Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Motyčkou, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 4 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2025 č. j. 3 Tdo 625/2025-474, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. října 2024 č. j. 4 To 296/2024-363 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. března 2024 č. j. 4 T 71/2023-289, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Při silniční kontrole v Roudnici nad Labem zastavila Policie České republiky dne 13. 2. 2023 v 00:21 hodin vozidlo řízené stěžovatelem, v němž byli další čtyři lidé - cizí státní příslušníci - bez dokladů totožnosti. Tito byli dne 13. 2. 2023 (17:49 - 21:11 hodin) vyslechnuti jako svědci. Dne 14. 2. 2023 ve 14:00 hodin byli (jako osoby bez oprávnění k pobytu na území České republiky) předáni na hraničním přechodě Hodonín/Holíč Cizinecké policii Slovenské republiky. Téhož dne bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, následnou stížnost státní zástupkyně zamítla usnesením ze dne 8. 3. 2023. Dne 26. 5. 2023 byla podána na stěžovatele obžaloba.
2. Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") stěžovatele vinným ze spáchání zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců ve věznici s ostrahou a peněžitý trest v souhrnné výši 100 000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti napadeným rozhodnutím, neboť je přesvědčen, že obecné soudy jimi porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy založily své závěry na skutkovém stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování a na nepodložených domněnkách. Výslechy (neodkladné a neopakovatelné) si vzájemně odporovaly a nebyly provedeny za přítomnosti stěžovatele; v překladech byla řada chyb a tlumočník neměl dostatečnou kvalifikaci (byl ustanoven ad hoc). Nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy závěr, že stěžovatel je členem organizované skupiny převaděčů nemá v provedeném dokazování oporu a vyplývá pouze z přesvědčení svědků, které obecné soudy převzaly. Podle stěžovatele mohli být svědkové vyslechnuti i později, až po zahájení jeho trestního stíhání. Jde o jediný (osamocený) důkaz a nebylo vyvinuto dostatečné aktivní úsilí k opakovanému provedení tohoto důkazu (viz například nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14). Nebylo vyloučeno, že stěžovatel byl jen taxikářem, který vyzvedl svědky v Praze, aniž by měl v úmyslu je vézt do Drážďan. Uvedenými námitkami se obecné soudy nezabývaly ani v řízení o opravných prostředcích a nevypořádaly se s existujícími pochybnostmi; v tom stěžovatel spatřuje porušení zásady in dubio pro reo. Obecné soudy nezohlednily ani rodinné poměry stěžovatele, a proto považuje uložený trest za nepřiměřený.
5. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 T 71/2023, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní a překročil by meze ústavnosti (například nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ne každý postup obecného soudu, s nímž účastník řízení nesouhlasí povede k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Kasační pravomoc Ústavního soudu je založena jen tehdy, vychází-li napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
8. Ze spisu se podává, že ačkoli stěžovatel v průběhu řízení před orgány činnými v trestním řízení opakovaně změnil obhájce, jeho argumentace zůstává neměnná. Opakovaně zpochybňuje zákonnost použití výslechů převážených osob a považuje je za jediný důkaz nemající další oporu. Obecné soudy na jeho námitky reagovaly a opakovaně vyslovily závěr, který stěžovatel neakceptuje.
9. K tomu Ústavní soud odkazuje na obsah spisu nalézacího soudu, z nějž je patrné (č. l. 35-46), že v řízení bylo postupováno podle § 158a trestního řádu, podle kterého: "Je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat." Z příslušných protokolů je patrné, že výslechy provedl policejní orgán za přítomnosti příslušné státní zástupkyně i soudkyně nalézacího soudu. Vzhledem k tomu bylo možné uvedené "protokol o výpovědi svědka v hlavním líčení přečíst podle § 211 odst. 2 písm. b) [trestního řádu] k důkazu, a to bez jakýchkoliv dalších podmínek" (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s 1980) Protokoly obsahují též informaci, že výslech svědků je proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť "se jedná o cizího státního příslušníka s omezeným pohybem na území České republiky". Takový postup považuje Ústavní soud za zákonný, kdy se následně již nepodařilo nalézacímu soudu svědky dohledat (č. l. 265, 269), a nemohli tak již být vyslechnuti. Rovněž tlumočník byl zvolen v souladu se zákonem (§ 28 a § 28a trestního řádu, ve spojení s § 26 zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, ve znění pozdějších předpisů). Podle dalších svědectví nebyli protokolárně vyslechnutí svědkové turisty, jak tvrdil stěžovatel, nýbrž osobami bez prostředků (například č. l. 102, 109 verte), které byly pohublé a nedostatečně oděné (č. l. 241 verte) a rády využily možnosti osprchovat se, kterou jim poskytl policejní orgán (č. l. 239 verte). Provedené výslechy nebyly osamoceny; v řízení byly před soudem byly provedeny další důkazy (např. výslechy či kamerové záznamy), které umožnily uzavřít, že stěžovatel se protiprávního jednání dopustil.
10. Popsaným postupem podle zákona nebyla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 38 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená práva zaručují projednání věci nezávislým a nestranným soudem, nezajistí však rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení. Při projednávání věci nevyvstaly takové rozpory (například ve výpovědích svědků), pro které by bylo na místě aplikovat pravidlo in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu). Toto pravidlo lze totiž aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu možnost vyloučit, nejde však o pochybnosti, které subjektivně vnímá účastník řízení, případně předkládá-li alternativní verzi skutkového děje. V řízení nebyly ani opomenuty žádné důkazy a nesouhlasí-li stěžovatel s hodnocením provedených důkazů, nezakládá ani jeho nesouhlas důvodnost ústavní stížnosti. Je úkolem obecných soudů, aby posoudily, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují a které nikoliv.
11. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by obecné soudy svým postupem zasáhly základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu