Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka, a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem, se sídlem Škroupova 471/14, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2026, č. j. 39 Co 81,82/2026-3972, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. února 2026, č. j. 10 P 20/2015-3884, a č. j. 10 P 20/2015-3887, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, B. B. (jedná se o pseudonym) a nezletilé C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Z manželství stěžovatelky (matka) a vedlejšího účastníka (otec) se narodila nezletilá vedlejší účastnice, které je nyní šestnáct let. Po rozvodu manželství rodičů žila nezletilá nejprve s matkou na Slovensku, kam ji matka přemístila bez souhlasu otce, následně byla svěřena do péče otce, s nímž žije v X. Stěžovatelka žije na Slovensku, kde založila rodinu, z nového manželství se jí narodila další dcera. Styk mezi stěžovatelkou a nezletilou vedlejší účastnicí byl určen dohodou rodičů schválenou Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") v roce 2023. S ohledem na vzdálenost bydlišť stěžovatelky a nezletilé byl stanoven v konkrétně vymezených časových úsecích a také pravidelně pomocí Skype/WhatsApp.
2. V roce 2025 byl průběh styku upraven tak, že při započetí styku měl předání nezletilé nově zajistit otec v místě bydliště stěžovatelky a stěžovatelka měla zajistit předání nezletilé zpět do péče otce v místě jeho bydliště. Do té doby byla k převzetí i předání nezletilé na autobusovém či vlakovém nádraží v X povinna stěžovatelka. Od té doby kontakty mezi stěžovatelkou a nezletilou probíhaly pouze sporadicky, otec argumentoval odmítavým postojem nezletilé. Protože stěžovatelka měla za to, že situace je zapříčiněna manipulací nezletilé ze strany otce, podala v říjnu 2025 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Soud zjistil postoj nezletilé, která potvrdila, že se s matkou vídat nechce, dojíždění na Slovensko ji zatěžuje. Matka prosazuje pouze své potřeby, odmítá s nezletilou komunikovat o tom, co se mezi nimi v minulosti stalo. Vztah s matkou považuje za jednostranný a v jeho udržování nevidí perspektivu. Do rodiny na Slovensku nepatří. Obvodní soud zareagoval na tato zjištění v prosinci 2025 nařízením výkonu rozhodnutí uložením rodinné terapie stěžovatelky a nezletilé.
3. Stěžovatelka v lednu 2026 navrhla pokračovat ve výkonu rozhodnutí určením náhradních termínů styku a odnětím nezletilé z péče otce. Dále obvodnímu soudu navrhla doplnit usnesení, kterým soud rodinnou terapii nařídil, o výrok určující, který z rodičů ponese náklady rodinné terapie. Oba návrhy obvodní soud zamítl. Pro nařízení výkonu rozhodnutí způsoby, které navrhovala stěžovatelka, neshledal důvody, setrval na stanovisku, že v zájmu nezletilé je nyní pracovat s odbornou pomocí na vztahu s matkou. Ani pro doplnění usnesení neshledal důvody, je na rodičích, aby se na úhradě terapie domluvili.
4. Stěžovatelka napadla obě usnesení odvoláním. Městský soud v Praze (dále "městský soud" či "odvolací soud") je jako věcně správná potvrdil. Pokud jde o zvolený způsob výkonu rozhodnutí, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že je v zájmu nezletilé podporovat nápravu vztahu mezi nezletilou a matkou, nikoliv působit na nezletilou či otce donucovacími prostředky. Pro uložené povinnosti hradit náklady rodinné terapie neshledal oporu v právním řádu. Obě usnesení soudu prvního stupně stejně jako usnesení odvolacího soudu napadá stěžovatelka ústavní stížností.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále pak základní práva zaručená čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
6. Obecné soudy stěžovatelku fakticky zbavily reálného výkonu jejího rodičovského práva, rezignovaly na pozitivní povinnost státu chránit a fakticky prosadit rodinný život, vyhodnotily přání nezletilé izolovaně a bez komplexního posouzení jeho příčin, bez dostatečného dokazování a bez přesvědčivého odůvodnění odmítly prověřit roli otce, nezabývaly se účinnými možnostmi nápravy a vytvořily stav, v němž pravomocné rozhodnutí o styku zůstává pouze formálním dokumentem bez reálného obsahu a bez možnosti jej vykonat.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
10. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřoval k výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé, kdy realizaci povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím bránil postoj nezletilého dítěte. Dospěl k závěru, že ačkoliv je po rodiči, který má dítě na styk připravit, namístě požadovat zjevnou a odpovídající snahu, výchovné působení rodiče na dítě nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Je proto nezbytné, aby soudy reflektovaly názory dítěte, a to tím spíše, jde-li o dítě blížící se věku dospělosti. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů svobodné vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Nelze-li dítě ani přes adekvátní výchovné působení přesvědčit k realizaci styku s druhým z rodičů, jeví se trvání na výkonu rozhodnutí ukládáním pokut či odnětím dítěte jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel.
11. Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z jejího obsahu, příloh, napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu obecných soudů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V postupu obecných soudů neshledal žádné excesy, jež by vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Ani napadená rozhodnutí netrpí vadami, které by měly intenzitu protiústavnosti.
12. V posuzované věci je podstatné, že nezletilé bylo v době rozhodování obecných soudů patnáct, resp. šestnáct let, tedy ve věku blížícím se dospělosti. Konkrétně a srozumitelně vysvětlila, co jí brání se s matkou nyní stýkat. Ústavní soud nepřehlédl, že důvody, které nezletilá formulovala, jsou závažné. Obecné soudy při jejich hodnocení nerezignovaly na svoji úlohu dostát svým pozitivním závazkům při ochraně rodinného života nezletilé a stěžovatelky. Obvodní soud shromáždil adekvátní skutková zjištění a po zvážení podstatných okolností věci rozhodl, že není namístě vynucovat styk nezletilé způsoby, které navrhovala stěžovatelka. Opřel se o nejlepší zájem nezletilé, kterým není vynucení povinnosti stýkat se s matkou za každou cenu, ale spíše podpora pro hledání cesty, jak se ke stěžovatelce do budoucna vztahovat i přes zátěž danou rodinnou historií. Nejlepším zájmem nezletilé se zabýval komplexně, neodvodil jej pouze z přání nezletilé, jak uvádí stěžovatelka. Postoj nezletilé naopak zasadil do širšího kontextu celé věci, nevycházel jen z pohovoru s nezletilou.
13. Obvodní soud přesvědčivě zdůvodnil, proč v dané situaci za nejlepší řešení považuje nařízení rodinné terapie nezletilé a matky. Ze zprávy organizace, kde terapie probíhá z března 2026 (č. l. 3933) plyne, že přes obtížnou komunikaci mezi matkou a dcerou mají dosavadní společná setkání (v té době proběhla tři) určitý pozitivní účinek, začínají se společně přibližovat citlivějším tématům, což vytváří dobrý předpoklad pro budování vzájemného porozumění a práci na vzájemném vztahu. Uvádí se zde však také, že stěžovatelka se obtížně smiřuje s osamostatňováním nezletilé v rámci jejího dospívání, setrvává stále v pozici "boj o dítě", zatímco nezletilá pociťuje výraznou potřebu respektu a porozumění svým postojům.
14. Ústavní soud nemá ke způsobu výkonu rozhodnutí, který zvolil obvodní soud, výhrady z hlediska ústavnosti. Je to ostatně právě opatrovnický soud, který má nejužší kontakt s účastníky, je zevrubně obeznámen s okolnostmi věci, zná rodinnou historii zúčastněných a dokáže tudíž nejlépe vyhodnotit, jaká cesta je pro naplnění nejlepšího zájmu nezletilé vhodná. Obvodní soud k projednání rodinné situace nařídil jiný soudní rok, v jehož rámci velmi podrobně s rodiči projednal celou záležitost včetně změny poměrů a potřeby nově rozhodnout ve věci samé. Zde také soud všem zúčastněným vysvětlil, proč považoval nařízení rodinné terapie za nejvhodnější řešení a proč nehodlá přistoupit k razantnějším opatřením.
