Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti D. S., nyní ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2026 č. j. 61 To 486/2026-100 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. května 2026 sp. zn. 44 Nt 812/2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a napadená rozhodnutí
1. Na základě usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Skupiny kriminální policie a vyšetřování č. j. NCOZ-7702-377/TČ-2022-417705-F, je stěžovatel (společně s dalšími osobami) stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. 44 Nt 18/2025 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") ze dne 25. 11. 2025 sp. zn. 61 To 806/2025 byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2026 sp. zn. 44 Nt 803/2026 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
3. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, zamítl jeho návrh na uložení předběžných opatření, nepřijal jeho nabídku peněžité záruky a ponechal stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. V odůvodnění popsal, že důvody vazby útěkové [§ 67 písm. a) trestního řádu] u dosud bezúhonného stěžovatele spatřuje v dlouhodobosti páchání trestné činnosti, hrozbě vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody, výši způsobené škody (přes 420 000 000 Kč) i ve sdělení, kdy stěžovatel v monitorovaném telefonátu naznačuje možnost útěku. Přestože je stěžovatel sociálně ukotven v České republice a existují i další okolnosti případu, které mohou vazební důvody oslabit, nepovažuje soud prvního stupně vazební důvody za zcela vymizelé, připouští však možnost peněžité záruky, ovšem vyšší, než jaká jim byla nabídnuta (100 000 Kč). Důvody vazby předstižné [§ 67 písm. c) trestního řádu] soud prvního stupně dovodil z dlouhodobosti, organizovanosti a zištnosti jednání stěžovatele, které naznačují, že by v něm mohl pokračovat.
4. Stížnostní soud v neveřejném zasedání zamítl stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Závěry soudu prvního stupně vyhodnotil jako správné, zákonné a dostatečné. Potvrdil existenci vazebních důvodů a nadto poukázal na vazby stěžovatele na Rusko, kde žije jeho otec.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nepřezkoumaly existenci podezření vůči němu. Má za to, že nebyly prokázány konkrétní skutečnosti, na nichž lze založit závěr, že vědomě krátil DPH - zda věděl o neexistenci deklarovaných obchodů či fiktivnosti faktur a byl s krácením daně srozuměn. Soud prvního stupně sice provedl dokazování, neuvedl však obsah provedených odposlechů, z nichž mělo vědomí o páchání trestné činnosti plynout. Ani stížnostní soud se nevypořádal s námitkou, v čem obecné soudy spatřují důvodné podezření.
7. Obecné soudy dále pominuly výsledek provedeného důkazu (odposlechu), z nějž plyne, že konkrétní jednání se netýká stěžovatele, ale jiné osoby. Šlo přitom o jediný důkaz, na jehož základě by bylo možné dovodit stěžovatelovo protiprávní jednání. Povinností obecných soudů je reagovat na tvrzení způsobilá ke zpochybnění důvodů vazby (viz nález ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 645/26). Předstižná vazba nebyla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, pouze "hrozbou" pokračování v trestné činnosti, případně ve snadné spolupráci stěžovatele s matkou. Soud prvního stupně přitom sám konstatoval oslabení tohoto vazebního důvodu. K tomu stěžovatel odkázal na nález ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2498/23. Vazba útěková nebyla dostatečně individualizována, bylo pouze odkázáno na možnost žít u otce v Rusku, a to bez ohledu na to, že stěžovatel má v České republice majetek, je zde ženat, dlouhodobě tu žije a má české občanství; k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 a ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25. S ohledem na uvedené okolnosti Ústavnímu soudu navrhl napadená usnesení zrušit.
III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se seznámil s napadenými usneseními, spisem soudu prvního stupně sp. zn. 44 Nt 812/2026 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti a jeho zásah připadá v úvahu při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.
10. Vazba je zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení a rozhodování o ní je vždy vedeno jen v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) jaké důsledky mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19). Nezbytným předpokladem pro vazbu je existence skutečností (důkazů) způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že konkrétní osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření nemusí být tak silné, jak se vyžaduje pro odsouzení, ale musí zohlednit možné důsledky, nebude-li obviněný stíhán vazebně (usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
11. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje nezbytnost restriktivní interpretace vazebních důvodů, především s ohledem na závažné (negativní) dopady na obviněného, jeho rodinu a sociální prostředí, v důsledku čehož musí být při rozhodování o vazbě zachována proporcionalita se sledovanými cíli. Obecné soudy musí posoudit, jde-li v konkrétní věci o nezbytné opatření nebo lze-li účelu dosáhnout jiným způsobem. Do takového rozhodování zasáhne Ústavní soud jen tehdy, není-li rozhodnutí podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené důvody nedostatečné, případně je-li postup soudů natolik excesivní, že překračuje meze ústavnosti a jeho závěry jsou hrubě nepřiléhavé.
12. V napadených usneseních obecné soudy dovodily, že je stále naplněna podmínka důvodnosti trestního stíhání, tedy že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují, že šetřené jednání má znaky trestného činu a existuje důvodné podezření, že se jej dopustil stěžovatel. Tvrdí-li stěžovatel, že vyhodnocení důkazů ve vazebním zasedání nebylo správné, zakládá toto své tvrzení na svém alternativním výkladu provedených důkazů.
13. Odůvodnění útěkové vazby považuje Ústavní soud za dostatečné. Obecnými soudy popsanou dlouhodobost, promyšlenost a zištnost jednání, výši způsobené škody a stěžovatelovo tvrzení "že se na všechno vykašle ... a odjede do Thajska" (č. l. 57 verte), lze v souhrnu považovat za dostatečnou konkretizaci důvodů pro trvání vazby. Uvedené důvody nepůsobí izolovaně a vzájemně se posilují (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2999/25, bod 19). Obecné soudy při svém rozhodování zohlednily jak vazby stěžovatele v České republice, tak i mimo Evropskou unii.
14. Také pro důvody vazby předstižné obecné soudy vycházely z provedených důkazů, kdy dovodily hrozbu pokračování v trestné činnosti prostřednictvím bílých koňů, skrze které se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti dlouhodobě. Proto obecné soudy nevyloučily možnost opětovného využití dříve osvědčeného modu operandi k opakování trestné činnosti (č. l. 57).
15. Zákonnou povinností soudu je podle § 73c písm. c) trestního řádu uvést důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Soud prvního stupně označil stěžovatelem aktuálně navržené možnosti náhrady vazby jiným nástrojem za nedostatečné (bod 16-20), s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, ale nevyloučil možnost náhrady vazby kombinací s peněžitou kaucí, jejíž výše by odpovídala charakteru vysoce organizované majetkové kriminality a způsobené škody (body 13 a 14 usnesení - č. l. 58).
16. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu posuzovat závěry obecných soudů a vytvářet si o jejich obsahu vlastní názor, na rozdíl od stěžovatele však považuje závěr o naplnění důvodů útěkové vazby za podložený konkrétními skutečnostmi. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že úvahy obecných soudů nevedou k excesivním či neodůvodněným závěrům. Odůvodnění útěkové vazby v napadených usneseních nevykazuje znaky libovůle, napadená usnesení obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy z tohoto vazebního důvodu. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto a existuje "toliko" pravděpodobnost zjištěných důvodů. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
17. Z judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13, ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16) nevyplývá kogentní pravidlo, podle nějž by každé další rozhodování o vazbě muselo být automaticky opřeno o nové důvody - tzv. doktrína zesílených důvodů. Jde spíše principiální příkaz soudům zohledňovat plynutí času a své závěry přizpůsobovat aktuální důkazní situaci. Skutečnost, že samo plynutí času zásadně oslabuje původní vazební důvody (bez ohledu na další obecnými soudy zmíněné důvody), však samo o sobě neznamená, že by bez nových skutečností musel být obviněný vždy propuštěn. Jinak řečeno, přestože mohou být při opakovaném rozhodování o vazbě tytéž důvody slabší než při rozhodování předchozím, stále mohou být dost silné na to, aby trvání vazby odůvodnily (jak obecné soudy v napadených usneseních uvedly). To platí zvláště, trvá-li vazební stíhání "pouze" několik měsíců (například nálezy sp. zn. III. ÚS 2498/23 či sp. zn. II. ÚS 645/26). Nelze přitom odhlédnout od toho, že naplnění důvodů bude zásadně posuzováno jednak podle přezkumu důvodnosti trestního stíhání, což se v dané věci stalo, a dále podle skutečností zjištěných o předchozím jednání stěžovatele, které se z logiky věci pobytem ve vazbě zásadně nemění (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. III. ÚS 1771/23). Proto samotné oslabení vazebních důvodů není dostatečné pro zpochybnění trvání vazby.
18. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva ale nezaručují, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. V projednávané věci se obecné soudy bez zbytečných odkladů zabývaly návrhem na ponechání stěžovatele ve vazbě i jeho návrhy na náhradu vazby jinými nástroji (čl. 5 odst. 4 Úmluvy). Do vazby byl stěžovatel vzat na základě předchozích rozhodnutí příslušných soudů, v souladu se zákonem (čl. 5 odst. 3 Úmluvy) a postupem který zákon předvídá [čl. 8 odst. 5 Listiny a v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy]. Samotná nespokojenost s dostatečně odůvodněnými závěry obecných soudů nepředstavuje stěžovatelem tvrzené porušení práv na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny) a bez dalšího ani nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
19. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla porušena jeho základní práva. Soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
20. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
21. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že řízení před soudem prvního stupně se netýkalo výhradně stěžovatele, ale návrh Úřadu evropského veřejného žalobce se týkal dalších dvou vazebně stíhaných osob. O ponechání dalších osob ve vazbě rozhodl soud prvního stupně dne 8. 6. 2026 (č. j. 44 Nt 812/2026-75 a č. j. 44 Nt 812/2026-78) obsahově shodnými usneseními. Stížnost první osoby odmítl stížnostní soud usnesením ze dne 9. 7 2026 č. j. 61 To 487/2026-107 (č. l. 115); toto usnesení bylo napadeno ústavní stížností, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl (usnesení ze dne 2. 9. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2290/26). Druhá osoba stížnost ani ústavní stížnost nepodala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu