Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Milana Rakaše a 2) Sylwie Albíny Rakašové, zastoupených Mgr. Vojtěchem Rossmanithem, advokátem, se sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2026, č. j. 20 Cdo 1804/2025-335, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. prosince 2024, č. j. 27 Co 243/2024-257, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. července 2024, č. j. 6 EXE 7/2023-174, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení, a 1) HERO Computers, s. r. o., se sídlem Na Ročkově 587/25, Praha 10, a 2) GDS Sylwia, s. r. o., se sídlem Čs. armády 93/16, Moravská Třebová, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Proti stěžovatelům a druhé vedlejší účastnici byla zahájena exekuce pro vymožení jistiny ve výši 13 000 000 Kč. Exekučním titulem byl notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Povinné osoby v zápisu prohlásily, že první vedlejší účastnice (věřitelka) a druhá vedlejší účastnice (dlužnice) uzavřely smlouvu o zápůjčce 13 000 000 Kč. Stěžovatel jednal na základě plné moci za druhou vedlejší účastnici a oba stěžovatelé přistoupili k jejímu dluhu.
2. Povinní navrhli exekuci zastavit. První vedlejší účastnice totiž podle nich poskytla zápůjčku pouze ve výši 8 000 000 Kč, zatímco zbývajících 5 000 000 Kč nikdy neobdrželi. Částka 8 000 000 Kč jim navíc byla poskytnuta až po sepsání notářského zápisu. Exekuční titul tak podle nich nemá oporu v hmotném právu.
3. Okresní soud návrh na zastavení exekuce zamítl. Stěžovatelé podle důkazů převzali celých 13 000 000 Kč, z čehož 5 000 000 Kč obdrželi v hotovosti před podpisem notářského zápisu a zbylých 8 000 000 Kč bezhotovostně během jeho sepisování. Exekuční titul tak má podle soudu oporu v hmotném právu a k zastavení exekuce není důvod.
4. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelům bylo zapůjčeno celých 13 000 000 Kč a že zastavení exekuce není namístě.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, protože se podle něj nižší soudy neodchýlily od jeho rozhodovací praxe.
II. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti všem třem soudním rozhodnutím. Tato rozhodnutí podle nich porušují jejich práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).
7. Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:
a) K předání 5 000 000 Kč nikdy nedošlo, a smlouva jako reálný kontrakt proto v tomto rozsahu nevznikla. Soudy neprovedly důkazy způsobilé tuto rozhodnou otázku objasnit. V řízení bylo prokázáno pouze bezhotovostní poskytnutí částky 8 000 000 Kč, k čemuž však došlo až po sepsání notářského zápisu. V době podpisu notářského zápisu tedy neexistoval žádný reálný dluh ze smlouvy o zápůjčce.
b) Soudy pominuly námitku, že tvrzené předání 5 000 000 Kč v hotovosti by znamenalo porušení zákona o omezení plateb v hotovosti (č. 254/2004 Sb.).
c) Krajský soud ignoroval stěžovateli předloženou WhatsApp komunikaci, která prokazuje nepředání peněz. Nejvyšší soud toto pochybení formalisticky omluvil tím, že stěžovatelé v této souvislosti výslovně nepoužili doslovnou formuli typu "navrhujeme k důkazu".
d) Krajský soud chybně projednal věc v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel se totiž v den jednání ze zdravotních důvodů telefonicky omluvil a požádal o odročení. Úřednice soudu však jeho žádost zapsala jen jako omluvu z jednání. Stěžovatel navíc ten stejný den odpoledne doložil písemnou omluvu i lékařskou zprávu. Krajský soud uvedl, že i kdyby stěžovatel žádal o odročení, nebylo by mu vyhověno. Tento závěr však nemůže zhojit zásah do stěžovatelových práv a krajský soud se jím pouze snažil dodatečně odůvodnit svůj postup.
e) Nejvyšší soud nezjednal nápravu vad předcházejícího řízení a chybně odmítl dovolání pro nepřípustnost, ačkoli stěžovatelé řádně vymezili nosné právní otázky - zejména nutnost existence hmotněprávního základu pro vykonatelnost notářského zápisu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá jasné odůvodnění nepřípustnosti dovolání, je nepřezkoumatelné, nezabývá se námitkami stěžovatelů a jeho posouzení je formalistické.
III. Posouzení ústavní stížnosti
8. Podstatou tohoto řízení je posouzení, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem nevyhověly návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce.
9. Posouzení důvodnosti návrhu na zastavení exekuce závisí zejména na hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.
11. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při posuzování případu řídily a proč stěžovatelům nevyhověly. Ústavní soud se proto vyjádří k jejich námitkám jen stručně.
12. Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou námitku, že částka 5 000 000 Kč nebyla stěžovatelům nikdy předána a že částka 8 000 000 Kč jim byla zaslána až po sepsání notářského zápisu [námitka a)]. Napadená rozhodnutí se oběma těmito otázkami opakovaně zabývají. Obecné soudy dospěly k závěru, že první částka byla stěžovatelům fyzicky předána před sepsáním notářského zápisu v hotovosti na chodbě před notářskou kanceláří a druhá částka byla na bankovní účet stěžovatele poukázána během vyhotovování notářského zápisu. Obecné soudy dospěly k tomuto závěru na základě řady písemných i ústních důkazů a řádně jej odůvodnily. Ústavní soud se přitom shoduje s Nejvyšším soudem, že v daném případě nenastal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (body 18 až 20 rozhodnutí okresního soudu, body 16 a 18 rozhodnutí krajského soudu a body 19 až 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
13. Zrušení napadených rozhodnutí neopodstatňuje námitka, že soudy pominuly rozpor hotovostního předání částky 5 000 000 Kč se zákonem o omezení plateb v hotovosti [námitka b)]. Tato otázka je pro posouzení vykonatelnosti a existence dluhu nepodstatná. Případné porušení tohoto veřejnoprávního zákazu nezpůsobuje neplatnost smlouvy, neexistenci poskytnutého plnění nebo jiný podobný následek. Jeho porušení vytváří pouze případnou odpovědnost za správní delikt, který je spojený s peněžitou pokutou (podrobněji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 498/2015; Lavický, P. § 1: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. C. H. Beck, 2022, s. 12, marg. č. 44).
14. Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí není ani to, že krajský soud neprovedl stěžovateli předloženou WhatsApp komunikaci [námitka c)]. Podle stěžovatelů měla tato konverzace prokázat, že nedošlo k převzetí částky 5 000 000 Kč, popřípadě že částka 8 000 000 Kč byla zaplacena až po sepisu notářského zápisu (bod 26 ústavní stížnosti a bod 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
15. Provedení tohoto důkazu však bylo z hlediska zjišťování skutkového stavu nadbytečné. Z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že krajský soud považoval předání částky 13 000 000 Kč za bezpečně a spolehlivě prokázané již na základě dříve provedených a řádně vyhodnocených listinných důkazů a svědeckých výpovědí. Závěr o předání celého obnosu soudy opřely o podepsanou smlouvu o zápůjčce, dohodu o přistoupení k dluhu, notářský zápis, výpovědi stěžovatelů, pokladní deníky a bankovní výběry. Za této situace krajský soud nebyl povinen navržený důkaz provést (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1765/21, body 26 až 27; II. ÚS 1026/21, body 27 až 29; III. ÚS 320/09, body 16 až 17). Stěžovatelé přitom nepřiložili k ústavní stížnosti spornou konverzaci a ani neuvedli, jaké je její přesné znění nebo jak konkrétně by vyvrátila závěry obecných soudů (body 23 až 26 ústavní stížnosti).
16. Zrušení napadených rozhodnutí neodůvodňuje ani námitka, že krajský soud projednal věc v nepřítomnosti stěžovatele [námitka d)]. Ústavní soud uvádí - a stěžovatel to nijak nezpochybňuje - že tvrzení o telefonické žádosti o odročení jednání stěžovatel nijak nedoložil. Ústavní soud však považuje za stěžejní, že stěžovatel poprvé předložil doklad zdůvodňující jeho absenci až po uskutečnění ústního jednání. Tato zpráva přitom byla podle krajského soudu vydána den po ústním jednání a je v ní podle soudu uvedeno, že na CT nebyla zjištěna patologie, která by vysvětlovala stěžovatelovy potíže (bod 12 rozhodnutí krajského soudu a bod 28 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
17. Ústavní soud považuje za nežádoucí, pokud stěžovatel řádně požádal o odročení jednání a úřednice soudu tuto žádost nezapsala. Ústavní soud však neposuzuje případná pochybení soudů izolovaně, ale z hlediska řízení jako celku a dopadu na ústavně zaručená práva stěžovatelů (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2456/24, bod 42; III. ÚS 2383/19, bod 24). Stěžovatel přitom neuvedl, jak se podle něj jeho nepřítomnost na jednání promítla do výsledku řízení. Stěžovatel měl navíc možnost přednést svou argumentaci před okresním, dovolacím i Ústavním soudem. Ústavní soud proto ve shodě s Nejvyšším soudem uvádí, že namítaná vada neopodstatňuje zrušení napadených rozhodnutí (bod 28 jeho rozhodnutí).
18. Nejvyšší soud neodmítl dovolání jako nepřípustné protiústavně [námitka e)]. Přezkum ústavnosti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání se fakticky omezuje na posouzení dvou otázek. Ústavní soud konkrétně zkoumá to, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelům soudní ochranu tím, že (1) odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo že (2) aproboval právní výklad, který porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 22).
19. Rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou takovou vadu nemá. Nejvyšší soud nerezignoval na posouzení podstaty věci, zabýval se skutkovými okolnostmi případu a nedospěl k protiústavním závěrům. Nejvyšší soud své rozhodnutí zároveň dostatečně odůvodnil a reagoval na předloženou argumentaci - ať už jde o otázku předání peněz (body 14 až 20), opomenutého důkazu (bod 21), uznání dluhu (bod 22), určitosti a srozumitelnosti notářského zápisu (bod 23), dobrých mravů (body 24 až 27) nebo nepřítomnosti stěžovatele na ústním jednání (bod 28).
IV. Závěr
20. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud proto odmítl jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu