Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti K. K., zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2026, č. j. Nco 40/2026-1484, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, F. T. a nezletilé V. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou rodiči nezletilé dcery V. Poměry k nezletilé byly nejprve upraveny rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") v březnu 2022 tak, že nezletilá byla svěřena do péče matky, otci byl upraven styk a stanoveno výživné. V tomto řízení rozhodovala jako samosoudkyně JUDr. Markéta Šedová (dále také jen "soudkyně"). V listopadu 2024 podal vedlejší účastník návrh na snížení výživného, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem téhož okresního soudu tak, že se návrh otce zamítá. Proti rozsudku podal vedlejší účastník v září 2025 odvolání, které bylo v době podání ústavní stížnosti projednáváno před Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") v senátu, jehož členkou (a soudkyní referentkou) byla JUDr. Markéta Šedová, tedy samosoudkyně rozhodující v řízení o původní úpravu poměrů k nezletilé v roce 2022.
2. Stěžovatelka proto podala v souladu s § 15a odst. 2 o.s.ř. v květnu 2026 námitku podjatosti uvedené soudkyně odvolacího soudu, neboť tato soudkyně v roce 2022 rozhodovala o poměrech nezletilé před soudem nižšího stupně. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Vyloučení soudce podle § 14 odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že jde o tutéž věc, v níž soudce působil nejprve u soudu nižšího stupně a následně má rozhodovat u soudu vyššího stupně. O takový případ se však podle vrchního soudu v dané věci nejedná, nejde o totožné řízení. Rozhodování odvolacího soudu se nyní vztahuje k odvolání proti rozhodnutí o návrhu otce na snížení výživného a nejde o přezkum rozhodnutí, které vydala soudkyně v řízení o úpravě poměrů k nezletilé v roce 2022. Řízení o první úpravě poměrů k nezletilé a řízení o pozdějším návrhu otce na snížení výživného jsou řízení samostatná, založená na odlišném skutkovém základu i odlišném právním posouzení. Podle vrchního soudu v dané věci nejsou dány žádné skutečnosti, jež by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti jmenované soudkyně nebo které by zakládaly důvod jejího vyloučení.
3. Proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti soudkyně odvolacího soudu nyní brojí stěžovatelka ústavní stížností.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Bylo zasaženo především do jejího práva na nezávislého a nestranného soudce, které je ústavně chráněno. Na zákonné úrovni se projevuje v pravidle obsaženém v § 14 odst. 2 o.s.ř.
5. Stěžovatelka si je vědoma obecného principu subsidiarity ústavní stížnosti i závěru stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (dále jen "stanovisko"), přesto má za to, že ústavní stížnost je přípustná, neboť předmět stížnosti svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Nastoluje se otázka, zda ochrana dítěte v řízení o jeho výživě umožňuje, aby o odvolání proti rozhodnutí o změně výživného rozhodovala soudkyně, která dříve jako soudkyně prvního stupně rozhodla o původním nastavení vyživovací povinnosti a získala tak bezprostřední poznatky o rodinných, osobních a majetkových poměrech týchž osob. Je proto třeba vyjasnit, zda pro účely nestrannosti soudce postačuje jejich formální označení za "nové řízení", anebo zda je nutno u opatrovnických věcí posuzovat i materiální kontinuitu rozhodování o tomtéž dítěti a téže vyživovací povinnosti. V případě, že nezávislost a nestrannost dána není, je nutno nejprve vyčkat konečného rozhodnutí odvolacího soudu, a teprve poté podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., což nepředstavuje plně efektivní nápravu a oddaluje účinnou ochranu práva na nestranný soud.
III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a splnění zákonných podmínek předpokládaných zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán. Jak je podrobně vysvětleno v již zmíněném stanovisku, pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Po formální stránce se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Na situaci, kdy je ústavní stížností napadeno rozhodnutí, kterým byla posouzena námitka podjatosti soudce, který ve věci rozhoduje, dopadá stěžovatelkou odkazované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, které vyjasnilo uplatnění principu subsidiarity následujícím způsobem: "Ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)."
8. Jak správně uvádí stěžovatelka, i z této zásady existují výjimky, jak ostatně zmiňuje i citované stanovisko (bod 33). Ústavní soud však neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala zájmy stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94]. O použití této výjimky lze uvažovat zejména, existuje-li silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl. nebo Filip, J. in Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580 a násl.).
9. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. v této souvislosti např. usnesení ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4234/12, ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 556/17, ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1612/19]. O podstatný přesah naopak nepůjde v situacích, kdy předmět ústavní stížnosti nevykazuje znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (srov. usnesení ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3863/15 a ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2888/18). Proto např. samotná skutečnost, že v posuzované věci existují specifické okolnosti opatrovnické agendy, které vrchní soud nezohlednil, že se uvedený problém hypoteticky může opakovat, nebo že v řízení je třeba chránit nejlepší zájem dítěte, nepředstavují důvody, proč by měla ústavní stížnost přesahovat vlastní zájmy stěžovatelky. Připustil-li by Ústavní soud v dané procesní situaci podání ústavní stížnosti, fakticky by svým rozhodováním nahrazoval řízení o opravných prostředcích, které má stěžovatel k dispozici a popřel tak smysl odkazovaného stanoviska.
10. Rozhodnutí o tom, že konkrétní soudce není vyloučen z rozhodování ve věci, se týká pouze jednoho konkrétního řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do jisté míry opakuje věcnou argumentaci týkající se možné podjatosti soudkyně, kterou již vrchní soud vypořádal. Stejně tak argumentace vztahující se právě ke konkrétnímu řízení nezakládá přesah vlastních zájmů stěžovatele, natožpak podstatný ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2026
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka