Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Borovského, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem, sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2026 č. j. 23 ICdo 9/2026-138 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2025 č. j. 214 ICm 3728/2023, 101 VSPH 439/2025-118 (MSPH 88 INS 8236/2023), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Burián & Penka, insolvence, v. o. s., sídlem Jeřábkova 1849/6, Brno - Černá Pole, insolvenční správkyně dlužnice Kamily Borovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu na blíže specifikované bytové jednotce a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích, a rozhodl, že se tento podíl na nemovitostech z majetkové podstaty dlužnice Kamily Borovské nevylučuje. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud výše označeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že podmínky jeho přípustnosti § 237 o. s. ř. nebyly naplněny. Následně stěžovatel žalobou pro zmatečnost (ze dne 4. 9. 2026) napadl uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 citovaného zákona nepřípustná.
4. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
6. Stěžovatel, jak v ústavní stížnosti uvedl, proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobu pro zmatečnost (a také přiložil její kopii). Žaloba pro zmatečnost podle § 229 a násl. o. s. ř. přitom představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který stěžovatel dosud "nevyčerpal", neboť o něm příslušný soud nerozhodl (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Protože soudní řízení dále probíhá, nutno považovat ústavní stížnost za tzv. předčasnou. Po jeho skončení (po případném vyčerpání procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) může stěžovatel, bude-li nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách, podat novou ústavní stížnost, v níž zohlední i řízení o žalobě pro zmatečnost.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2026
Jan Svatoň v. r.
soudce zpravodaj