Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 803/2025-552 ze dne 18. března 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 77/2025-497 ze dne 30. dubna 2025 a rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 7 T 76/2024-424 ze dne 17. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) trestního zákoníku. Okresní soud stěžovateli za tento přečin a za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za které byl dříve odsouzen, uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku rovněž zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 28/2024-785 ze dne 6. února 2024,jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že v průběhu trestního řízení, které proti němu bylo vedeno pro jiné jednání, opakovaně uplatnil obhajobu založenou na nepravdivých tvrzeních, že jej dva policisté zbili v době, kdy byl omezen na svobodě.
4. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se řádně nezabýval jeho dovoláním. Dále namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, dostatečně se nezabývaly jeho duševním stavem a přičetly mu i jednání jiných osob. Kritizuje rovněž, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, ač jeho duševní stav vyžaduje léčbu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
7. Ač stěžovatel rámuje námitky v ústavní stížnosti jako porušení ústavně zaručených základních práv, fakticky pouze opakuje argumenty, s nimiž se již soudy vypořádaly. Ve vztahu ke stěžovatelovu dovolání na to upozornil i Nejvyšší soud (bod 35 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. srpna 2014, bod 23). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterými se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí porušení základních práv.
9. Stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval dovolací argumentací, Ústavní soud nepřisvědčuje. Stěžovatel na dvou místech ústavní stížnosti (body 31 a 39) Nejvyššímu soudu vytýká, že na jeho námitky reagoval pouze obecnou argumentací. Stěžovatelova kritika je však také obecná. Neuvádí totiž, které konkrétní argumenty Nejvyšší soud opomněl vypořádat a jaký význam pro výsledek řízení to mělo. Pouze v bodě 31 ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem ke zjištění jeho duševního stavu. Na tuto námitku reagoval Nejvyšší soud v bodech 46 až 49 svého usnesení. Okresní soud se duševním stavem stěžovatele zabýval v bodě 30 napadeného rozsudku.
10. Posuzovaná věc je specifická tím, že průběh stěžovatelova zadržení byl předmětem dvou soudních řízení. Stěžovatel byl nejprve stíhán za to, že policistům vyhrožoval a napadl je. Za tato jednání byl rovněž pravomocně odsouzen. V prvním z řízení uplatnil obhajobu, že naopak policisté napadli jeho. V posuzované věci pak byl stěžovatel stíhán za křivé obvinění, jehož se měl dopustit právě tím, že v prvním z řízení nepravdivě obvinil policisty z toho, že ho napadli. Pokud za dané situace okresní soud v posuzované věci převzal závěry znaleckého posudku, jenž byl proveden v prvním z řízení, jeho skutkové závěry, které takto učinil, z ústavního hlediska obstojí.
11. S námitkou, že stěžovateli jsou přičítány též výroky jeho obhájců, se vypořádal Nejvyšší soud v bodech 40 až 45 svého usnesení. Závěr, že stěžovatel musel obhájcům poskytnout součinnost a sdělit jim nepravdivé výroky, jež se následně objevily v podáních, která jménem stěžovatele obhájci učinili, z ústavního hlediska obstojí.
12. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud připomíná ustálenou judikaturu, podle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). O situace, které jsou natolik závažné, že vyžadují kasační zásah Ústavního soudu, jde, jestliže soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. Žádná z těchto okolností v posuzované věci přitom nenastala.
13. Ústavní soud uzavírá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a ani právní závěry nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. srpna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu