Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., advokáta, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 89/2026-42 ze dne 21. května 2026, usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce č. j. 1 ZN 261/2025-86 ze dne 17. dubna 2026 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Nymburk, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPS-36362-41/TČ-2025-010881-PE ze dne 17. února 2026, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Nymburce a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Nymburk, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Nymburk, Oddělení hospodářské kriminality bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi pro (podle výroku usnesení) podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jež se vedlo z podnětu stěžovatele. První z uvedených přečinů měl spočívat - stručně vyjádřeno - v tom, že vedlejší účastník podal na stěžovatele stížnost k České advokátní komoře a e-mail o údajném stěžovatelově porušení morálního kodexu advokáta rozeslal i dalším subjektům. Přečin krádeže měl spočívat v odcizení historického kočárku a starožitných tyrolských kožených kalhot, v celkové hodnotě 27 000 Kč. V odůvodnění usnesení se policejní orgán zabýval i dalšími trestnými činy, jichž se podle tvrzení stěžovatele měl dopustit vedlejší účastník, přičemž konstatoval, že v popisovaných jednáních nespatřuje ani znaky přečinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, ani znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního zákoníku a ani znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce zamítnuta jako nedůvodná.
4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze byl stěžovatel informován o tom, že jeho podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
5. Stěžovatelovy stručně formulované námitky se vztahují k možnému trestnému činu podvodu, jehož se měl dopustit vedlejší účastník (stěžovatelův bratr) tím, že jako titul k výkonu funkce správce domu v P. a k navazujícím majetkovým nárokům používal technicky neautentickou listinu ze dne 18. června 2016, resp. její kompilát. Namítá, že orgány činné v trestním řízení směšovaly otázku, zda v roce 2016 proběhla schůze vlastníků a zda je výše uvedená listina autentickým dokumentem. Poukazuje na znalecký posudek a odborné vyjádření, z nichž vyplynulo, že podpis na listině je kopií obrazu pravého podpisu, resp. že je listina s nejvyšší pravděpodobností kompilátem. Uvádí, že se zmíněná listina objevuje až v datové zprávě ze dne 1. února 2024 a že se s ní v relevantní komunikaci z roku 2021 neargumentuje. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že věc redukovaly na civilní spor a autenticitou listiny se nezabývaly.
6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025). Ústavní pořádek nezakotvuje subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 a judikaturu tam citovanou).
8. Ústavní soud zároveň připomíná, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti, a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby. Přitom platí, že čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu. Z toho vyplývá, že v případech, které lze charakterizovat jako hraniční z pohledu nutnosti uplatnit trestněprávní represi (a kdy se v trestním řízení nutně projevují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio), je možnost Ústavního soudu zasáhnout do pravomoci orgánů činných v trestním řízení omezena pouze na zcela extrémní případy flagrantních pochybení majících zásadní dopad na poškozeného. Ústavní soud má za to, že jeho oprávnění zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k poškozeným není dáno pro veškerou trestnou činnost. Toto oprávnění - a dokonce i povinnost - je dáno pouze tehdy, jestliže se jedná o případy nejzávaznějších trestných činů směřujících proti právům srovnatelným s právy zakotvenými zejména v čl. 2 až 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2582/24 ze dne 3. září 2025 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3264/24 ze dne 6. srpna 2025).
9. V posuzované věci se však o takový závažný zásah nejedná. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí pouze proti té části napadeného usnesení policejního orgánu, která se (v rámci odůvodnění) týkala tvrzeného trestného činu podvodu, jehož se měl vedlejší účastník dopustit paděláním zápisu ze schůze vlastníků ze dne 18. února 2016. Z napadeného usnesení policejního orgánu (s. 3) vyplývá, že vedlejší účastník měl podle stěžovatelova tvrzení paděláním uvedené listiny získat majetkovou výhodu ve výši 1 350 000 Kč, přičemž tato částka je vymáhána po společnosti X.
10. Z uvedeného však nelze nijak dovodit, že by tvrzeným podvodným jednáním vedlejšího účastníka měla být způsobena jakákoli majetková škoda přímo stěžovateli. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by v důsledku tvrzeného padělání listiny utrpěl majetkovou škodu. Stěžovatel tedy nepředložil tzv. hájitelné tvrzení, že popsaným jednáním bylo zasaženo do jeho základních práv (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1398/17 ze dne 17. října 2017 či sp. zn. I. ÚS 443/23 ze dne 10. května 2023), takže mu nemůže ani svědčit právo na účinné vyšetřování (kterého se v ústavní stížnosti ostatně ani nedovolává). V návaznosti na to Ústavní soud konstatuje, že těmi částmi napadených rozhodnutí, které se týkaly stěžovatelem oznamovaného trestného činu podvodu, nemohlo být zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
11. Ve vztahu k těm částem napadených rozhodnutí, jež se týkala ostatních stěžovatelem oznamovaných trestných činů, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné námitky. Není úkolem Ústavního soudu je za stěžovatele domýšlet, Ústavní soud proto jen stručně konstatuje, že v těchto částech také neidentifikoval žádný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
12. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. září 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu