Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2026, č. j. 8 Azs 20/2026-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2026, č. j. 19 A 59/2025-62, rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 29. října 2025, č. j. CPR-27311-4/ČJ-2025-930310-V248, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 18. června 2025, č. j. KRPA17214523/ČJ 2024-000022-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, jako účastníků řízení, a P. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze ("městský soud"), Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ("ředitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie ("krajské ředitelství", společně s ředitelstvím také "správní orgány"). Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Stěžovatelka je občankou Ruské federace. Krajské ředitelství jí uložilo prvoinstančním rozhodnutím povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Na území České republiky totiž pobývala bez pobytového oprávnění. Prvoinstanční rozhodnutí stěžovatelka napadla odvoláním, které ředitelství zamítlo druhoinstančním rozhodnutím. Proti druhoinstančnímu rozhodnutí stěžovatelka podala správní žalobu, kterou městský soud zamítl napadeným rozsudkem. Ten společně s vedlejším účastníkem napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost napadeným usnesením.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na respektování soukromého a rodinného života. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva namítla, že správní orgány a soudy dostatečně nevyhodnotily zájem státu na regulaci pobytu cizinců vůči jejím konkrétním poměrům. Napadená rozhodnutí dostatečně nezohledňují jednak dlouhodobost jejích rodinných a soukromých vazeb v tuzemsku, jednak závažnost důsledků, které pro stěžovatelku opuštění území bude mít.
4. Při hodnocení konkrétních poměrů stěžovatelky je významná především délka a intenzita jejích vazeb k České republice. V tuzemsku stěžovatelka pobývala dlouhodobě, konkrétně od roku 2007, a to z převážné části oprávněně. Za dobu svého pobytu se zapojila do zdejšího hospodářského života, neboť dlouhodobě působila jako jednatelka a společnice rodinné obchodní společnosti. Přispívala také do systému veřejného zdravotního pojištění a sociálního zabezpečení. Obojí svědčí o vytvoření ekonomických a společenských vazeb, které přesahují pouhou fyzickou přítomnost na území České republiky.
5. Za nejpodstatnější skutečnost však stěžovatelka považuje své rodinné vazby. V České republice žije její nejbližší rodina sestávající z manžela (vedlejšího účastníka) a syna. Opuštění území by toto dlouhodobě existujícího rodinné soužití fakticky narušila. Podle stěžovatelky hrozí, že odloučení v důsledku opuštění území nebude pouze přechodné, nýbrž dlouhodobé. Statistické údaje ministerstva zahraničních věcí indikují výrazný pokles počtu vydaných krátkodobých i dlouhodobých pobytových oprávnění občanům Ruské federace.
6. Manžel a syn stěžovatelky nemohou jednoduše přesunout svůj dosavadní život do Ruské federace. Není tak splněna podmínka reálné možnosti pokračovat v rodinném životě mimo hostitelský stát ve smyslu judikatury ESLP. Posouzení přiměřenosti proto vyžadovalo zabývat se skutečnou možností pokračovat v rodinném životě po vycestování stěžovatelky.
7. Důvodem vydání prvoinstančního rozhodnutí nebylo jednání stěžovatelky, které by ohrožovalo veřejný pořádek, bezpečnost státu či práva jiných osob. Nízká závažnost proto měla být vzata v potaz. Nebyla zachována spravedlivá rovnováha mezi legitimním zájmem státu na kontrole migrace a stěžovatelčiným právem na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy.
8. Stěžovatelka dále namítla, že správní soudy porušily její právo na soudní ochranu. Městský soud nevyslechl jejího manžela, který v řízení vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení a k jednání se osobně dostavil. Za konkrétních okolností jejího případu považuje postup městského soudu, který provedení výslechu odmítl pro nadbytečnost, za nepřiměřeně formalistický. Stěžovatelka nemá právnické vzdělání, čeština není jejím mateřským jazykem a během jednání proto komunikovala prostřednictvím tlumočnice. Městský soud neměl lpět na tom, že stěžovatelka výslech manžela sama řádně nenavrhla v průběhu řízení, ale naopak přihlédnout k jeho významu. Nejvyšší správní soud tento postup aproboval, podle stěžovatelky se však nevypořádal s podstatou její kasační námitky, že soudní přezkum neposkytl dostatečný prostor ke skutečnému zjištění a posouzení okolností rozhodných pro ochranu jejího rodinného života.
9. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti prvoinstančního rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a návrhu s ní spojeného
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen. Nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). Takové pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že správní orgány a soudy v rozporu s judikaturou ESLP nedostatečně poměřovaly zájem státu na regulaci pobytu cizinců vůči jejím konkrétním poměrům. Kritéria, která je potřeba zohlednit při posuzování přípustnosti zásahu do soukromého a rodinného života, vymezil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ve věci Jeunesse proti Nizozemsku ze dne 3. 10. 2014 č. 12738/10, § 107 až 108; rozsudek ve věci Nunez proti Norsku ze dne 28. 6. 2011 č. 55597/09, § 70; rozsudek ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku ze dne 31. 1. 2006 č. 50435/99, § 39). Jsou jimi:
a) rozsah, v jakém by byl rodinný život stěžovatele narušen;
b) rozsah vazeb stěžovatele a jeho rodinných příslušníků, zejména nezletilých dětí na Českou republiku;
c) existence nepřekonatelných překážek realizace práva na rodinný život v zemi původu stěžovatele;
d) zda ve prospěch vyloučení stěžovatele z pobytu na území svědčí hlediska kontroly imigrace (např. porušení imigračních pravidel v minulosti) či důvody veřejného pořádku
e) zda si stěžovatel na území České republiky založil rodinu až v době, kdy věděl, že jeho imigrační status a potažmo možnost realizovat své právo na rodinný život na území České republiky jsou nejisté.
13. V prvé řadě Ústavní soud podotýká, že městský soud i Nejvyšší správní soud vyšly z citované judikatury ESLP a výslovně pracovaly se shora uvedenými kritérii (napadený rozsudek, bod 41, napadené usnesení, bod 22). Také správní orgány se se skutečnostmi spadajícími pod tato kritéria vypořádaly ústavně souladným způsobem.
14. Intenzitu rodinných vazeb správní orgány ani soudy nijak nezpochybňovaly [kritéria b) a c), viz druhoinstanční rozhodnutí, str. 5, odst. 3, napadený rozsudek, bod 5, a napadené usnesení, bod 21]. Napadená rozhodnutí stojí naopak na úvaze, že samotná existence rodinných vazeb v České republice bez dalšího nezakládá nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, nejsou-li dány výjimečné důvody zakládající naprostou nezbytnost přítomnosti stěžovatelky na českém území. Tento závěr je sám o sobě z ústavněprávního hlediska zcela korektní (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1498/25, bod 11). Argumentace stěžovatelky se v tomto ohledu míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí.
15. Napadená rozhodnutí nezpochybňovala existenci překážek bránících realizaci rodinného života v zemi původu (kritérium c). Dostatečně přitom poměřovala konkrétní situaci stěžovatelky s povahou důvodů, pro které jí byla uložena povinnost opustit území a intenzitou narušení rodinného soužití [kritéria a) a b)]. Správní orgány a soudy vycházely z úvahy, že odloučení způsobené vycestováním stěžovatelky může být pouze dočasné. Zdůraznily, že rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území je mírnější než správní vyhoštění (k němuž též bylo možno přistoupit), neboť není spojeno se stanovením doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území (např. druhoinstanční rozhodnutí, str. 5, obdobně prvoinstanční rozhodnutí, str. 5 a 7-8). Stěžovatelka se tak může po vycestování obratem pokusit obstarat nové pobytové oprávnění. Tato úvaha není z ústavněprávního hlediska problematická (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1276/20, bod 22).
16. Uvedené nezpochybňuje ani odkaz stěžovatelky na statistické údaje ministerstva zahraničních věcí k počtu vydaných pobytových oprávnění občanům Ruské federace. Soudy odkázaly na § 2 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 55/2024 Sb., o nepřijatelnosti žádostí občanů třetích zemí o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podávaných na zastupitelských úřadech (napadený rozsudek, bod 46, napadené usnesení, bod 26). Podle tohoto ustanovení se na žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny neuplatní pravidlo, že žádosti podané na zastupitelském úřadu občany Ruské federace jsou nepřijatelné (§ 1). Podle komentářové literatury je navíc řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny řízením o právním nároku [ČECHOVSKÝ, M., HUJEROVÁ, V., VESELÁ, T. § 42a (Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území). In: ČECHOVSKÝ, M., VÁCLAVEK, P., LUKÁŠOVÁ, M. a kol. Zákon o pobytu cizinců. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 244, marg. č. 4.]. Za těchto okolností Ústavní soud nedospěl k závěru, že by správní soudy a správní orgány při posuzování závažnosti dopadů uložení povinnosti opustit území vybočily z ústavních mezí.
17. Opodstatněná není ani námitka porušení práva na soudní ochranu neprovedením výslechu manžela. Městský soud i Nejvyšší správní soud označily tento důkazní návrh za opožděný, neboť byl uplatněn po vyhlášení napadeného rozsudku, což stěžovatelka ostatně nezpochybňuje (napadený rozsudek, body 31, napadené usnesení, bod 20). Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že kvůli odmítnutí výslechu manžela městský soud nemohl dostatečně zjistit a posoudit okolnosti rozhodné pro ochranu jejího práva na rodinný život. Výslechem šlo podle stěžovatelky doložit povahu a intenzitu jejího rodinného života v tuzemsku a konkrétní důsledky hrozícího odloučení. Oba soudy zdůraznily, že popis stěžovatelčiny rodinné situace nijak nezpochybňují. Stěžovatelka v řízení před městským soudem netvrdila konkrétní závažné důvody, pro něž by dočasné odloučení od manžela a syna nebylo možné. Současně nevysvětlila, co jiného mělo být výslechem manžela prokázáno (napadený rozsudek, body 44-45, napadené usnesení, bod 20). Ani tato část ústavní stížnosti tudíž nevyvrací závěry obecných soudů, ani není způsobilá zpochybnit jejich ústavní souladnost.
V.
Závěr
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti bez zbytečného prodlení. Nerozhodoval proto samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti prvoinstančního rozhodnutí, neboť by to bylo za této situace nebylo účelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu