Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Kubíčkem, advokátem, sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 450/2026-202 ze dne 27. května 2026, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 424/2025 ze dne 14. ledna 2026 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 46/2025 ze dne 22. října 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč (50denních sazeb po 1 000 Kč). Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel na parkovišti naproti stadionu AC Sparta Praha sledoval dvě příslušnice nizozemské armády, které se tam šly vymočit, pozoroval je přitom z bezprostřední blízkosti a s viditelně obnaženým penisem masturboval tak, aby to poškozené viděly, a to i poté, co jej jedna z nich okřikla, načež byl zadržen příslušníky nizozemské vojenské policie, když se z místa pokusil utéct.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo jako nedůvodné zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku obvodního soudu.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v blízkosti poškozených nemasturboval, nýbrž močil. Namítá, že výpovědi poškozených, které představovaly klíčové usvědčující důkazy, jsou nedůvěryhodné a vnitřně rozporné, přičemž poukazuje na jednotlivé části jejich výpovědí, z nichž uvedené tvrzení dovozuje. Vytýká obecným soudům, že se s těmito jeho námitkami nevypořádaly. Jako nesmyslná označuje některá skutková zjištění obsažená v napadeném rozsudku obvodního soudu, konkrétně závěr o jeho přesné pozici na parkovišti, kde mělo ke skutku dojít, o důvodech jeho přítomnosti v blízkosti poškozených i o příčinách jeho snahy o útěk z místa činu.
6. Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájci bylo odepřeno vyjádřit se ke svědeckým výpovědím bezprostředně po jejich provedení. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 62/95 tvrdí, že z § 214 trestního řádu vyplývá povinnost soudu umožnit nejen obžalovanému, ale i jeho obhájci, aby se vyjádřili k provedeným důkazům. Obvodní soud podle jeho názoru pochybil i tím, že jej konfrontoval s úředním záznamem o vysvětlení, které podával ještě před zahájením trestního stíhání, resp. se jej dotazoval, proč vypověděl jinak. Vytýká mu rovněž to, že mu na jeho žádost nezaslal protokol o hlavním líčení konaném 22. října 2025.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že stíhaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován, neboť místo, na kterém k němu došlo, nemůže být považováno za místo veřejnosti přístupné ve smyslu § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Dovozuje to z toho, že k jednání došlo na místě mezi dvěma dodávkami, kde neměl být za normálních okolností viděn. Tvrdí, že neměl v úmyslu komukoli ukazovat svůj úd, takže nemohl být naplněn úmysl nezbytný k odpovědnosti za trestný čin výtržnictví. Danou situaci přirovnává k tomu, kdy by jej třetí osoba viděla bez jeho vědomí obnaženého v jeho bytě skrz okno v paneláku. Má za to, že městský soud ignoroval jeho odvolací námitky a Nejvyšší soud aproboval pochybení soudů nižších stupňů.
8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
10. Jestliže se stěžovatel snaží zpochybnit věrohodnost klíčových výpovědí dvou poškozených, fakticky tím brojí proti způsobu, jakým obecné soudy tyto důkazy hodnotily. Nenamítá však, že by obecné soudy tyto výpovědi hodnotily svévolně, nelogicky či v rozporu s jejich obsahem, což by byly jediné vady, které by opravňovaly Ústavní soud k tomu, aby do takového hodnocení zasahoval. Ty prvky obou výpovědí, na které stěžovatel upozorňuje a které označuje za vnitřní rozpory (konkrétně odkud přesně jej poškozené pozorovaly či zda měl stažené kalhoty či pouze rozepnutý zip), představují detaily, jimž lze těžko přisuzovat zásadní význam pro účely posouzení věrohodnosti svědkyň, neboť nejasnosti a nepřesnosti svědeckých výpovědí v podobných detailech bývají běžnou záležitostí. Pro objasnění posuzované věci bylo podstatné, že obě poškozené ve svých výpovědích jednoznačně a s jistotou potvrdily, že před nimi stěžovatel masturboval a nikoli že oklepával penis po močení (viz bod 5 rozsudku obvodního soudu).
11. Závěr o věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozených obecné soudy dovodily i z dalších okolností (sledování poškozených do jejich bezprostřední blízkosti, útěk před příslušníky nizozemské vojenské policie), které obvodní soud popsal a hodnotil v bodě 10 napadeného rozsudku (srov. rovněž bod 8 usnesení městského soudu). Stěžovatel sice označuje daná skutková zjištění za nesmyslná, avšak ve skutečnosti ani tentokrát nepoukazuje na žádnou logickou vadu daných úvah obecných soudů či na jejich zásadní nesoulad s obsahem provedených důkazů, a namísto toho pouze uvádí svou vlastní interpretaci stejných okolností. To však nemůže odůvodňovat zásah Ústavního soudu do způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich dovodily.
12. Ústavní soud jako neopodstatněné vyhodnotil i stěžovatelovy námitky směřující vůči procesnímu postupu obvodního soudu. Jak již konstatoval městský soud v bodě 5 napadeného usnesení, nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995, na nějž stěžovatel odkazuje, se netýká přímo výkladu § 214 trestního řádu, jehož porušení stěžovatel namítá, resp. z něj nelze dovodit, že by Ústavní soud zastával názor, že právo vyjádřit se k jednotlivým provedeným důkazům (ihned po jejich provedení) má nejen obžalovaný, ale i jeho obhájce. Zmíněné ustanovení výslovně hovoří pouze o obžalovaném. Ústavní soud uznává, že pokud soud neumožní obhájci, aby se k provedenému důkazu vyjádřil, a trvá na tom, že takové vyjádření může učinit pouze obžalovaný, nelze to považovat za konstruktivní přístup, neboť obžalovaný (chce-li umožnit svému obhájci, aby se k důkazu vyjádřil) by tak byl nucen k tomu, aby si musel nechat od obhájce "napovídat", resp. svými ústy reprodukovat myšlenky obhájce. Na druhou stranu, obhajoba tuto - byť těžkopádnou - možnost má a mohl ji využít i stěžovatel. Připočte-li se k tomu možnost obhájce vyjádřit se k provedeným důkazům v rámci závěrečné řeči, písemnou formou či v opravných prostředcích, jakož i možnost navrhovat doplnění dokazování, jak na to správně poukázaly obecné soudy (viz bod 5 usnesení městského soudu a bod 15 usnesení Nejvyššího soudu), nelze učinit jiný závěr, než že neumožnění obhájci vyjádřit se k právě provedenému důkazu (při zachování možnosti, aby takové vyjádření učinil osobně obžalovaný) nepředstavuje porušení zásady kontradiktorností řízení a pravidel spravedlivého procesu, což ostatně Ústavní soud konstatoval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3302/17 ze dne 16. ledna 2018.
13. V souvislosti se stěžovatelovou námitkou, že byl při své výpovědi v hlavním líčení nepřípustně konfrontován s obsahem úředního záznamu o vysvětlení, které podával ještě před zahájením trestního stíhání, odkazuje Ústavní soud na bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byla tato námitka uspokojivě vypořádána. Podané vysvětlení nesloužilo jako podklad pro skutková zjištění soudu a závěr o stěžovatelově vině byl učiněn na základě jiných důkazů, jak již bylo vysvětleno. Případné pochybení obvodního soudu spočívající v určitém připomenutí podaného vysvětlení v průběhu stěžovatelovy výpovědi tak Ústavní soud nepokládá za okolnost, která by narušila spravedlnost řízení jako celku.
14. K obdobnému závěru pak Ústavní soud dospěl ve vztahu ke stěžovatelovu tvrzení, že mu obvodní soud na jeho žádost nezaslal protokol o hlavním líčení konaném dne 22. října 2025. Stěžovateli ani jeho obhájci nic nebránilo v tom, aby využili práva nahlédnout do spisu a pořizovat si kopie jeho částí, takže se s obsahem zmíněného protokolu snadno mohli seznámit.
15. Se stěžovatelovou námitkou týkající se právní kvalifikace stíhaného skutku se důsledně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 24 až 27 napadeného usnesení. Ústavní soud tak k tomu pouze stručně konstatuje, že veřejné parkoviště je místem, kam má přístup individuálně nevymezený okruh osob (tedy je místem veřejnosti přístupným), i v těch částech, na která je (v danou chvíli) relativně omezený výhled, tedy např. místo mezi dvěma zaparkovanými automobily, jak tomu bylo v posuzované věci. Stěžovatelův příměr s nahlížením do okna v bytě panelového domu je zcela nevhodný, neboť byt samozřejmě není místo veřejnosti přístupné. Jeho tvrzení o nedostatku úmyslného zavinění Ústavní soud nemůže akceptovat, neboť - jak bylo prokázáno - masturboval v bezprostřední blízkosti dvou poškozených, a to i poté, co jej jedna z poškozených okřikla.
16. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu