Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Z., zastoupené Mgr. Igorem Žižko, advokátem, sídlem Moskevská 667/68, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2026 č. j. 8 Azs 65/2026-27, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2026 č. j. 13 A 7/2026-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka je občankou Běloruské republiky. Přestěhovala se do České republiky, kde žijí její dcera a syn, a požádala zde o povolení k pobytu z humanitárních důvodů podle § 87h odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Svou žádost odůvodnila tím, že trpí Parkinsonovou nemocí, která jí znemožňuje samostatně se o sebe postarat. Její žádost byla v prvním stupni zamítnuta, neboť Ministerstvo vnitra dospělo k názoru, že nesplňuje podmínky podle zmíněného ustanovení zákona. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 27. 1. 2026 odvolání stěžovatelky zamítla především na základě toho, že stěžovatelka má reálnou možnost získat povolení k přechodnému pobytu. To jí totiž bylo v minulosti zamítnuto jen z důvodu nedoložení dokladu o zdravotním pojištění a podle vedlejší účastnice nebylo pochyb, že kdyby je žalobkyně doložila, povolení by jí bylo vydáno.
3. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice podala dne 26. 2. 2026 stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Žaloba obsahovala úvod popisující situaci stěžovatelky a dosavadní průběh řízení s označením důkazů, kde zejména poukazovala na svůj aktuální zdravotní stav a vady v průběhu pohovoru ve věci žádosti o přechodný pobyt ústící v konflikt se zaměstnanci Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Stěžovatelka tvrdila, že ministerstvo i Všeobecná zdravotní pojišťovna se jí měly mstít neférovým přístupem k ní. Podání zakončovala stručná kapitola nadepsaná "žaloba", kde byl formulován petit a konstatováno, že "žaloba bude doplněna o argumenty ve lhůtě 30 dnů." Následně zaslala stěžovatelka dne 16. 3. 2026 rozsáhlejší doplnění žaloby. Městský soud vyhodnotil již prvotní žalobu jako bezvadnou, neboť v její úvodní části byla obsažena argumentace a návrhy důkazů. V rozsudku uvedl, že námitka proti průběhu pohovoru, který byl s žalobkyní proveden, je nedůvodná a ostatní argumenty se zcela míjejí s předmětem řízení. Doplnění ze dne 16. 3. 2026 bylo podáno až po lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu, kterou § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví pro podání žaloby. Městský soud proto pouze konstatoval jeho opožděnost a námitkami stěžovatelky, kterými zpochybňovala možnost získání přechodného pobytu a komerčního pojištění, účelové vykládání pojmu "humanitární důvody", ignorování lékařských zpráv, zásahu do rodinného života, krátké lhůty k doplnění odvolání a nedostatečné zjištění skutkového stavu, se blíže nezabýval. Městský soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl.
4. Nejvyšší správní soud stěžovatelkou podanou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka napadá postup správních soudů, které neakceptovaly, že podala dne 26. 2. 2026 blanketní žalobu, ve které výslovně a jednoznačně deklarovala, že "žaloba bude doplněna o argumenty ve lhůtě 30 dnů". Přesto správní soudy posoudily blanketní text jako vyčerpávající uplatnění žalobních bodů, čímž fakticky ignorovaly zjevně projevenou procesní vůli účastnice. Stěžovatelka v argumentaci obecně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (bez jednoznačného definování), podle které procesní úkony účastníků řízení mají být vykládány podle jejich skutečného obsahu, smyslu a v souladu se zjevnou vůlí jednajícího, nikoli mechanickým izolovaným výkladem jednotlivých vět vytržených z kontextu. Jednání městského soudu, které bylo v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, vedlo k výsledku, který stěžovatelka nemohla rozumně očekávat, a to, že soud posoudí její výslovné prohlášení o budoucím doplnění žaloby jako irelevantní a naopak retroaktivně přisoudí povahu úplných žalobních bodů textu, který sama považovala za pouhý skutkový úvod. Dále stěžovatelka namítá, že podle § 37 odst. 5 s. ř. s. a judikatury rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu měl městský soud postupovat cestou výzvy k odstranění vad ve zbývající části lhůty, nikoli až zpětně v meritorním rozhodnutí konstatovat, že žaloba byla od počátku bezvadná a doplnění je proto opožděné. Tento rozpor mezi (ne)uplatněním procesní výzvy a následným hmotněprávním hodnocením zakládá prvek překvapivosti rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, ani není další přezkumnou instancí a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Správní soudnictví je koncipováno tak, že stěžejní význam má počáteční fáze řízení. Ústavní soud opakovaně uvedl, že žalobce ve správním soudnictví vymezuje důvody žaloby svým tvrzením o porušení subjektivního či objektivního práva v žalobní lhůtě. Pokud tomu tak není, je podání pouhým oznámením záměru obrátit se na správní soud se žalobou, které ovšem nemá i při extenzivním výkladu pojmu žalobní bod žádné relevantní účinky. Od samého počátku jsou tedy kladeny požadavky na kvalitu argumentace žalobce (viz již nález ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 17/09, nález ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15). Specifikace žalobních bodů v souladu s § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je tak jedním z klíčových principů, na kterých je soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů založen. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Uplatnění řádného žalobního bodu má tedy pro řízení před správními soudy zásadní povahu.
9. Stěžovatelka se svou argumentací v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud vyhodnotil, že v žalobě podané dne 26. 2. 2026 absentují žalobní body a konstatoval procesní pochybení městského soudu, který měl akceptovat stěžovatelkou definované žalobní body až v podání ze dne 16. 3. 2026. Stěžovatelka však pomíjí, že po uplynutí lhůty pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. nelze účinně odstranit nedostatek žaloby spočívající v absenci žalobního bodu, neboť tato vada žaloby se stává neodstranitelnou. Základní myšlenka koncentrace ve správním soudnictví je taková, že žalobci mohou argumentaci ve vztahu k rozsahu přezkumu (označení vad a nedostatků, které namítají) předložit pouze ve lhůtě k podání správní žaloby, přičemž v posuzované věci byl posledním dnem lhůty pro podání žaloby v souladu s § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, den 26. 2. 2026. Výjimečný průlom do této zásady, založený na pozdějším judikaturním obratu, v posuzované věci nenastal a stěžovatelka jej ani netvrdí. Argumentace stěžovatelky tak vyznívá v její neprospěch, neboť její akceptace by neměla za následek stěžovatelkou preferovaný přezkum vymezený podáním ze dne 16. 3. 2026, nýbrž povinnost městského soudu žalobu usnesením podle § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout.
10. Ve správním soudnictví nepostačuje, aby byla žaloba ve lhůtě pro podání žaloby pouze ohlášena prostřednictvím blanketní žaloby. Vzhledem k tomu, že posledním dnem lhůty pro podání žaloby byl den, kdy stěžovatelka žalobu podala, není akceptovatelné stěžovatelčino tvrzení, že ji měl městský soud v souladu s § 37 odst. 5 s. ř. s. ve zbývající lhůtě pro podání žaloby vyzvat k jejímu doplnění o další žalobní body. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za protiústavní (viz např. nálezy ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15), neboť i když tento princip může být kritizován za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, je třeba vidět, že především a zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny).
11. Podanou žalobu městský soud vyhodnotil jako bezvadnou, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, bod 33) obsahovala minimálně jeden žalobní bod. Městský soud tak v posuzované věci dostál své povinnosti přezkumu rozhodnutí správních orgánů v rozsahu žalobních tvrzení stěžovatelky. Je nesporné, že řádná formulace žalobních bodů předurčuje do značné míry, jaké ochrany se stěžovateli dostane, neboť přezkum zásadně probíhá v rámci uplatněných žalobních bodů (viz § 75 odst. 2 a § 109 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatelce tak nepřísluší její procesní pochybení, kdy ve lhůtě pro podání žaloby neformulovala řádně veškeré žalobní body, které chtěla před městským soudem uplatnit, přenášet na nesprávný procesní postup správních soudů.
12. Zjevně nepřiléhavé je tvrzení stěžovatelky, že postupem správních soudů došlo k vydání překvapivého rozhodnutí. Překvapivým rozhodnutím je takové, které účastníka zbavuje možnosti právně a skutkově argumentovat k nově nastolené podstatě věci (viz již nález ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98). V posuzované věci stěžovatelka sama žalobními body uplatněnými v žalobní lhůtě vymezila, z jakých konkrétních právních a skutkových důvodů mají být správní rozhodnutí přezkoumána. Že městský soud rozhodl jen o takto nastolené podstatě věci a ne o námitkách předložených po uplynutí žalobní lhůty, není ve správním soudnictví překvapivé, ale naopak očekávatelné.
13. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelky postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 4. 2025 č. j. 2 As 361/2023-35). Nejvyšší správní soud řádně vysvětlil, proč je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná. Zhodnotil, že městský soud posoudil věc stěžovatelky zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, hrubě nepochybil při výkladu práva a nejsou tu ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti, tj. právní otázka řešená judikaturou nedostatečně, rozporně nebo nesprávně. Nejvyšší správní soud tak postupoval plně v souladu se zákonem a jeho ústavně konformním výkladem a svůj postup přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu