Spisová značka
III. ÚS 2384/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:3.US.2384.26.1
Datum rozhodnutí
10. 9. 2026
Datum podání
16. 8. 2026
Datum publikace
13. 10. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Svatoň Jan
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně, právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík
náklady řízení, odměna, exekutor

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejčího, zastoupeného JUDr. Veronikou Nemethovou, advokátkou, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. července 2026 č. j. 36 EXE 2090/2018-14, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení, a a) Jaroslava Horáčka, b) Karla Landy a c) Národní rozvojové banky, sídlem Přemyslovská 2845/43, Praha 3 - Žižkov, d) soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, zástupce soudní exekutorky JUDr. Jany Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4, sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19 - Kbely, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a také čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník d) příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 19. 6. 2026 č. j. 095 EX 00764/18-346 (dále jen "příkaz"), vydaným pro potřeby rozvrhového jednání, uložil stěžovateli a vedlejším účastníkům a) a b) (jež byli označeni jako povinní) povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 748 566,50 Kč s tím, že odměna soudního exekutora činí 590 150 Kč, náhrada hotových výdajů 28 500 Kč a daň z přidané hodnoty 129 916,50 Kč a že zaplacené zálohy na náklady exekuce vedlejší účastnice c) (jako oprávněné) činí 0 Kč. Exekuce byla vedena prodejem zástavy - nemovitých věcí ve spoluvlastnictví zástavních dlužníků (mj. stěžovatele) a soudní exekutor za základ pro určení odměny považoval částku 4 401 433,50 Kč (§ 5 odst. 3 vyhlášky č. 30/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem, ve znění pozdějších předpisů).

4. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovy námitky, neboť dospěl k závěru, že uvedený příkaz je věcně správný.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že obvodní soud nerespektoval ústavní princip proporcionality odměny soudního exekutora a zákaz libovůle. Z napadeného rozhodnutí není patrno, že by obvodní soud skutečně provedl poměření odměny ve výši 590 150 Kč s konkrétní náročností činnosti soudního exekutora. Napadené rozhodnutí tak nedává odpověď na to, zda odpovídá skutečné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti v této věci. Poukaz obvodního soudu na rozsah exekučního spisu považuje za nedostatečný, neboť množství procesních podání může být způsobeno úkony účastníků, nikoliv rozsahem činnosti soudního exekutora. Má za to, že tato odměna je nepřiměřená.

6. S odkazem (mimo jiné) na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04, podle kterého v řízení o soudním prodeji zástavy nejde o samotnou zástavu ani o peněžitou pohledávku zástavního věřitele, ale o nárok realizovat zástavní právo, a tudíž předmět takového řízení je penězi neocenitelný, stěžovatel tvrdí, že ústavně nekonformním je postup, kdy je odměna soudního exekutora při exekuci prodejem zástavy stanovena procentem z vymáhané peněžité povinnosti, a namítá, že se s tím napadené usnesení nevypořádává. Stěžovatel poukazuje i na to, že zpochybnil účelnost a přiměřenost hotových výdajů ve výši 27 406,50 Kč, a obvodnímu soudu vytýká, že se s tím řádně nevypořádal, odkázal-li pouze na existenci faktur a účetních dokladů.

7. Obvodní soud měl podle stěžovatele pochybit, jestliže při posuzování proporcionality zásahu do jeho majetkové sféry, při úvahách o případné moderaci odměny a případně o "předčasnosti" exekučního příkazu nepřihlédl k tomu, že v době rozhodování o námitkách nebyla definitivně skončena některá soudní řízení, která se týkala samotného právní základu zástavního práva a vlastnického práva, jakož i nezákonného úředního postupu soudní exekutorky a katastrálního úřadu. Jeho konstatování, že dovolání nemá odkladný účinek, nevyčerpává ústavněprávní otázku přiměřenosti takového zásahu, jak má plynout z nálezu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Stěžovatel vytýká obvodnímu soudu, že se nezabýval přiměřeností odměny soudního exekutora. Jak plyne z námitek proti příkazu ze dne 26. 6. 2026, jež byly přiloženy k ústavní stížnosti, stěžovatel s ohledem na (podle něho) vysokou odměnu soudního exekutora (jen) požádal obvodní soud, aby ji přezkoumal. Obvodní soud se otázkou přiměřenosti sám zabýval a řádně vysvětlil, proč její snížení zde není namístě, tedy že pro to nebyl dán žádný (z povahy věci) mimořádný důvod (body 37 až 39). Jeho závěr nespočívá na úvaze, že věc je složitá, protože exekuční spis je rozsáhlý, ale že ani při bezproblémovém průběhu exekuce nelze (bez dalšího) ke snížení přistoupit, k čemuž ještě dodal, že s ohledem na stěžovatelův postup zde ani o takový bezproblémový případ nejde. Nadto nelze spatřovat nic nepřiměřeného na úvaze, že složitost věci může zvyšovat uplatňování veškerých procesních prostředků, které má povinný k dispozici, zvláště je-li opakované a většinou nedůvodné (srov. body 20 a 23 napadeného usnesení).

11. Dále stěžovatel namítá, že odměna soudního exekutora neměla být stanovena procentem z vymáhané částky, neboť jde o realizaci zástavního práva. Jak plyne z přiložených námitek, stěžovatel v nich námitku aplikace nesprávných právních norem neuplatnil, a tudíž ji nelze považovat za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Možno dodat, že stěžovatelův poukaz na judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý, neboť ta se týká jiného než exekučního řízení, resp. interpretace a aplikace jiných předpisů; přestože v nyní posuzované věci jde o druhou (tj. exekuční) fázi prodeje zástavy, samotná exekuce byla nařízena a je vedena za účelem vymožení peněžitého plnění pro oprávněnou - vedlejší účastnici c) a řídí se úpravou týkající se výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí (viz také bod 36 napadeného usnesení).

12. K námitce, že obvodní soud nezkoumal účelnost a přiměřenost hotových nákladů (na vypracování znaleckého posudku, na úhradu poplatku provozovateli systému elektronických dražeb), Ústavní soud připomíná, že v námitkách stěžovatel uvedl pouze, že soudní exekutor v příkazu jejich nezbytnost a hospodárnost dostatečně neodůvodnil. Již obvodní soud upozornil, že tato výtka je obecná, resp. z ní není patrno, jak by mělo být požadovaného účelu dosaženo jinak. Vzhledem k tomu, že na nepřiměřenost či dokonce neúčelnost vynaložených nákladů nebylo možné usuzovat prima facie jinak, považuje Ústavní soud reakci obvodního soudu za dostatečnou (a dodává, že ani v ústavní stížnosti žádné konkrétní důvody uvedeny nejsou).

13. Vytýká-li stěžovatel nezohlednění "předčasnosti" příkazu, z napadeného usnesení je patrno, že obvodní soud se i touto otázkou zabýval, dospěl však k závěru, že exekuce, ač to stěžovatel navrhoval, nebyla zastavena. Skutečnost, že současně probíhá další (konkrétně dovolací) řízení, i když v něm bylo rozhodnuto o odkladu exekuce, právní překážku pro vydání příkazu nepředstavuje (bod 40 napadeného usnesení). Stěžovatel sice poukazuje na další soudní řízení, z ústavní stížnosti neplyne, proč by v jejich případě měla být situace odlišná. Má-li snad stěžovatel za to, že by tyto skutečnosti měly být relevantní při posuzování přiměřenosti odměny soudního exekutora, z námitek proti příkazu ani ústavní stížnosti neplyne, proč by tomu tak mělo být.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť neprodleně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.