Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026, č. j. 29 NSČR 11/2026-B-99, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2025, č. j. 1 VSPH 1190/2025-B-90, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2025, č. j. KSPH 84 INS 2347/2024-B-82, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Praze (dále jen jako "insolvenční soud") zjistil v únoru 2024 úpadek stěžovatelky a povolil jeho řešení oddlužením. Ustanovený insolvenční správce zpracoval a předložil zprávu o přezkumu a zprávu pro oddlužení, které byly v květnu téhož roku zveřejněny v insolvenčním rejstříku a následně aktualizovány. Insolvenční správce okolnosti bránící schválení oddlužení stěžovatelky neshledal, proti schválení oddlužení však podali námitky dva věřitelé (č. 1 a 4), kteří shodně tvrdili, že existují okolnosti, které mohou svědčit o nepoctivém záměru a pro které by nemělo být oddlužení schváleno. Formulovali pochybnosti o věrohodnosti informací o majetkové situaci, které stěžovatelka uvedla v seznamu majetku, poukázali na její trestní minulost a probíhající prověřování orgánů činných v trestním řízení. Insolvenční soud v prosinci 2024 rozhodl mimo jiné o tom, že neschvaluje oddlužení dlužnice a prohlásil na její majetek konkurs. K odvolání stěžovatelky a věřitele č. 4, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v únoru 2025 rozhodnutí insolvenčního soudu částečně zrušil (ve výrocích týkajících se neschválení oddlužení a prohlášení konkursu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zpochybnil zjištění insolvenčního soudu ohledně zatajování majetku stěžovatelkou; z valné části je považoval za nepodložená.
2. Znovu ve věci rozhodoval insolvenční soud v srpnu 2025 poté, co doplnil dokazování dle pokynů vrchního soudu. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka vlastní více účtů u tuzemských i zahraničních bank, na nichž se odehrávají četné transakce, jež není schopna věrohodně vysvětlit. Zároveň zjistil, že v mezidobí bylo vůči stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, přičemž stěžovatelka má být osobou, na jejíž účty jsou poukazovány prostředky získané podvodným jednáním, které následně stěžovatelka vybírá v hotovosti. Předchozí odsouzení pro tentýž trestný čin bylo zahlazeno, nebylo tedy bráno v úvahu. Insolvenční soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neposkytla a neposkytuje insolvenčnímu soudu věrohodné informace o své majetkové situaci, z čehož lze dovodit lehkomyslný a nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, což je překážkou pro schválení oddlužení. Rozhodl proto tak, že neschvaluje oddlužení stěžovatelky a na její majetek prohlásil konkurs.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí insolvenčního soudu v rozsahu výroků, jimiž nebylo schváleno oddlužení a jimiž byl na její majetek prohlášen konkurs, odvolání. Vrchní soud neshledal odvolání důvodným, ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním hodnocením insolvenčního soudu a napadené rozhodnutí proto potvrdil. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v dubnu 2026 odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o.s.ř.).
4. Stěžovatelka rozhodnutí insolvenčního, vrchního a Nejvyššího soudu napadá ústavní stížností.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nekonkretizuje, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá.
6. Obecné soudy se dopustily protiústavnosti především tím, že ústavně nekonformním způsobem aplikovaly § 395 odst. 2 InsZ. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, bylo porušeno tím, že v soudním řízení nebyly provedeny důkazy navržené stěžovatelkou na její obranu. Stěžovatelka také namítá, že je dán přesah jejích vlastních zájmů, neboť její případ poukazuje na to, že stát selhává při poskytování ochrany osobám vystaveným "sofistikovaných útokům nejrůznějších tuzemských a i zahraničních organizovaných skupin lichvářů, podvodníků a ,šmejdů´".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je (až na níže uvedenou výjimku) přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Stěžovatelka nespecifikovala, v jakém rozsahu rozhodnutí uvedená v záhlaví napadá. Ústavní soud tak vyšel z předpokladu, že tato rozhodnutí napadá v celém rozsahu. Z insolvenčního rejstříku Ústavní soud zjistil, že proti usnesení insolvenčního soudu brojila stěžovatelka odvoláním pouze ve vztahu k výrokům I a II (tj. proti výroku, kterým soud neschválil oddlužení a jímž na majetek stěžovatelky prohlásil konkurs). V rozsahu zbývajících výroků (III a IV), kterým insolvenční soud rozhodl o tom, že konkurs bude projednán jako nepatrný, a kterým insolvenční soud určil, odkdy nastávají účinky prohlášení konkursu, je tedy ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny opravné prostředky k ochraně svého práva (viz výše).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vyšel z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh a z obsahu insolvenčního spisu obsaženého v insolvenčním rejstříku, a neshledal, že by se obecné soudy dopustily stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv.
10. Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost jejich rozhodnutí nebo se zabývat úplností skutkových zjištění či hodnocením důkazů. Jeho kasační zásah je namístě až tehdy, dopustí-li se obecné soudy pochybení, jež má intenzitu protiústavnosti. Žádné takové okolnosti však Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal.
11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji argumentaci z řízení před obecnými soudy a zevrubně popisuje důsledky neschválení oddlužení, zejména v rovině nemožnosti zpochybnit pohledávku věřitele pocházející ze smlouvy, jež má podle jejího mínění nepochybně lichevní podstatu, a která nebyla popřena insolvenčním správcem. Vznáší také pochybnosti ohledně postupu insolvenčního správce, který "pochybné" pohledávky nepopřel. Dále vyjadřuje nesouhlas s interpretací § 395 odst. 2 InsZ provedenou obecnými soudy, které nezohlednily, že stěžovatelka je obětí podvodníků, protože její schopnost rozpoznat podvodné jednání je snížena její "důvěřivostí až naivitou ve finančních otázkách". Svojí povahou se tedy jedná o námitky, které směřují do oblasti ležící mimo pravomoc Ústavního soudu, jak byla vymezena výše. Ústavní soud by se jimi mohl zabývat pouze tehdy, kdyby pochybení obecných soudů zároveň dosahovala intenzity protiústavnosti. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se obecné soudy takových excesů v případě stěžovatelky dopustily.
12. Usnesení insolvenčního i vrchního soudu jsou dostatečně odůvodněna, jsou v nich jednoznačně a konkrétně vysvětleny okolnosti, které vedly tyto soudy k závěru, že pro schválení oddlužení existuje zákonná překážka ve smyslu § 395 odst. 2 InsZ. Obecným soudům nelze vyčítat, že za okolností, které jsou podrobně popsány v rozhodnutí insolvenčního soudu, nehodnotily jednání stěžovatelky jako polehčující okolnost, pro niž by jí nemělo být v oddlužení bráněno. Lze souhlasit se závěry dovolacího soudu, že beneficium oddlužení je vyhrazeno poctivým dlužníkům dbalým svých povinností v insolvenčním řízení (bod 13 usnesení), a že s ohledem na její počínání v insolvenčním řízení existují důvodné pochybnosti o tom, že stěžovatelka k takovým dlužníkům náleží. Ústavní soud neshledal ani, že by se obecné soudy nevypořádaly s jí navrženými důkazy. Insolvenční soud odůvodnil, proč provedení dalších důkazů považoval za nadbytečné (bod 28 usnesení).
13. Ani napadené usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje známky protiústavnosti. Ústavní soud sice nepřehlédl, že vypořádaní námitky stěžovatelky týkající se nesprávného právního posouzení předpokladů pro neschválení oddlužení spočívá z valné části v obecném shrnutí předchozí rozhodovací praxe dovolacího soudu (body 12-15), přesto z hlediska ústavnosti obstojí. Posouzení toho, zda v případě stěžovatelky byly judikaturní závěry dovolacího soudu správně a přiléhavě aplikovány, se Nejvyšší soud věnuje, i když stručně v bodě 16. Z odůvodnění jako celku je zřejmé, že dovolací soud se námitkami stěžovatelky zabýval a dostatečně objasnil, proč považuje napadené rozhodnutí vrchního soudu za souladné s dosavadními závěry rozhodovací praxe.
14. Ústavní soud shrnuje, že v postupu obecných soudů ani v jejich rozhodnutích neshledal žádné známky protiústavnosti. Obecné soudy si nepočínaly nijak excesivně, podaly přesvědčivé a přezkoumatelné zdůvodnění závěru, že schválení oddlužení brání zákonná překážka v § 395 odst. 2 InsZ.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky zčásti jako nepřípustný návrh [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu