Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 431/2026-713 ze dne 27. května 2026, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 18/2024-601 ze dne 26. února 2025 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž jí byla uložena povinnost zaplatit každému ze dvou poškozených 224 939,715 Kč jako náhradu způsobené škody. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatelka po smrti svého manžela, při vědomí, že jí peníze nemusejí patřit, převedla z jeho bankovního účtu, ke kterému měla dispoziční právo udělené zemřelým manželem, na svůj účet celkem 400 000 Kč a 50 000 Kč z účtu vybrala v hotovosti. Následně byli rozsudkem Krajského soudu v Praze jako jediní dědicové určeni poškození, přičemž stěžovatelka jim získané peněžní prostředky ani po výzvě původně nevydala, následně každému z nich vyplatila 60 285 Kč.
3. Krajský soud usnesením č. j. 11 To 144/2025-684 ze dne 29. ledna 2026 jako nedůvodné zamítl stěžovatelčino odvolání proti rozsudku okresního soudu.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že finanční prostředky z účtu zemřelého manžela převedla, resp. vybrala v souladu s jeho přáním a vůlí, neboť ten v četných prohlášeních deklaroval, že chce tyto prostředky využít pro oba manžele. Převedené, resp. vybrané finanční prostředky tak považovala za své vlastnictví. Je přesvědčena, že z tohoto důvodu nemohla být naplněna subjektivní stránka přečinu zpronevěry, neboť nevěděla a ani nemohla vědět, že neměla oprávnění s finančními prostředky nakládat, když měla k účtu zemřelého manžela dispoziční právo. Domnívá se, že její manžel neměl v úmyslu dané finanční prostředky (které obdržel podle smlouvy o zrušení věcného břemene na nemovitosti ve vlastnictví poškozených) přenechat poškozeným, neboť jinak by se s nimi dohodl na bezplatném zániku věcného břemene. Za významnou skutečnost považuje to, že byla smluvní stranou smlouvy o zrušení věcného břemene. To ji utvrdilo ve vědomí, že finanční prostředky získané na základě smlouvy jsou určeny pro oba manžele. Odsouzení za zpronevěru podle ní fakticky likviduje běžně používaný institut dispozice s účtem zmocněnou osobou i po smrti osoby, na jejíž jméno je účet veden.
6. Stěžovatelka připomíná, že na základě věcného břemene, jež bylo zrušeno zmíněnou smlouvou, byla jejímu manželovi vyplácena pravidelná renta, přičemž takto vyplacené finanční prostředky se staly součástí společného jmění manželů. Namítá, že pro člověka bez právního vzdělání je nemožné rozlišit, že jednorázová výplata získaná v souvislosti se zrušením věcného břemene není na rozdíl od zmíněné renty součástí společného jmění manželů. Odmítá závěr obecných soudů, že tato otázka byla judikaturně vyřešena již v roce 1972, neboť podle ní až usnesením Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 941/2023-341 ze dne 24. července 2023 bylo řešení dané otázky postaveno na jisto. Z toho dovozuje, že se jedná o složitou otázku, takže není možné kriminalizovat její jednání, když neměla možnost vycházet z ustáleného právního názoru.
7. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že rozhodovaly pouze na základě listin, nikoliv na základě ústních výpovědí svědků a poškozených, tedy v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti jednání. Tvrdí, že okresní soud poté, co ji prvním rozsudkem obžaloby zprostil, provedl diametrálně jiné hodnocení provedených důkazů pouze v důsledku závazného právního názoru krajského soudu jako soudu odvolacího. Je přesvědčena, že původní skutkové závěry okresního soudu (učiněné před prvním, tj. zprošťujícím rozsudkem) nebyly žádnými důkazy vyvráceny či změněny, z čehož dovozuje, že není možné ani učinit jiný závěr o její vině. Jako nepravdivý označuje závěr krajského soudu, že hrobka jejího manžela byla vybudována z finančních prostředků poškozených, neboť ti se - podle jejího tvrzení - podíleli pouze na nákladech spojených s pohřbem, nikoliv však na vybudování náhrobku.
8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
10. Stěžejní námitky stěžovatelky směřují proti závěru obecných soudů, že musela být srozuměna se skutečností, že finanční prostředky, které z účtu zemřelého manžela převáděla a vybírala, nejsou součástí společného jmění manželů (SJM), tedy že nejsou jejím vlastnictvím. Ústavní soud nepřehlíží určité nepřesnosti ve formulaci závěrů o vlastnickém právu k finančním prostředkům z pohledu soukromého práva (neboť prostředky na bankovních účtech nejsou majitele účtu, ani toho, kdo je na účet vložil jsou ve vlastnictvím banky, majitel účtu má "pouze" pohledávku, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu). To ale nemění nic na tom, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi přesvědčivě způsobem, který v rovině ústavního práva obstojí. Nepřesnosti lze označit za zjednodušení, které odpovídá obecnému chápání peněz na účtu a které nemají vliv na stěžejní závěr o protiprávnosti přisvojení si cizího majetku. Ústavní soud je pro lepší srozumitelnost dále přejímá.
11. Ústavní soud odkazuje na bod 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byly shrnuty hlavní okolnosti, z nichž soudy dovodily zmíněný závěr o srozumění stěžovatelky s tím, že peněžní prostředky na účtu jejího zemřelého manžela nejsou součástí společného jmění manželů. Nejvyšší soud zde připomněl, že stěžovatelka krátce před smrtí manžela založila nový účet, na nějž z účtu zemřelého manžela dva dny po jeho smrti převedla 100 000 Kč a o další tři dny později 300 000 Kč. Pokud by byla přesvědčena, že jí prostředky (majetek) na účtu zemřelého manžela patří, postrádaly by uvedené kroky smysl. Naopak zcela logická je úvaha obecných soudů, že tyto kroky ve skutečnosti sloužily k odklonění finančních prostředků (majetku), aby se k nim nedostali dědicové. Nejvyšší soud dále poukázal na svědecké výpovědi, z nichž vyplynulo, že finance byly mezi stěžovatelkou a jejím manželem ožehavým tématem, resp. že manžel stěžovatelce v rámci hádky sdělil, že jsou peníze jeho, jakož i na to, že výběr 50 000 Kč stěžovatelka provedla v době, kdy již prokazatelně z několika různých zdrojů věděla, že není dědičkou vybíraných finančních prostředků a že jí k nim nesvědčí právo ze společného jmění manželů. K argumentaci vedoucí k závěru o nepřímém úmyslu stěžovatelky Ústavní soud odkazuje dále na bod 6 usnesení krajského soudu. Stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly jejím dispozičním oprávněním. To skutečně měla i po smrti, ale existence dispozičního práva není sama o sobě podstatná. Pouhé trvání dispozičního oprávnění vůči bance totiž není důvodem k přisvojení si cizího majetku, jak se v posuzované věci stalo.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na žádný z konkrétních argumentů obecných soudů nijak nereaguje. Nepoukazuje tedy na žádný (natož extrémní) rozpor mezi skutkovými závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů ani na určitou logickou či jinou podstatnou vadu popsaných úvah, na nichž obecné soudy založily svůj závěr o úmyslném zavinění stěžovatelky. Žádná z okolností, na které stěžovatelka poukazuje, se Ústavnímu soudu nejeví jako natolik podstatná, aby v jejím případě vyvolávala pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Žádná z těchto okolností totiž nemůže nic změnit na tom, že stěžovatelka objektivně uskutečnila výše popsané kroky k odčerpání finančních prostředků z účtu zemřelého manžela, jež reálně nemohly vycházet z ničeho jiného než ze srozumění s tím, že nejde o její prostředky (majetek).
13. Stěžovatelka namítá, že okresní soud poté, co ji prvním rozsudkem obžaloby zprostil, provedl diametrálně jiné hodnocení provedených důkazů pouze v důsledku závazného právního názoru krajského (odvolacího) soudu, ovšem netvrdí, že šlo o nepřípustné pokyny zavazující okresní soud k tomu, jak má provedené důkazy hodnotit. Změna hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající změna skutkových zjištění nemusí být sama o sobě hodnocena jako porušení principů spravedlivého procesu, neboť jestliže nadřízený soud vytkne soudu nižšího stupně zásadní vady ve způsobu hodnocení důkazů (typicky nelogičnost, nezohlednění důkazů v jejich komplexu apod.), nejde o nepřípustný zásah do zásady volného hodnocení důkazů. Odstraní-li pak soud nižšího stupně vytknuté vady, a v důsledku toho dospěje k jiným skutkovým a pak právním závěrům, nevykazuje takový postup vady ústavněprávní relevance. Především nešlo o skutkové okolnosti, ale o otázku protiprávnosti jednání.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy svůj závěr o naplnění všech zákonných znaků přečinu zpronevěry, včetně subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění, založily na racionálním hodnocení provedených důkazů a z něj vycházející logické argumentace. Obecné soudy k uvedenému závěru tedy dospěly ústavněprávně konformním způsobem, takže nejsou splněny podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. září 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu