Ústavní soud, III. ÚS 2359/26

Spisová značka
III. ÚS 2359/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:3.US.2359.26.1
Datum rozhodnutí
15. 10. 2026
Datum podání
13. 8. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Zemanová Daniela
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování, právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstřík
přestupek, trestný čin/ublížení na zdraví, správní soudnictví

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mojmíra Mohapla, zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, se sídlem Horní námětí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2026, č. j. 6 As 34/2026-44, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. prosince 2025, č. j. 78 A 7/2024-80, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 24. června 2024, č. j. KUOK 74182/2024, a rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků statutárního města Olomouce ze dne 11. března 2024, č. j. SMOL/089043/2024/OSC/PREST/Fri, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Komise pro projednávání přestupků statutárního města Olomouce jako účastníků řízení, a České průmyslové zdravotní pojišťovny, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ("krajský soud"), rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ("krajský úřad") a Komise pro projednávání přestupků statutárního města Olomouce ("komise"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a také čl. 90 Ústavy.

2. Komise shledala stěžovatele vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a to za jednání, kterým jinému úmyslně ublížil na zdraví, když po slovní rozepři odhrnul volně stojící pletivový plot a vstoupil ze své předzahrádky na předzahrádku poškozené, kterou chytil za vlasy, škubnul s ní a následně ji udeřil dlaní do oblasti pravého oka a poté se pokusil silným úchytem její pravé ruky tuto ruku vytočit, což se mu nepodařilo, protože se začala bránit.

3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil odvoláním, které krajský úřad zamítl. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu. Ten ji rovněž zamítl. Rozsudek krajského soudu proto stěžovatel napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítl, že znalec ve svém posudku uvedl, že nelze jednoznačně rozlišit, který z možných mechanismů vzniku poranění poškozené je pravděpodobnější. Bylo proto podle něj nezbytné v odůvodnění napadených rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, jak byly vzniklé pochybnosti odstraněny v návaznosti na další důkazy. Protože kvůli nedostatečnosti odůvodnění nebyly odstraněny pochybnosti plynoucí ze znaleckého posudku, měly správní orgány a soudy porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a princip in dubio pro reo.

5. Dále stěžovatel připomněl, že od počátku už před správními orgány tvrdil, že byl poškozenou napaden a pouze se bránil. Charakter jeho zranění měl být znalecky posouzen. Správní orgány přesto označily dokazování za nepotřebné, neboť stěžovatelova zranění byla důsledkem sebeobrany poškozené. To stěžovatel považuje za protiústavní opomenutí důkazního návrhu, který byl významný pro jeho obhajobu.

6. Závěrem stěžovatel označil za protiústavní odmítnutí jeho kasační stížnosti pro nepřijatelnost. Nejvyšší správní soud podle něj redukoval ústavněprávně relevantní otázku důkazního standardu v přestupkovém řízení na individuální skutkovou polemiku. Postupoval tedy přepjatě formalisticky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud nepřisvědčil první stěžovatelově námitce. Správní orgány se navzdory jeho tvrzení dostatečně vypořádaly s tím, že podle znaleckého posudku přicházely v úvahu dvě varianty vzniku poranění poškozené, jestliže druhou z variant s odkazem na další důkazy nepřijaly (rozhodnutí krajského úřadu, s. 4, 8, srov. napadený rozsudek, bod 21). Tento postup je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nepředstavuje protiústavní pochybení.

9. Opodstatněná není ani námitka, že v přestupkovém řízení došlo k protiústavnímu opomenutí důkazů, neboť měla být znalecky posouzena povaha stěžovatelových zranění. resp. že poškozená byla tím, kdo ve skutečnosti útočil. Krajský soud i správní orgány na tuto argumentaci náležitě reagovaly (napadený rozsudek, bod 29, rozhodnutí krajského úřadu, s. 7-8). Nejedná se o protiústavní opomenutí důkazního návrhu. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že správní orgány dospěly k závěru, že způsob napadení poškozené i vznik zranění stěžovatele v důsledku sebeobrany poškozené byly prokázány bez důvodných pochybností. Znalecké dokazování by tudíž bylo nadbytečné (srov. napadené usnesení, body 12-13).

10. Přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce přepjatého formalismu. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28). Vzhledem k funkci institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti lze z ústavního hlediska považovat za dostačující i odůvodnění sestávající z krátkého shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1549/24, bod 10, nebo sp. zn. IV. ÚS 2923/21, bod 10).

V.

Závěr

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.