Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2026 č. j. 24 Cdo 2849/2025-163, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2025 č. j. 7 Co 872/2025-133 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. února 2025 č. j. 13 C 64/2024-112, a, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a D. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen „okresní soud“), Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) a Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného rozporu s právem na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a rovněž s právem vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal, aby mu vedlejší účastnice zaplatila 78 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 2. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pravomocného soudního rozhodnutí od května 2017 hradil k rukám vedlejší účastnice (matky) na nezletilou (a posléze již zletilou) dceru T., výživné ve stanovené výši 3 000 Kč měsíčně. Ačkoli však (v té době již zletilá) dcera ukončila středoškolské studium složením maturitní zkoušky v červnu 2021 a v dalším studiu již nepokračovala, vedlejší účastnice stěžovatele o této skutečnosti nikterak neinformovala, „naopak mu sdělila, že T. ukončila studium až v červnu 2023, čímž stěžovatele zcela evidentně úmyslně uvedla v omyl“. S ohledem na to stěžovatel pokračoval v hrazení výživného k rukám vedlejší účastnice až do srpna 2023 včetně, ačkoli z § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyplývá, že „od července 2021 již nebyl povinen k rukám vedlejší účastnice hradit jakékoliv výživné“, neboť „jeho vyživovací povinnost zanikla“. Podle názoru stěžovatele se tak vedlejší účastnice na jeho úkor bez spravedlivého důvodu obohatila, neboť červencem 2021 právní důvod pro přesun majetkových hodnot od stěžovatele k vedlejší účastnici odpadl, a proto touto žalobou požadoval po vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému došlo v důsledku hrazení výživného na dceru účastníků za období od července 2021 do srpna 2023 (26 x 3 000 Kč).
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vycházel ze zjištění, že stěžovatel na základě mimosoudní dohody rodičů o zvýšení výživného od jara 2019 hradil výživné na dceru T. ve výši 3 000 Kč měsíčně na účet druhé dcery vedlejší účastnice také v období od července 2021 do srpna 2023, tj. poté, co v té době již zletilá T. „složila maturitní zkoušku a zřejmě byla schopna samostatně se živit“. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2235/2012 (které prošlo přezkumem Ústavního soudu v podobě usnesení ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1556/13), ze kterého se podává, že povinnost plnit výživné k rukám jednoho z rodičů dosažením zletilosti dítěte odpadá, však dovodil nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice v této věci. V posuzované věci vedlejší účastnice nebyla příjemcem zasílaných plateb výživného, ani platebním místem, ani žádnou ze stran závazku, její majetek se na úkor stěžovatele neoprávněně nezvětšil, a proto podle okresního soudu není obohaceným subjektem, kterému by svědčila pasivní věcná legitimace.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu o tom, že vedlejší účastnice není v dané věci pasivně legitimována. K odvolacím námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že vedlejší účastnice jako matka společné dcery T. stěžovatele upomínala o úhradu výživného v době (v dubnu 2019), kdy dcera byla ještě nezletilá a připravovala se na budoucí povolání studiem na střední škole, které ukončila v červnu 2021. Byl tedy důvod k placení výživného k rukám matky. Stěžovatel prokázal další komunikaci s matkou (kdy se jí dotazoval, zda dcera ještě studuje) až v srpnu 2023, nikoliv dříve. V mezidobí (X. X. XXXX) nabyla dcera T. zletilosti, a od tohoto data zanikla dohoda ohledně platebního místa, nikoliv však vyživovací povinnost (ta se řídí schopností oprávněného sám se živit ve smyslu ustanovení § 911 občanského zákoníku). Podstatné podle názoru krajského soudu je, že „od vzniku vyživovací povinnosti až po její zánik se jedná o právní vztah mezi dítětem a rodičem, tedy mezi T. a stěžovatelem, a poté, co T. zletila a nabyla tím plné svéprávnosti, nelze (ne)činnost vytýkat matce (vedlejší účastnici) a uložit jí zaplacení žalované částky podle ust. § 2991 občanského zákoníku ani podle stěžovatelem uvažovaného § 584 občanského zákoníku“.
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl. Ztotožnil se se stanoviskem nižších soudů, že vedlejší účastnice není ve sporu pasivně věcně legitimována. Pokud rodič platbami k rukám druhého rodiče, případně na jím označený účet, podle mlčky projevené vůle zletilého dítěte pokračuje v plnění vyživovací povinnosti vůči tomuto (již zletilému) dítěti i v době, kdy nárok dítěte na výživné, a tím i vyživovací povinnost rodiče podle § 911 občanského zákoníku již zanikly, získává na úkor rodiče majetkový prospěch zletilé dítě (a nikoli druhý rodič). Nejvyšší soud v této věci odkázal i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1556/13, ve kterém Ústavní soud v podobném případě vyslovil stejný závěr a uvedl, že „pasivní legitimace žalované plyne ze zákona“ a že „v demokratickém právním státě je nepřípustné, aby soudy libovolně určovaly, který subjekt má pasivní legitimaci, a vůči kterému by tedy měla směřovat povinnost vydat bezdůvodné obohacení.“
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup obecných soudů byl příliš formalistický a v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že se na něm vedlejší účastnice dopustila podvodného jednání, když mu zatajila, že jejich dcera T. již nestuduje a není jí už povinen platit výživné. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že účet, na který dle pokynu vedlejší účastnice posílal výživné, nepatřil jí ani dceři T., ale druhé dceři vedlejší účastnice (sestře T.). Vedlejší účastnice měla k tomuto účtu dispoziční oprávnění, dcera T. nikoli.
7. Stěžovatel má za to, že tato skutečnost indikuje podvodné jednání vedlejší účastnice, která si ponechala (neoprávněně poskytované) výživné. Je přesvědčen, že dcera T. nemohla vůbec vědět o tom, že od stěžovatele dostávala na účet své sestry výživné i několik let po dosažení zletilosti a ukončení studia. Jeho dcera tak nemohla akceptovat, a to ani mlčky, (neexistující) dohodu rodičů ohledně toho, že platebním místem bude i nadále bankovní účet její sestry.
8. K závěru obecných soudů o chybějící pasivní věcné legitimaci vedlejší účastnice a naopak o existenci pasivní věcné legitimace na straně dcery pak stěžovatel namítá, že kdyby v novém řízení žaloval dceru, ta by se mohla hájit „tím, že vůbec neví o jakýchkoliv platbách a tyto se k ní nedostaly“ a stěžovatel by tak „opět byl neúspěšný a k tomu by musel další osobě hradit náklady právního zastoupení.“
9. Podle stěžovatele se „v konečném důsledku evidentně žalované vyplatilo lhát. Byla to právě ona a jedině ona, která zneužila svého lstivého a nepoctivého jednání i informačního deficitu žalobce“. Takové jednání dle stěžovatele nemůže požívat právní ochrany a je podle něj alespoň důvodem k moderaci nákladů řízení podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Současně vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Podstatou stěžejní stížnostní námitky stěžovatele je tvrzení, že to byla vedlejší účastnice, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, nikoli jejich společná – již zletilá – dcera T., neboť ta o pokračujícím hrazení výživného nejspíš ani nevěděla. Pokud by proto stěžovatel zažaloval o vrácení bezdůvodného obohacení dceru coby údajně pasivně legitimovanou osobu, znovu by byl v řízení neúspěšný, neboť ta by se mohla bránit tím, že o pokračujícím hrazení výživného ze strany stěžovatele neměla žádné povědomí, vedlejší účastnice (matka) ji tuto skutečnost zamlčela a výživné spotřebovala na své vlastní potřeby.
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že subsidiarita ústavní stížnosti má nejen dimenzi procesní, ale i dimenzi materiální. První dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje. Tento požadavek stěžovatel bezpochyby splnil. Z druhé dimenze subsidiarity však plyne povinnost tyto prostředky odůvodnit způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum všech relevantních otázek, které jsou posléze namítány v ústavní stížnosti [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Materiálně nepřípustná je taková stížnostní námitka, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, jenž by umožnil příslušnému orgánu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Je logické, že má-li Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). To však stěžovatel neučinil.
13. Skutečnosti, na které poukazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti (zejm. absence povědomí dcery o pokračujícím hrazení výživného z důvodu, že matka jí tuto skutečnost zatajila a výživné použila k vlastním potřebám), by v obecné rovině mohly být relevantní pro posouzení otázky, kdo se na úkor stěžovatele mohl bezdůvodně obohatit a tudíž kdo měl být v ním iniciovaném řízení určen jako pasivně legitimovaná osoba. Tyto skutečnosti je nicméně nutné v řízení před obecnými soudy namítat a prokazovat, což ale stěžovatel nesplnil. Ústavní soud si z vyžádaného soudního spisu ověřil, že stěžovatel shora uvedené námitky nevznesl ani v odvolání, ani v dovolání. Nevznesl je ani v rámci ústního jednání před prvostupňovým či odvolacím soudem, a to patrně z toho důvodu, že ani on, ani jeho právní zástupce se jich osobně neúčastnili (srov. protokol o jednání před okresním soudem ze dne 28. 2. 2025, založen na č. l. 103; zvukový záznam z jednání krajského soudu dne 13. 6. 2025, založen na č. l. 113).
14. Ústavní soud je si vědom, že skutkové závěry okresního a krajského soudu mohly být ohledně těchto okolností formulovány jasněji. Stěžovatel však očividně přehlíží, že součástí spisu jsou výpisy z účtu, z nichž je zjevné, že výživné bylo dceři T. přeposíláno (č. l. 69 74). Vedlejší účastnice na tyto okolnosti v průběhu řízení upozorňovala (např. bod 3 napadeného rozsudku krajského soudu). Závěr obecných soudů, že vedlejší účastnice neměla žádný majetkový prospěch z plnění výživného na úkor stěžovatele, je proto logickým závěrem (bod 1 napadeného rozsudku krajského soudu). Stejné lze říci o úvaze Nejvyššího soudu, že zletilá dcera T. platební místo k plnění stěžovatelovy vyživovací povinnosti mlčky akceptovala (body 17 až 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. Jestliže se stěžejní stížnostní námitky stran absence jakéhokoliv povědomí dcery o pokračujícím hrazení výživného ze strany stěžovatele poprvé objevily až v ústavní stížnosti, Ústavní soud se proto jimi již nemohl zabývat. Za daných okolností právní závěry o vzniku bezdůvodného obohacení při plnění vyživovací povinnosti z hlediska ústavněprávního plně obstojí.
16. Stěžovatel taktéž v ústavní stížnosti namítá, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby se za dané situace musel domáhat vydání bezdůvodného obohacení (výživného placeného bez právního důvodu) po své (zletilé) dceři. Této námitce nelze přisvědčit. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1556/13, rozpor s dobrými mravy nelze bez dalšího spatřovat v tom, že by rodič musel podat žalobu proti svému zletilému dítěti, které se na jeho úkor bezdůvodně obohatilo. Musely by k tomu přistoupit další okolnosti, které však – jak bylo shora vysvětleno – stěžovatel netvrdil a neprokazoval.
17. Stěžovatel nakonec napadá také rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak plyne ze stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, ústavní stížnosti směřující proti nákladům řízení – zejména proti nákladům řízení v bagatelní výši – jsou bez dalšího zjevně neopodstatněné, pokud významně nepřesahují vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel však významný přesah svých vlastních zájmů netvrdí ani neprokazuje.
18. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V?Brně 16. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu