značné částky a převažující část jeho dohledatelného majetku byla postižena trestem propadnutí náhradní hodnoty. Uložený peněžitý trest by tak pravděpodobně byl nedobytný. Peněžitý trest proto stěžovateli na rozdíl od krajského soudu neuložil. Nakonec pokud jde o trest propadnutí náhradní hodnoty, vrchní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky, protože výnos z trestné činnosti u něj nebyl nalezen ani přesně identifikován. Objasnil, že trest propadnutí náhradní hodnoty lze uložit, pokud pachatel věc, která by mohla podléhat trestu propadnutí věci, před uložením takového trestu věc zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří (§ 71 odst. 1 trestního zákoníku). Tímto trestem lze postihnout náhradní hodnotu až do výše, která odpovídá hodnotě věci, jejíž propadnutí bylo zmařeno. Ve vztahu k stěžovateli byly tyto podmínky bezezbytku splněny. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl organizátorem rozsáhlé daňové trestné činnosti, trvající 5 let a zahrnující 16 společností a 2 180 fiktivních plnění, která vedla ke vzniku škody ve výši 419 401 190 Kč. Tuto trestnou činnost páchal ze zištných důvodů. Ačkoli se u něj nepodařilo zjistit přesnou výši zisku, podle judikatury Nejvyššího soudu lze výši výnosu dovozovat z výše způsobené škody přičitatelné stěžovateli. Ta přitom mnohonásobně převyšovala hodnotu majetku, jehož propadnutí mu bylo uloženo. Jelikož se u stěžovatele nepodařilo zajistit finanční prostředky tvořící výnos z trestné činnosti, bylo namístě uložit mu trest propadnutí náhradní hodnoty.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl mj. odvolání stěžovatele, v němž rozporoval posouzení místní příslušnosti krajského soudu, výrok o vině a výrok o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Jde-li o námitku místní nepříslušnosti, konstatoval, že se zcela vymyká uplatněným dovolacím důvodům. Nad rámec toho uvedl, že pokud měl stěžovatel pochybnosti o místní nepříslušnosti krajského soudu, mohl tuto námitku vznést jen do doby, než se uvedený soud odebral k závěrečné poradě (§ 222 odst. 1 trestního řádu), což se však nestalo. O prokázání viny stěžovatele před nižšími soudy neměl žádné pochybnosti. Nakonec Nejvyšší soud znovu objasnil podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty a shledal, že u stěžovatele byly naplněny. Ze způsobené škody ve výši téměř půl miliardy korun nebyla zajištěna ani minimální částka. Pokud by se tak stalo, bylo by možné postihnout tyto finanční prostředky trestem propadnutí věci. Jelikož však obvinění uvedené finanční prostředky přinejmenším spotřebovali, bylo namístě uložit jim trest propadnutí náhradní hodnoty. U každého z nich, stěžovatele nevyjímaje, přitom zajištěná náhradní hodnota představovala pouhý zlomek celkové škody, resp. předpokládaného výnosu z trestné činnosti. Nebylo proto nutno zjišťovat konkrétní hodnotu věcí zajištěných coby náhradní hodnoty.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve opakuje své námitky stran místní nepříslušnosti krajského soudu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že pro posouzení místní příslušnosti soudu u daňových deliktů je rozhodné sídlo daňového úřadu, k němuž mělo být daňové přiznání podáno nebo k němuž bylo podáno nepravdivé daňové přiznání. Zkrácení daně se přitom v nyní posuzované věci měly dopouštět dvě právnické osoby sídlící v Praze. Místně příslušný proto měl být Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), nikoli krajský soud. Jelikož trestní soudy toto pochybení nenapravily, podle stěžovatele porušily jeho právo na zákonného soudce.
6. Dále stěžovatel opakuje své námitky stran nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nedohledaly žádné finanční prostředky, které by bylo možné označit za výnos z trestné činnosti ani neurčily přesnou výši tohoto výnosu. Pouze identifikovatelný výnos z trestné činnosti je však možné nahradit trestem propadnutí náhradní hodnoty. K tomu však nedošlo. Žádný ze soudů si navíc ani nepoložil otázku, jak je možné, že u obviněných nebyla zajištěna ani část výnosu. Nakonec má za to, že tento trest supluje (neuloženou) povinnost nahradit škodu v adhezním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou výroků napadeného rozsudku krajského soudu, které byly zrušeny a nahrazeny rozsudkem vrchního soudu. Ústavní soud není příslušný ke zrušení již dříve zrušených rozhodnutí nebo jejich částí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Současně vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje dva okruhy stížnostních námitek - první se týká tvrzené místní nepříslušnosti krajského soudu, druhý se týká nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty.
9. Pokud jde o námitku místní nepříslušnosti krajského soudu a z toho plynoucího porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud ji nepovažuje za opodstatněnou. Se stěžovatelem lze plně souhlasit, že otázka místní - jakož i věcné a funkční - příslušnosti soudu se dotýká práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a spadá do jeho rozsahu. Na úrovni zákona je upravena především v § 18 trestního řádu, jehož první odstavec stanovuje, že "řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán," tedy místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícího objektivní stránku trestného činu, nebo místo, kde nastal či měl nastat následek trestného činu. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je místem, kde měl nastat následek trestného činu, především sídlo daňového úřadu, u něhož pachatel podal nepravdivé daňové tvrzení nebo nesplnil svou povinnost podat daňové tvrzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2025 sp. zn. 7 Td 24/2025, bod 11); místem, kde došlo k jednání pachatele naplňujícího objektivní stránky trestného činu, pak zpravidla bude místo, "ve kterém byly provedeny jednotlivé zastírací úkony, které měly zamezit odhalení krácení daňových povinností a které představovaly nikoli nezanedbatelnou část protiprávního jednání" (ibid., bod 15; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 11 Td 69/2011). V jedné věci proto může být dána místní příslušnost hned několika soudů. Nastane-li tato situace, použije se § 22 trestního řádu, dle něhož "koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu nebo jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem."
10. Pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti je podstatné také to, dokdy může být námitka místní nepříslušnosti trestního soudu uplatněna. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 1755/25 vyložil, že v případě opožděného uplatnění námitky místní nepříslušnosti dochází ke zhojení nedostatku místní nepříslušnosti (byl-li vůbec dán); plyne to z § 222 odst. 1 trestního řádu, dle něhož "shledá-li (prvostupňový - pozn.) soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl..." (body 37 a 38 citovaného nálezu). Ústavní soud proto vyložil, že "§ 222 odst. 1 trestního řádu je třeba s použitím teleologického a systematického výkladu interpretovat restriktivně tak, že ke zhojení místní nepříslušnosti soudu prvního stupně dojde již v okamžiku, kdy obžalovaný místní nepříslušnost nenamítl předtím, než se soud poprvé odebral k závěrečné poradě po prvním hlavním líčení konaném ve věci. Jestliže tedy obžalovaný námitku místní nepříslušnosti uplatní až po tomto okamžiku ..., musí být považována za opožděnou, neboť zjevně nebyla učiněna poté, co se skutečnosti ji odůvodňující obžalovanému staly známy" (bod 43 citovaného nálezu).
11. Z obsahu napadených rozhodnutí i tvrzení samotného stěžovatele plyne, že námitku místní nepříslušnosti krajského soudu poprvé uplatnil až v odvolacím řízení, konkrétně ve svém odvolání. Údajně tak učinil kvůli tomu, že očekával, že krajský soud upraví popis skutku takovým způsobem, že jeho místní příslušnost bude doložena, "to se ale dle napadeného rozsudku nestalo, proto činí námitku místní nepříslušnosti nyní", tj. v odvolacím řízení (bod 20 napadeného rozsudku vrchního soudu in fine). Jinými slovy, stěžovatel, ač o tvrzené místní nepříslušnosti věděl od počátku, vyčkával na rozhodnutí krajského soudu a příslušnou námitku se rozhodl vznést až v odvolacím a následně i v dovolacím řízení. Ve světle relevantní právní úpravy i judikatury je tudíž zřejmé, že tuto námitku vznesl opožděně, ačkoli mu nic nebránilo v tom, aby tak učinil již v průběhu hlavního líčení před krajským soudem. Z toho důvodu Ústavní soud konstatuje, že i kdyby skutečně nebyla dána místní příslušnost krajského soudu, jak tvrdí stěžovatel, v důsledku nikoli řádně a včas vznesené námitky místní příslušnosti by došlo ke zhojení tohoto nedostatku. To bez dalšího zakládá zjevnou neopodstatněnost této stížností námitky.
12. Pro úplnost lze dodat, že příliš přesvědčivě nepůsobí ani stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nemohl být místně příslušný k vedení řízení. Samotný fakt, že ve věci mohla být dána místní příslušnost městského soudu, totiž nevylučuje, že byla dána také místní příslušnost krajského soudu. Je poměrně časté (zejm. u rozsáhlé trestné činnosti, na níž se podílela celá řada osob), že ve věci je založena místní příslušnost hned několika trestních soudů současně, což - jak naznačovaly v napadených rozhodnutích trestní soudy - mohl být i nynější případ.
13. Pokud jde o námitku nesplnění podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)]. Posouzení podmínek pro uložení určitého druhu trestu a stanovení jeho výměry přísluší především trestním soudům. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu ve smyslu čl. 39 Listiny. Toto pochybení by mohlo nastat, uloží-li soud druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. jsou při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu (usnesení ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2625/25, bod 11).
14. Ústavní soud připomíná, že trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 trestního zákoníku je doktrínou i judikaturou vnímán jako subsidiární ve vztahu k trestu propadnutí věci podle § 70 trestního zákoníku [srov. např. nález ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 36/15 (N 109/81 SbNU 719), bod 22; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1226]. Podmínkou pro jeho uložení je nejen to, že došlo ke zmaření možnosti uložení trestu propadnutí věci ze strany pachatele, ale také to, že náhradní hodnota, která má propadnout, odpovídá hodnotě věci, kterou by soud jinak mohl prohlásit za propadlou podle § 70 trestního zákoníku. Za tímto účelem je obecně nutné určit, jakou věc má trest propadnutí náhradní hodnoty vlastně suplovat (včetně její hodnoty), a současně stanovit hodnotu věcí, jejichž propadnutí přichází v úvahu coby náhradní hodnoty [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 5 Tdo 335/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 7 Tdo 702/2017 (R 9/2018 tr.), bod 49].
15. Skutečnost, že trest propadnutí náhradní hodnoty může být uložen až do výše, která odpovídá hodnotě věci, jejíž propadnutí by bylo možné uložit podle § 70 trestního zákoníku, současně znamená, že nemůže být uložen ve vyšší výši. Tento závěr je ostatně podporován i právní doktrínou, dle níž je "vyloučeno propadnutí náhradní hodnoty, jejíž hodnota je vyšší oproti hodnotě věci, která měla být prohlášena za propadlou" (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 871, marg. 15). Nepřekročitelnost této horní hranice trestu propadnutí náhradní hodnoty se projevuje dvojím způsobem. Zaprvé, jednotlivému pachateli pochopitelně nelze uložit vyšší trest propadnutí náhradní hodnoty, než jaká je hodnota zmařené věci, která by jinak mohla být prohlášena za propadlou podle § 70 trestního zákoníku. Zadruhé, v případě spolupachatelství či účastenství vícerých osob nemůže ani souhrn trestů propadnutí náhradní hodnoty (event. v kombinaci s tresty propadnutí věci, došlo-li pouze k částečnému zmaření věci - viz § 71 odst. 2 trestního zákoníku), které byly těmto spolupachatelům či účastníkům uloženy ve vztahu k určitému skutku, překračovat hodnotu zmařené věci, jejíž propadnutí by jinak bylo možné uložit podle § 70 trestního zákoníku. Opačný výklad § 71 odst. 1 trestního zákoníku by odporoval požadavkům plynoucím z čl. 39 Listiny, neboť v případě součinnosti vícerých osob by umožňoval postižení náhradních hodnot v násobně vyšší výši, než jaká byla hodnota zmařené věci. Názorně řečeno, pokud bylo zmařeným výnosem z trestné činnosti auto v hodnotě 5 mil. Kč a na spáchání příslušného trestného činu se podílelo pět osob, jen stěží lze akceptovat, aby každému jednomu z pachatelů byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty až do výše 5 mil. Kč, neboť pak by celkový souhrn propadlých náhradních hodnot mohl dosahovat až pětinásobek původního výnosu z trestné činnosti.
16. Posouzení, zda v konkrétní věci lze uložit trest propadnutí náhradní hodnoty, zahrnuje několik dílčích úvah. Konkrétně je nutno specifikovat, (1) jaká věc měla být nástrojem či výnosem z trestné činnosti ve smyslu § 70 trestního zákoníku a určit její hodnotu, (2) zda a příp. jakým způsobem došlo ke zmaření možnosti uložit trest propadnutí věci ve smyslu § 71 trestního zákoníku, (3) které věci mají propadnout coby náhradní hodnota a určit jejich hodnotu, a nakonec (4) zda náhradní hodnota, která má propadnout, odpovídá hodnotě věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 trestního zákoníku, pokud by nedošlo ke zmaření jejího propadnutí.
17. Stěžovatel svou ústavní stížností rozporuje naplnění takřka všech uvedených podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Stěžovateli je nutno dát za pravdu, že krajský soud se otázkou naplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty nezabýval vůbec a odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu jsou v tomto ohledu poněkud zkratkovitá. I navzdory tomu však Ústavní soud dospěl k závěru, že tato rozhodnutí - vnímána jako celek - z pohledu čl. 39 Listiny obstojí.
18. První otázkou, kterou byly trestní soudy povinny zvážit (a jejíž posouzení stěžovatel napadá), bylo to, co lze považovat za výnos z trestného činu zkrácení daně, poplatku a povinné platby. Soudy v napadených rozhodnutích poněkud lakonicky konstatovaly, že v případě stěžovatele byl výnos víceméně roven výši zkrácené daně (přes 419 mil. Kč), ač se jeho konkrétní výši nepodařilo zjistit.
19. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu (§ 135b odst. 1 trestního zákoníku /poznámka pod čarou č. 1/). Doktrína výstižně poukazuje na to, že "za výnos z trestné činnosti lze považovat i částku, o kterou se v důsledku trestného činu nesníží majetek určité osoby, ačkoliv se snížit měl. Typicky se jedná o případ krácení daní, kdy jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby ... není státu na daních odvedena částka, jež být správně odvedena měla. I ‚neúbytek' konkrétních majetkových hodnot lze tedy považovat za výnos z trestné činnosti. Takový ‚neúbytek' však z pochopitelných důvodů nebude možné zajistit. Z popsané situace je nicméně zároveň zřejmé, že výnosy, které konkrétní osoba tímto způsobem ‚získávala', průběžně spotřebovávala formou běžného utrácení svého majetku během doby páchání trestné činnosti" (Vítková, P. Zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty podle § 79a až 79g trestního řádu. Praha: Wolters Kluwer, 2019, a tam citovaná literatura a judikatura). Ekonomickou výhodou pocházející z trestného činu zkrácení daně a tudíž výnosem z něj tak může být nejen přírůstek majetkových hodnot, jak naznačuje stěžovatel, nýbrž také jejich (stěží zajistitelný) "neúbytek". Trestní soudy proto v obecné rovině nepochybily, pokud výši finančních prostředků tvořících výnos z trestné činnosti, jež by mohly být postiženy uložením trestu propadnutí věci podle § 70 trestního řádu, odvozovaly u stěžovatele od výše zkrácené daně, za kterou odpovídá [přiměřeně srov. usnesení ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1721/16, nečíslovaný bod 16, v němž Ústavní soud konstatoval, že "za výnos z trestného činu zkrácení daně, cla a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku ... je třeba považovat celou částku, o níž měl pachatel daň (resp. poplatek či jinou povinnou platbu) zkrátit"].
20. V druhém sledu bylo nutno zabývat se tím, jakým způsobem došlo ke zmaření možnosti uložit stěžovateli trest propadnutí věci (výnosu). Trestní soudy na tuto otázku odpověděly tak, že výnos z posuzované trestné činnosti byl během jejího páchání přinejmenším spotřebován ve smyslu § 71 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud tento závěr nepovažuje za ústavně problematický. Zjištěné skutkové okolnosti k tomuto závěru poskytovaly dostatečný podklad.
21. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že nemožnost dohledat výnos z trestné činnosti není u daňové trestné činnosti jevem neobvyklým (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 3198/25, bod 14). Taktéž je lze poznamenat, že § 71 odst. 1 trestního zákoníku pokrývá celou paletu způsobů, jimiž může být uložení trestu propadnutí věci zmařeno, včetně toho, kdy pachatel věc tvořící výnos z trestné činnosti učiní pro orgány činné v trestním řízení fakticky nedosažitelnou, např. v důsledku jejího ukrytí (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 870, marg. 10), a to případně i prostřednictvím jiných osob (ibid., s. 869, marg. 5).
22. Třetí otázkou bylo vymezení náhradních hodnot, jejichž propadnutí bylo stěžovateli uloženo. Krajský soud a posléze ve stejném rozsahu vrchní soud stěžovateli uložily propadnutí několika nemovitostí (pozemků a rodinného domu); motorových vozidel zn. Chevrolet Corvette, Ford Mustang Fastback a Dodge Callenger SRT-8; finančních prostředků získaných za prodej zajištěného vozidla Hummer H3 GMT345 ve výši 488 000 Kč; finančních prostředků získaných za prodej zajištěného vozidla Mercedes-Benz Le Voyageur ve výši 1 186 000 Kč; 15 ks náramkových hodinek zn. Breitling 1884, Porsche design, Fortis, H3 Prokop-Brož, Gucci, TAGheuer, IWC Schafhausen, Hugo Boss, Time Mover, U-Boat a Hublot; a finanční hotovosti v celkové výši 128 000 Kč. Stěžovatel nijak nerozporuje určitost vymezení věcí, jež mají propadnout coby náhradní hodnota, ani to, že tyto věci byly v jeho výlučném vlastnictví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. 7 Tdo 702/2017, body 50 až 53). Ústavní soud proto v tomto rozsahu nemá k napadeným rozhodnutím žádné výhrady.
23. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozporuje "pouze" to, že trestní soudy nezjišťovaly hodnotu věcí postižených trestem propadnutí náhradní hodnoty, což jim současně znemožnilo posoudit i to, zda tato náhradní hodnota odpovídá hodnotě věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 trestního zákoníku. Stěžovateli lze přisvědčit, že trestní soudy zásadně mají povinnost posoudit a určit hodnotu věcí, které mají být postiženy uložením trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 trestního zákoníku. V opačném případě nelze ani řádně posoudit, zda tato náhradní hodnota odpovídá, resp. nepřevyšuje hodnotu věci, kterou by soudy mohly prohlásit za propadlou podle § 70 trestního zákoníku. Trestní soudy v nyní posuzované věci uvedené posouzení neprovedly a pouze konstatovaly, že s ohledem na předpokládanou výši výnosů nebylo nutno zjišťovat hodnotu věcí propadlých podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku. S tím se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Na jedné straně lze mít jisté pochopení pro přesvědčení trestních soudů, že (nezajištěný) výnos z posuzované daňové trestné činnosti byl tak vysoký, že pouze málokterá náhradní hodnota by se mu mohla co i jen přiblížit, natož jej přesáhnout. Na straně druhé nelze přehlédnout, že otázku, zda náhradní hodnota "odpovídá" hodnotě věci, kterou by soudy mohly prohlásit za propadlou z důvodu, že je výnosem či nástrojem trestné činnosti, nelze řádně posoudit, pokud soudy nemají žádné (alespoň orientační) informace o hodnotě věcí postižených trestem propadnutí náhradní hodnoty [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 335/2015, bod 40 in fine; nález sp. zn. II. ÚS 1849/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 97/89 SbNU 457), body 27 až 31].
24. Navzdory tomu však Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu v rozsahu výroku o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Nemohl totiž přehlédnout, že stěžovatel ve svých podáních k trestním soudům ani v ústavní stížnosti nenamítal, že hodnota věcí postižených uložením trestu podle § 71 trestního zákoníku, ať již byla jakákoliv, byla ve zjevném nepoměru, resp. přesahovala hodnotu výnosu z trestné činnosti ve výši přes 419 mil. Kč, který by mohl být postižen uložením trestu propadnutí věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2653/20, bod 17). Nenamítal to ani ve vztahu k trestu propadnutí náhradní hodnoty, který byl uložen jemu, ani ve vztahu k souhrnu trestů propadnutí náhradních hodnot, které byly uloženy všem spoluobviněným dohromady. Na jedné straně tak lze souhlasit se stěžovatelem, že trestní soudy postupovaly chybně, pokud u něj i dalších spoluobviněných uváděly, že trest propadnutí náhradní hodnoty by u každého z nich bylo možné uložit až do výše 419 mil. Kč. Uloženými tresty propadnutí náhradní hodnoty pochopitelně nelze postihnout majetek až do výše několika miliard Kč, pokud původní (zmařený) výnos z trestné činnosti měl dosahovat "pouze" 419 mil. Kč. Na druhé straně však nic nenasvědčuje tomu, že výše vymezená horní hranice trestu propadnutí náhradní hodnoty byla v nyní posuzované věci překročena, a to ať ve své individuální, nebo kolektivní rovině. Ústavní soud proto neshledal prostor pro přehodnocování závěru trestních soudů a kasační zásah do jejich rozhodovací činnosti.
25. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu
------------------------------------
1) Nota bene, ačkoli bylo uvedené výkladové ustanovení vneseno do trestního zákoníku až novelizačním zákonem č. 287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019, tedy až v době po spáchání posuzovaného trestného činu, judikatura i doktrína vycházely z takřka stejné definice i předtím. Pokazuje na to mj. i důvodová zpráva k citovanému novelizačnímu zákonu.