Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lic. Lucie Chybidziurové, zastoupené Mgr. Milanem Mžíkem, advokátem, sídlem Politických obětí 118, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2026 č. j. 22 Cdo 310/2026-354, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2025 č. j. 15 Co 10/2025-319 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. září 2024 č. j. 15 C 321/2022-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a dále a) Aloisie Kantorové, b) Ing. Libora Ploszka, a c) Bc. Andrey Ploszkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhala uložení povinnosti vedlejším účastníkům zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva spočívajících v umisťování předmětů do oplocení mezi pozemky účastníků, v poškozování oplocení a nahrnování sněhu na ně a v odklízení či nahrnování sněhu před bránu a na sjezd k jejímu pozemku.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil výroky I a II (výrok I), změnil nákladový výrok III co do výše a způsobu náhrady (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III až V). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zaprvé namítá, že jí nebylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a až z rozsudku okresního soudu se dozvěděla, že její tvrzení a důkazy o intenzitě a četnosti zásahů nejsou dostatečné. Okresnímu soudu rovněž vytýká, že řízení tzv. nekoncentroval, což umožnilo vedlejším účastníkům doplňovat tvrzení a důkazní návrhy po celou dobu řízení.
5. Zadruhé namítá extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, neboť soudy zjistily zásahy do jejího vlastnického práva, avšak neposkytly jí ochranu pro jejich nedostatečnou intenzitu či četnost. Odvolací soud navíc neprovedl důkaz videozáznamem jednání vedlejšího účastníka b) ze dne 17. 10. 2024, aniž tento postup řádně odůvodnil.
6. Zatřetí namítá nepřiměřený zásah do svého práva vlastnit majetek, neboť soudy nezohlednily preventivní účel negatorní žaloby, vyžadovaly vyšší četnost či intenzitu jednotlivých zásahů a jiná jednání odmítly jako nevýznamná jen proto, že nebyla zahrnuta do žalobního petitu. Má za to, že prokázala opakované vkládání větví do svého plotu vedlejší účastnicí a), zapíchnutí vidlí přesahujících na její pozemek i odhazování sněhu na její pozemek a plot v roce 2021. Nejvyššímu soudu vytýká, že její právní otázku označil za skutkovou námitku a pominul obsah dovolání jako celku. Konečně poukazuje na to, že jí nebylo doručeno vyjádření vedlejších účastníků k dovolání, přestože jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení za ně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný vyjma části výroku III rozsudku okresního soudu v rozsahu, v němž byl změněn a nahrazen výrokem II rozsudku odvolacího soudu, neboť není oprávněn rušit rozhodnutí či jeho část, které byly změněny a nahrazeny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v projednávané věci neshledal.
10. Námitka neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř. není opodstatněná, neboť, jak již vysvětlil odvolací soud, stěžovatelka svá skutková tvrzení uvedla a soudy popsaná jednání pouze odlišně právně posoudily (viz body 21 a 31 jeho rozsudku). Obecnou námitkou nedodržení koncentrace řízení se zabýval již Nejvyšší soud, který uvedl, že stěžovatelka v této souvislosti nevymezila žádnou právní otázku, a nad rámec tohoto závěru se k této námitce také obecně vyjádřil (bod 30 jeho usnesení).
11. Ústavní soud neshledal ani tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování a zejména odvolací soud podrobně vysvětlil, proč u jednotlivých žalobních požadavků nejsou splněny předpoklady pro uložení požadovaných povinností, zejména pro absenci hrozby opakování zásahů, a ve vztahu k vedlejším účastníkům b) a c) také pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Své závěry opřel mimo jiné o svědecké výpovědi, výslechy účastníků, videozáznamy a listinné důkazy včetně rozhodnutí správních orgánů Zcela dostatečně také vysvětlil, proč neprovedl důkaz videozáznamem ze dne 17. 10. 2024 (viz bod 17 jeho rozsudku), a nejde proto o opomenutý důkaz. Skutečnost, že stěžovatelka provedené důkazy hodnotí jinak, opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Z ústavního hlediska obstojí také závěr, že nehrozí opakování zásahů do vlastnického práva stěžovatelky. Obecné soudy preventivní účel negatorní žaloby nezpochybnily, nýbrž vysvětlily, proč zjištěné okolnosti poskytnutí požadované ochrany neodůvodňují, přičemž přihlédly k povaze jednotlivých jednání, jejich ojedinělosti, časovému odstupu i dalším tvrzeným zásahům. Nejvyšší soud v bodě 25 svého usnesení poukázal na to, že odvolací soud zohlednil i další tvrzené zásahy do vlastnictví stěžovatelky a nepřihlédl pouze k jednáním, která se jejího vlastnického práva netýkala; úvahy odvolacího soudu přitom nepovažoval za nepřiměřené ani nedostatečně odůvodněné. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu přepjatý formalismus neshledal. Samotné nedoručení vyjádření k dovolání ani přiznání náhrady nákladů za ně bez dalšího neznamená porušení ústavně zaručených práv.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu