8. Je-li ale v nálezu vyvozováno pravidlo ohledně nesení rizika (kupujícím), takové podle mého názoru ze zmiňovaných ustanovení (ani per analogiam) neplyne. Šek ani směnka se zde s ohledem na dvoustrannost vztahu nehodí. U akreditivu příkazce (kupující) smlouvu uzavírá s výstavcem (bankou); pokud však výstavce akreditiv vystaví, vznikne oprávněnému (prodávajícímu) samostatný, zcela nezávislý nárok vůči výstavci (§ 2684 občanského zákoníku); prodávající se buď uspokojí na výstavci akreditivu, anebo na kupujícím; zákonem je zde výslovně stanoveno, kdo nese riziko nezaplacení výstavcem (tedy kupující), ostatně i celá zákonná konstrukce jen odráží ustálenou praxi v mezinárodním obchodu; hlavní rozdíl spočívá v tom, že smlouvu o otevření akreditivu uzavírá kupující a nesení rizika, resp. vznik "dvojího" nároku jsou stanoveny přímo zákonem. "Nápomocný" v tomto ohledu není ani § 1935 občanského zákoníku, neboť jeho smyslem a účelem je deklarovat, že plnění prostřednictvím další osoby nic nemění na odpovědnosti dlužníka za ně, a je z něho vyvozována i povinnost věřitele takové plnění akceptovat; nejde ani o trojstranný vztah, neboť třetí osoba pouze dlužníka "zastoupí" v jeho plnění.
9. Na základě toho usuzuji, že obecné soudy mají velmi široký prostor pro uvážení, jaké řešení v těchto případech přijmou, což adekvátně zužuje prostor pro zásah Ústavního soudu, a to až na skutečně extrémní případy. Zcela souhlasím s tím, že dojde-li ke změně zákona, je třeba při aplikaci stávající judikatury provést určitou revizi a eventuálně korekci. Z uvedených důvodů si ale nejsem jistý, zda takový případ nastal, a tedy zda je dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vskutku neaplikovatelná, k čemuž dodávám, že i když mohou být určité pochybnosti o tom, zda neexistuje jiné, lepší řešení, stále jde o důležitou komponentu předvídatelnosti soudního rozhodování, která dopadá i na posuzovanou věc, a je třeba s ní tak i nakládat.
10. Se senátní většinou se však ztotožňuji ve dvou ohledech. Předně se domnívám, že obecné soudy měly své závěry odůvodnit pečlivěji, jde-li o výklad sporných smluvních ujednání. K tomu doplňuji, že tak mohly učinit i přiléhavěji, neboť se v odůvodněních prolínají úvahy vycházející z toho, že otázka nesení rizika byla v uzavřených smlouvách upravena, s úvahami, jako by upravena nebyla. Taková odůvodnění nejen ztěžují přezkum napadených rozhodnutí ze strany Ústavního soudu, ale mohou být zavádějící pro účastníky řízení při podávání opravných prostředků a ústavní stížnosti, což se projevilo i v nyní posuzované věci.
11. Bude-li v nyní otevřeném soudním řízení posuzována otázka nesení rizika selhání schovatele podle zákona (tedy dospějí-li obecné soudy k závěru, že není upravena smluvně), pléduji ve shodě s nálezem za to, aby se Nejvyšší soud znovu touto otázkou důsledně zabýval. S ohledem na absenci odůvodnění odkazovaného judikatorního závěru (tj. z rozsudku sp. zn. 33 Cdo 4053/2010) není totiž zřejmé, na jaké principiální úvaze je postaven. Může se tím předejít vzniku situací, kdy s ohledem na individuální okolnosti každého jednotlivého případu půjde o řešení z hlediska spravedlivého rozložení rizik "mechanické", resp. ze své podstaty chybné, a dokonce z hlediska ústavnosti neudržitelné.
V Brně dne 8. října 2026
Jan Svatoň