15. Obě napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna. Obvodní soud se velice pečlivě a podrobně zabýval situací a motivací nezletilé, přesvědčivě a konkrétně odůvodnil, proč nyní není v nejlepším zájmu nezletilé vynucovat styk s matkou restriktivnějšími prostředky, proč se v současné situaci jeví jako produktivnější postupovat spíše cestou odborné intervence a podpory proměny vztahu nezletilé a její matky (body 14-27) Je zřejmé, že obvodní soud k velice citlivé záležitosti, jakou je odmítání styku mezi nezletilým dítětem ve věku blížícím se dospělosti a jeho rodičem, přistoupil zodpovědně a citlivě. Zabýval se řádně rovněž námitkou stěžovatelky, že situace je výsledkem manipulace nezletilé otcem proti matce. Je jistě správné zdůraznit, že povinností otce, který je nyní primárně pečující osobou, je nezletilou v kontaktech s matkou intenzivně podporovat. V komplikované rodinné dynamice, která v posuzované věci existuje, však lze velmi těžko hodnotit, jaký vliv na nezletilou postoj otce má. Bližší vztah k jednomu z rodičů v určité fázi vývoje dítěte sám o sobě nemusí svědčit o manipulaci, ale může být stejně tak dobře projevem emočního vývoje nezletilé, reakce na konflikt rodičů nebo rezistence vůči tlaku, vyplývajícího z rodinné dynamiky (k tomu srov. např. závěry 10. rodinněprávního sympozia, s. 26 a násl.; dostupné na: https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie).
16. Pokud stěžovatelka odkazuje na závěry obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1938/25, zjevně přehlíží některé podstatné odlišnosti obou věcí. V odkazovaném nálezu nebylo neuskutečnění styků s nezletilými zapříčiněno jejich záporným postojem (viz bod 44) a nesrovnatelný je i věk nezletilých v obou případech. Ani odkaz na další nález sp. zn. III. ÚS 2271/25 není přiléhavý, neboť v nyní posuzované věci obecné soudy (resp. obvodní soud) naopak vyvinuly dostatečnou aktivitu k podpoře obnovení vztahu mezi nezletilou a stěžovatelkou. Pokud pro to zvolily odlišný způsob, než který preferuje stěžovatelka, nejde o projev protiústavnosti.
17. Ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že vztahová dynamika mezi rodiči nezletilé (do níž je nezletilá po dobu posledních deseti let neustále vtahována prostřednictvím soudních řízení) nemá jednu příčinu a jednoznačného "viníka". Je evidentně podporována jak ze strany otce (viz trestní rozsudek, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání stěžovatelky), tak ze strany matky (viz důvody, pro něž byla nezletilá odňata z její péče spočívající v indoktrinaci nezletilé proti otci). Lze proto přisvědčit obvodnímu soudu v závěru, že změnu postoje nezletilé nelze jednoznačně přičítat manipulaci otce, ale že je výsledkem působení více příčin, rodinné historie, na které se podíleli jak matka, tak otec. Ústavní soud proto neshledal, že by se obvodní soud zabýval námitkami stěžovatelky, že postoj nezletilé je výsledkem manipulace otcem, nedostatečně nebo že by je zlehčoval. Nelze odhlédnout ani od toho, že podrobně se bude soud změnou poměrů (včetně jejích příčin) zabývat v řízení ve věci samé, které je k tomu určeno.
18. Obecným soudům nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout ani z hlediska absence rozhodnutí o rozložení povinnosti hradit náklady rodinné terapie. Byť je z hlediska přetrvávajícího vyhroceného konfliktu rodičů absencí takového rozhodnutí vytvořen prostor pro další konfrontaci, důvody, které uvedly obecné soudy nejsou protiústavní. Obvodní soud volbu poskytovatele placené rodinné terapie vysvětlil rodičům (jejich právním zástupcům) v rámci jiného soudního roku. Soud byl s poskytovatelem rodinné terapie v kontaktu a ověřil, že v podobných případech probíhá terapie často bezplatně (č. l. 3850).
19. Lze shrnout, že pokud obecné soudy za výše popsaných okolností neshledaly podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí stěžovatelkou navrhovaným způsobem a nerozhodly o rozložení nákladů na soudem nařízenou rodinnou terapii, nepočínaly si protiústavně. Protiústavní nejsou napadená rozhodnutí ani ve smyslu nepřezkoumatelnosti či projevů svévole.
20. Ústavní soud na základě uvedeného ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu