Ústavní soud, III. ÚS 2391/26

Spisová značka
III. ÚS 2391/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:3.US.2391.26.1
Datum rozhodnutí
15. 10. 2026
Datum podání
17. 8. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Hulmák Milan
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování, právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny, právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
Věcný rejstřík
obnova řízení, trestní řízení, dokazování, důkaz/volné hodnocení

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2026 č. j. 3 To 334/2025-260, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"). Tvrdil jeho rozpor s právem na svobodu a rovnost v důstojnosti a v právech čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 12. 2021 byl stěžovatel odsouzen pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a trestu zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 18 měsíců. Stěžovatel uvedený trestný čin spáchal ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiných trestních řízeních. Dopustil se ho tím, že coby kupující během uzavírání kupní smlouvy dne 5. 9. 2019 uvedl prodávajícího v omyl ohledně své schopnosti dostát peněžitému závazku a uhradit sjednanou kupní cenu za návěs ve výši 45 000 Kč. Stěžovatel kupní cenu neuhradil ani ve sjednané lhůtě jednoho měsíce, ani v návaznosti na pozdější uznání dluhu a příslib uhrazení kupní ceny prostřednictvím splátkového kalendáře. Jelikož se stěžovatel obohatil tím, že někoho uvedl omyl, okresní soud jej (i v tomto případě) shledal vinným z trestného činu podvodu. Stěžovatel proti trestnímu příkazu okresního soudu nepodal odpor.

3. Stěžovatel v březnu 2025 podal návrh na obnovu řízení. Rozporoval v něm celou řadu důkazů, na nichž stál trestní příkaz okresního soudu, neboť je považoval za neúplné či neodpovídající skutečnosti (vč. informace o tom, že kdy přesně mělo dojít k zakoupení návěsu). Tvrdil, že podle shromážděných důkazů kupní cena ve skutečnosti uhrazena byla. Taktéž navrhl výslech svého otce coby svědka, který v původním řízení nebyl vyslechnut. Tímto důkazem chtěl prokázat, že mu jeho otec v době koupě návěsu přislíbil uhrazení kupní ceny, k čemuž však nedopatřením nedošlo z důvodu nenadálého zhoršení rodinných vztahů (ty se měly zlepšit až v době před podáním návrhu na obnovu řízení); stěžovatel proto měl za to, že u něj absentoval podvodný úmysl. Rovněž měl za to, že v jeho věci mělo být rozhodnuto podle zásady in dubio pro reo. Proti trestnímu příkazu nebrojil odporem z důvodu špatné rady svého tehdejšího obhájce.

4. Okresní soud tomuto návrhu nejprve vyhověl, obnovu řízení povolil a zrušil trestní příkaz ve výroku o vině a trestu a rozhodnutí na něj navazující. Shledal totiž, že se objevily nové důkazy, které mohly odůvodnit jiný závěr o skutkovém ději, a tedy i jiné rozhodnutí ve věci. Za jednu z doposud neznámých (nových) skutečností okresní soud vyhodnotil odlišné datum uzavření kupní smlouvy. K uzavření smlouvy tak nemuselo dojít počátkem září 2019, ale až o několik měsíců později v dubnu či červnu 2020. Dále se okresní soud zabýval tvrzením otce stěžovatele o slibu, že zaplatí za stěžovatele kupní cenu návěsu. Jelikož stěžovateli běžně s náklady na podnikání vypomáhali rodiče, podle okresního soudu mohl spoléhat na to, že závazek bude uhrazen otcem, z čehož by mohla plynout absence podvodného úmyslu stěžovatele v době uzavření kupní smlouvy.

5. Krajský soud napadeným usnesením k stížnosti státní zástupkyně usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení se zamítá. Zaprvé, v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel v původním řízení se k nezaplacení kupní ceny doznal s tím, že to bylo dáno jeho neúspěchy v podnikání; tvrdil tehdy pouze to, že prodávající o jeho finanční situaci věděl, pročež nemohl být spáchán trestný čin podvodu. V původním řízení stěžovatel naopak nijak netvrdil, že měl od svého otce příslib, že za něj uhradí kupní cenu návěsu; kupní cenu naopak později uhradila jeho tehdejší družka (tj. nikoli jeho otec), a to patrně ve snaze odvrátit stěžovatelovo trestní stíhání. Krajský soud se v této souvislosti především pozastavil nad tím, proč stěžovatel informaci o údajném příslibu otce neuvedl již v původním řízení, byť šlo o zásadní a stěžovateli známou skutečnost. Vysvětlení stěžovatele, že se na radu tehdejšího obhájce k věci nevyjadřoval a souhlasil s trestním příkazem, přitom nepovažoval za přesvědčivé. Stěžovatel tuto skutečnost poprvé uvedl až ve stížnosti proti nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody. Krajský soud taktéž poukázal na rozpory ve výpovědi otce. Ten potvrdil, že synovi přislíbil finanční podporu a hradil za něj některé závazky, avšak nevysvětlil, proč neuhradil kupní cenu při převzetí návěsu ani později při uznání dluhu a splátkového kalendáře a proč tak učinila až stěžovatelova družka. Jeho tvrzení navíc neodpovídalo čestnému prohlášení ani výpisu z účtu, z něhož byly dohledány pouze platby v mnohem nižším rozsahu. Krajský soud věrohodnost tvrzení o příslibu otce posoudil také s ohledem na skutečnost, že dlužnou částku nakonec uhradila tehdejší družka stěžovatele. Zadruhé, krajský soud považoval za nepřezkoumatelný také závěr okresního soudu ohledně změny data uzavření smlouvy. Okresní soud nezvážil, zda a jakým způsobem může mít tato skutečnost dopad na trestní odpovědnost stěžovatele, když majetkové poměry stěžovatele se v roce 2020 (ve srovnání s rokem 2019) pouze dále zhoršily, byla proti němu vedena další exekuční řízení, jeho bankovní účty byly obstaveny a na těchto účtech se podle výpisů nenacházel dostatek finančních prostředků ani k uhrazení splatných závazků. I kdyby skutečně došlo k uzavření kupní smlouvy až v roce 2020, jak se snažil prokazovat stěžovatel nově předloženými důkazy, tyto důkazy by dle všeho nebyly způsobilé vést k příznivějšímu rozhodnutí o otázce jeho viny.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož zákonný test podle § 278 odst. 1 trestního řádu použil způsobem, který popřel jeho účel a prakticky znemožnil věcné prověření nových důkazů v obnoveném hlavním líčení. Právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a princip kontradiktornosti byly porušeny tím, že krajský soud rozhodl na základě vlastního opačného hodnocení výpovědi důležitého svědka, aniž jej sám vyslechl a poskytl obhajobě možnost účinně reagovat na otázky, které krajský soud následně považoval za rozhodné pro jeho nevěrohodnost. Dále krajský soud porušil stěžovatelovo právo na obhajobu tím, že učinil závěr o nevěrohodnosti klíčového svědka, aniž by jej vyslechl. Princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny byl porušen tím, že krajský soud přistupoval k pravomocnému trestnímu příkazu jako k nezměnitelnému východisku a po stěžovateli fakticky požadoval, aby již v řízení o povolení obnovy bezpečně prokázal svou nevinu. V pochybnostech nedal přednost otevření prostoru pro řádné hlavní líčení, ale definitivně potvrdil původní závěr o podvodném úmyslu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, přezkum napadených rozhodnutí ze strany Ústavního soudu je velice zdrženlivý. Omezuje se pouze na to, zda soudy rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení tento návrh řádně projednaly, adekvátně odůvodnily, a zda jejich právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Stěžejní je pak především to, zda soudy dostatečně odůvodnily, proč tvrzené nové skutečnosti nepovažovaly za způsobilé přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině, trestu či adhezním nároku [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89); usnesení ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 907/24]. Ústavní soud na základě takové ústavní stížnosti naopak nezkoumá a ani nemůže zkoumat správnost původních rozhodnutí o vině a trestu či dodržení stěžovatelových procesních práv v původním trestním řízení.

9. Ústavní soud v dosavadní judikatuře taktéž mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů vlastními závěry či "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení o vině a trestu, tím spíše musí platit v řízení o povolení obnovy řízení coby mimořádném opravném prostředku. Povolení obnovy řízení představuje průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí.

10. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v § 278 odst. 1 větě prvé trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností nebo důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Rovněž platí, že ne každá "nová", soudu dříve neznámá skutečnost je bez dalšího důvodem k povolení obnovy trestního řízení. Musí jít o takové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní rozhodnutí o vině, trestu či adhezním nároku. V případě, že návrh na povolení obnovy řízení byl podán odsouzeným, navíc musí jít o takové nové skutečnosti, které jsou způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí (§ 280 odst. 2 trestního řádu a contrario). Trestní soudy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Nikoli každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [viz např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409); usnesení ze dne 8. 7. 2026 sp. zn. III. ÚS 1737/26; usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 527/24; usnesení ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3022/11].

11. Napadené rozhodnutí krajského soudu těmto požadavkům dostálo. Krajský soud se řádně vypořádal s argumentací stěžovatele a dospěl k logickým závěrům, které odůvodnil ústavně konformním způsobem.

12. Ústavní soud k tomu především uvádí, že závěr krajského soudu o tom, že nové informace o datu uzavření kupní smlouvy nejsou způsobilé přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině, nepovažuje za jakkoliv problematický, natož protiústavní. Krajský soud podrobně vyložil, že s ohledem na shromážděné důkazy o stěžovatelově finanční situaci v letech 2019 a 2020 (zejm. s ohledem na to, že tato značně nepříznivá situace se v roce 2020 ještě zhoršila) by změněný údaj o datu uzavření kupní smlouvy rozhodně nemohl vést k závěrům, které by pro stěžovatele byly příznivější. Jeho závěry jsou logické a nevykazují známky libovůle.

13. Za ústavně problematický Ústavní soud nepovažuje ani závěr krajského soudu o tom, že povolení obnovy řízení neodůvodňuje ani stěžovatelem navržená svědecká výpověď jeho otce, resp. jeho čestné prohlášení. Krajský soud tuto výpověď pečlivě srovnal s dalšími - dříve provedenými i nově předloženými - důkazy a se skutečnostmi, které v původním řízení uváděl samotný stěžovatel. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby přehodnocoval závěr krajského soudu, že obsah nové výpovědi stěžovatelova otce o příslibu, že za něj uhradí kupní cenu návěsu, neodpovídá ani tomu, co v původním řízení uváděl samotný stěžovatel, ani obsahu dalších - dříve provedených či nových - důkazů, pročež nemůže odůvodnit povolení obnovy řízení. Krajský soud (na rozdíl od okresního soudu, který návrhu stěžovatele na povolení obnovy vyhověl) své závěry řádně odůvodnil a opřel je o podrobné srovnání obsahu tohoto důkazu s jinými důkazy. V tomto kontextu Ústavní soud připomíná, že ve výroku stanoviska pléna ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.) konstatoval, že trestní soud neporuší stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, "nebude-li za ‚skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé' podle ustanovení § 278 odst. 1 (trestního řádu - pozn.) považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení." Tento závěr plně dopadá i na nyní posuzovanou věc a Ústavní soud neshledává důvod k tomu, aby se od něj jakkoliv odchyloval. Pokud proto krajský soud konstatoval, že uvedený nově předložený důkaz se ve světle všech dalších důkazů i stěžovatelových vlastních tvrzení v původním řízení jeví jako pochybný, neporušil tím základní práva stěžovatele.

14. Důvodem ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu pro protiústavnost není ani to, že krajský soud stěžovatelova otce sám nevyslechl. Stěžovatel má pravdu v tom, že podle judikatury Ústavního soudu na rozhodování trestního soudu o stížnosti proti rozhodnutí o (ne)povolení obnovy řízení "přiměřeným způsobem" dopadají zásady ovládající odvolací řízení [nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 (N 175/82 SbNU 705), bod 15]. To se mj. projevuje v povinnosti stížnostního soudu nařídit veřejné zasedání, chce-li sám zamítnout pro nenaplnění důvodů obnovy návrh na povolení obnovy, kterému prvostupňový soud vyhověl (ibid.); to je ostatně reflektováno i v § 286 odst. 2 větě druhé trestního řádu. To však neznamená, že na řízení u stížnostního soudu nutně dopadají všechny zásady ovládající odvolací řízení v trestních věcech, jak naznačuje stěžovatel. Veřejné zasedání přitom v nyní posuzované věci nařízeno bylo a krajský soud coby soud stížnostní jej provedl. Bylo však konáno v nepřítomnosti stěžovatele, resp. zúčastnila se jej pouze jeho právní zástupkyně, protože stěžovatel se v den jeho konání telefonicky omluvil z neúčasti pro nespecifikované zdravotní důvody. Stěžovatel navíc ani netvrdí, že provedení výslechu svého otce v jakékoliv fázi řízení před krajským soudem požadoval. Neuvádí ani to, jakým způsobem měla být zkrácena jeho procesní práva, když otázce věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědi stěžovatelova otce ve světle dalších důkazů se velice podrobně věnovala jak státní zástupkyně v stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu, tak i stěžovatel ve svém vyjádření k této stížnosti.

15. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 36 Listiny, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. října 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.