40. Ústavní soud navíc nemohl přehlédnout, že trestní soudy založily napadená rozhodnutí i na úvaze, že náklady stěžovatelovy obhajoby by mohla nést jeho (zvolená) obhájkyně. Odůvodňovaly to tím, že tato obhájkyně musela při převzetí právního zastoupení vědět, že stěžovatel je v současnosti nemajetný a že mu v řízení nemusí být přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, pročež patrně musela počítat i s tím, že za svou práci nedostane zaplaceno, příp. že odměnu za poskytnuté právní služby dostane až s mnohaletým zpožděním. Ústavní soud v této souvislosti především připomíná, že ve své nálezové judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že podmiňování nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu tím, že obviněný si nesmí zvolit obhájce na plnou moc, nemá žádnou oporu v zákoně a je protiústavní (v podrobnostech srov. např. nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/23, body 13 a 14, a tam citovanou judikaturu). Rozlišování mezi zvoleným a ustanoveným obhájcem navíc v tomto kontextu nedává ani žádný praktický smysl, jelikož stěžovatel by v případě nepřiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu musel hradit náklady za poskytování právních služeb jak u obhájce zvoleného, tak u obhájce ustanoveného, což trestní soudy v napadených rozhodnutích paradoxně výslovně připustily. Přenesením nákladů na obhajobu stěžovatele na jeho obhájkyni by navíc mohlo dojít k ústavně problematickému zásahu i do jejích základních práv, např. do práva podnikat nebo do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
41. Stručně shrnuto, při rozhodování o žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 a násl. trestního řádu sice trestní soudy mohou zvažovat i majetkovou potencialitu obviněného, avšak jejich úvahy se musejí vztahovat ke konkrétnímu a přiměřenému časovému rámci (tj. nikoli k neurčité nebo vzdálené budoucnosti) a musejí být založeny na konkrétních a realistických informacích o výdělkových možnostech obviněného. Výsledkem těchto úvah současně nesmí být uložení hrubě nepřiměřeného břemene, neboť tím by byla popřena samotná podstata práva na (bezplatnou) obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Současně nelze přenášet nesení nákladů obhajoby na obhájce obviněného, neboť by tím mohlo dojít nejen k protiústavnímu zásahu do základních práv obviněného, ale také k zásahu do základních práv obhájce. Trestní soudy však těmto požadavkům v nyní posuzované věci nedostály.
VI. 3.
Další stížnostní námitky
42. Stěžovatel ve své stížnosti namítá také porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku toho, že ve věci rozhodoval nesprávně určený senát krajského soudu, resp. i v rámci toho senát, jenž nebyl obsazen v souladu s účinným rozvrhem práce.
43. Ústavní soud však nepovažoval za nutné zabývat se těmito námitkami, jelikož shledal jiné - substantivní - důvody pro zrušení obou napadených rozhodnutí (tj. jak rozhodnutí okresního soudu, tak rozhodnutí krajského soudu). Zároveň je s ohledem na to, že ve věci již byla podána obžaloba, vyloučeno, aby trestní soudy po kasačním zásahu Ústavního soudu určovaly svou příslušnost podle § 26 trestního řádu, neboť přípravné řízení již skončilo.
VII.
Závěr
44. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se základním právem stěžovatele na (bezplatnou) pomoc obhájce v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Trestní soudy vycházely z majetkové potenciality stěžovatele, aniž by své úvahy vztáhly ke konkrétnímu časovému rámci a opřely je o konkrétní a aktuální údaje o majetkových a výdělkových možnostech stěžovatele.
45. V dalším řízení budou mít trestní soudy povinnost řádně se vypořádat se všemi skutečnostmi, které mohou být relevantní pro posouzení stěžovatelovy schopnosti hradit náklady své obhajoby v probíhajícím trestním řízení. Nynější nález Ústavního soudu však nijak nepředjímá, jakým způsobem mají být tyto skutečnosti vyhodnoceny nebo zda má být stěžovateli přiznáno právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že pokud by posléze pominuly důvody pro přiznání stěžovatelova nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu nebo pokud by bylo zjištěno, že podmínky pro jeho přiznání zde od počátku nebyly, trestní soudy jej mohou (i zpětně) odejmout.
46. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 2. července 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu