Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Studničkové Kalašové, zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2026 č. j. 25 Cdo 45/2026-247, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a dále obchodních společností a) CD SANITAR, s. r. o., sídlem Zeyerova 1209, Rokycany, a b) Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena zejména práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy. Současně navrhla, aby Ústavní soud věc projednal přednostně a odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se Zdeněk Studnička (dále jen "žalobce") domáhal u Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici a) (dále jen "žalovaná") zaplacení 988 057,55 Kč z titulu náhrady újmy na zdraví. Vedlejší účastnice b) vstoupila do řízení na straně žalované dne 31. 12. 2024. Okresní soud dne 10. 1. 2025 vydal platební rozkaz č. j. 6 C 183/2024-106.
3. Proti platebnímu rozkazu podala vedlejší účastnice b) odpor. Okresní soud usnesením ze dne 27. 8. 2025 č. j. 6 C 183/2024-188 odpor odmítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou odpor proti platebnímu rozkazu podat. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 10. 2025 č. j. 10 Co 413/2025-207 tento výrok potvrdil.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání žalované změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se odpor vedlejší účastnice b) neodmítá. Vyšel z § 93 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), podle něhož má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník, jedná však toliko sám za sebe. Podání odporu považoval za procesní právo, které nepředstavuje dispozici s předmětem řízení. Odpor současně není opravným prostředkem, neboť nevede k přezkumu platebního rozkazu, ale způsobuje jeho zrušení přímo ze zákona. Proto na něj podle Nejvyššího soudu nelze přenášet závěry judikatury o omezeném oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky. Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 25 Cdo 4258/2011, podle něhož může vedlejší účastník namísto žalovaného splnit povinnost kvalifikovaně se vyjádřit podle § 114b o. s. ř.
5. Žalobce zemřel dne 14. 7. 2026, tedy po doručení napadeného usnesení, avšak před podáním ústavní stížnosti. Ústavní stížnost dne 20. 7. 2026 podala vlastním jménem jeho pozůstalá manželka, která se označuje za zákonnou dědičku. Pozůstalostní řízení v době podání ústavní stížnosti podle jejího tvrzení dosud nebylo zahájeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka především namítá, že napadené usnesení odporuje požadavkům právní jistoty, legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování. Platební rozkaz představuje specifickou formu rozhodování, jejíž ústavní přijatelnost je založena na možnosti žalovaného podat odpor. Vedlejší účastník však není adresátem povinnosti uložené platebním rozkazem ani osobou, proti níž nabývá účinků pravomocného rozsudku. S ohledem na mimořádně intenzivní účinek odporu, který bez přezkumu věcné správnosti odstraňuje již vydané rozhodnutí, proto podle stěžovatelky nelze okruh oprávněných osob vykládat extenzivně.
7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s výkladem § 93 odst. 3 o. s. ř. přijatým Nejvyšším soudem. Vedlejší účastenství podle ní slouží k podpoře hlavního účastníka, nikoli k jeho plné procesní substituci. Přestože odpor není opravným prostředkem v pravém slova smyslu, rozhodující jsou jeho účinky a funkce. Jazykový i systematický výklad § 172 odst. 1 a § 174 odst. 2 o. s. ř. jednoznačně počítá s odporem žalovaného, případně jednoho ze žalovaných, nikoli vedlejšího účastníka.
8. Za nepřiléhavé považuje stěžovatelka srovnání s kvalifikovaným vyjádřením podle § 114b o. s. ř. To pouze zabraňuje vzniku fikce uznání, zatímco odpor působí okamžité odklizení platebního rozkazu. Užití analogie je navíc v procesním právu nepřípustné. Výkladem Nejvyššího soudu byla zpětně prolomena situace, která se z pohledu žalobce jevila jako pravomocně ustálená. V projednávané věci nadto žalované uplynula lhůta k podání odporu dne 28. 1. 2025, zatímco vedlejší účastnici b) byl platební rozkaz doručen až dne 6. 2. 2025. Pochybení žalované tak bylo podle stěžovatelky fakticky napraveno aktivitou vedlejší účastnice, čímž byla narušena rovnost účastníků řízení.
9. Stěžovatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud svůj nový výklad dostatečně neodůvodnil, zejména nevysvětlil, proč výslovné znění § 172 a § 174 o. s. ř. nebrání podání odporu vedlejším účastníkem. Zdůrazňuje rovněž kogentní povahu procesní úpravy a závěr Nejvyššího soudu označuje za extenzivní výklad contra textum legis, kterým byla bez výslovné zákonné opory prolomena stabilizace platebního rozkazu. Poukazuje rovněž na zásahy do majetkových práv.
10. Návrh na přednostní projednání a odklad vykonatelnosti odůvodňuje zejména délkou dalšího řízení, potřebou rozsáhlého dokazování a dopady pokračujícího sporu na pozůstalostní řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Před jejím věcným posouzením však bylo třeba zabývat se tím, zda ji podala osoba k tomu oprávněná, vzhledem k tomu, že žalobce zemřel ještě před jejím podáním, a zda je ústavní stížnost přípustná, přestože řízení před obecnými soudy po vydání napadeného usnesení pokračuje.
12. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení, jehož účastníkem byl žalobce, který zemřel ještě před podáním ústavní stížnosti. Stěžovatelka jako jeho pozůstalá manželka podala ústavní stížnost vlastním jménem a označuje se za jeho zákonnou dědičku. Zemře-li původní účastník ještě před podáním ústavní stížnosti, může ji obecně vlastním jménem podat jeho právní nástupce, přešlo-li na něj právo či právní vztah dotčený napadeným rozhodnutím (srov. usnesení ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 2772/08 či nález ze dne 5. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 1932/24, bod 29). Pro posouzení, zda jde o osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, přitom nemusí být vždy nezbytné vyčkat pravomocného skončení pozůstalostního řízení. Význam mohou mít i jiné skutečnosti a podklady relevantní pro posouzení právního nástupnictví a procesního postavení stěžovatelky, například rozhodnutí obecného soudu podle § 107 o. s. ř. o tom, s kým bude v řízení pokračováno, nebo údaje zjištěné v pozůstalostním řízení. Z dosud dostupných podkladů však nebylo možné postavení stěžovatelky v tomto směru postavit najisto.
13. Ústavní soud však nepovažoval za potřebné tyto okolnosti dále objasňovat, vyzývat stěžovatelku k jejich doložení ani zjišťovat, zda a s kým bude v řízení před obecnými soudy po smrti žalobce pokračováno. Obdobně postupoval v usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 3154/21, v němž rovněž nebylo postaveno najisto, kdo je skutečným právním nástupcem původní žalobkyně, avšak zjištění této skutečnosti nemohlo vzhledem k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti ovlivnit výsledek řízení. To je i případ projednávané věci. Takový postup je namístě tím spíše, že sama stěžovatelka zdůrazňuje naléhavost věci, navrhuje její přednostní projednání i odklad vykonatelnosti napadeného usnesení a poukazuje na význam výsledku tohoto řízení pro pozůstalostní řízení.
14. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, jedním z jejích pojmových znaků je subsidiarita. Ústavní stížností proto mají být zásadně napadána konečná pravomocná rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, byť jsou sama o sobě pravomocná. Judikatura Ústavního soudu ze zásady subsidiarity připouští výjimky i u některých rozhodnutí vydaných před skončením řízení ve věci samé. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.), zejména body 23 až 27].
15. Obě podmínky jsou v projednávané věci splněny. Nejvyšší soud napadeným usnesením s konečnou platností vyřešil samostatnou procesní otázku, zda má být odpor podaný vedlejší účastnicí b) odmítnut. Jeho rozhodnutí bezprostředně změnilo procesní postavení žalobce (případně jeho procesního nástupce), neboť v jeho důsledku nezůstaly zachovány účinky platebního rozkazu a řízení ve věci samé má pokračovat. Současně obecné soudy již nemohou otázku účinků odporu vedlejší účastnice b) v pokračujícím řízení znovu otevřít a musí vycházet z procesního stavu založeného napadeným usnesením. Tvrzený zásah je tak omezen právě na tuto relativně samostatnou část řízení a před obecnými soudy jej již nelze v jeho dalším průběhu účinně napravit. Ústavní stížnost je proto přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem procesních oprávnění vedlejšího účastníka v civilním řízení, konkrétně s tím, zda může podat odpor proti platebnímu rozkazu. Stěžovatelka zdůrazňuje zejména to, že § 172 a § 174 o. s. ř. hovoří o žalovaném, nikoli o vedlejším účastníkovi, a dovozuje z toho, že oprávnění podat odpor nelze na vedlejšího účastníka rozšiřovat. Ústavnímu soudu však nepřísluší nahrazovat výklad těchto ustanovení vlastním jen proto, že stěžovatelka prosazuje výklad odlišný. Jde totiž o otázku výkladu procesního práva, jejíž řešení náleží především obecným soudům, v nynější věci v poslední instanci Nejvyššímu soudu, který je ke sjednocování výkladu a aplikace podústavního práva primárně povolán (srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1365/23, bod 18).
18. Výklad přijatý Nejvyšším soudem přitom z ústavního hlediska obstojí. Nejvyšší soud vyšel z § 93 odst. 3 o. s. ř., podle něhož má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, a vysvětlil, proč toto obecné pravidlo podle jeho názoru dopadá také na možnost podat odpor proti platebnímu rozkazu. Svůj závěr podpořil rovněž svou dosavadní judikaturou k procesním oprávněním vedlejšího účastníka. Z odůvodnění napadeného usnesení je tak patrné, z jakých východisek Nejvyšší soud vyšel a jakými úvahami ke svému závěru dospěl. Jeho výklad proto nelze považovat za projev libovůle ani za nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy.
19. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce porušení právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatelka tuto námitku odvozuje od toho, že po odmítnutí opožděného odporu žalované mohla vycházet ze zachování účinků platebního rozkazu. O oprávnění vedlejší účastnice podat vlastní odpor však obecné soudy rozhodovaly v zákonem předvídaném instančním postupu, který vyústil v napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Princip právní jistoty nezaručuje účastníku řízení zachování právního názoru soudů nižších stupňů, je-li jejich rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem přezkoumáno a změněno [srov. obdobně nález ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1534/18 (N 113/94 SbNU 346), bod 51]. O nepřípustný zásah do právní jistoty proto v tomto smyslu nejde.
20. Námitky porušení rovnosti účastníků a majetkových práv jsou pak založeny především na stěžovatelkou prosazovaném výkladu, že vedlejší účastnice b) nebyla oprávněna odpor podat a její aktivitou byl napraven procesní neúspěch žalované. Jestliže však výklad procesních oprávnění vedlejší účastnice b) přijatý Nejvyšším soudem z ústavního hlediska obstojí, nemohou jeho procesní důsledky samy o sobě založit porušení uvedených základních práv. Napadeným usnesením navíc nebylo rozhodnuto o existenci ani výši uplatněného nároku; jeho důsledkem je pouze to, že o uplatněném nároku bude nadále rozhodováno obecnými soudy v kontradiktorním řízení.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
22. O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Tím současně fakticky vyhověl návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu