Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Martinem Haladou, LL.B., advokátem, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2 - Nové Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 922/2026-7 ze dne 14. července 2026 a proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ve věci vedené pod sp. zn. 3 ZN 123/2026, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
I. Vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 922/2026-7 ze dne 14. července 2026 a postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ve věci vedené pod sp. zn. 3 ZN 123/2026 bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k orgánu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 922/2026-7 ze dne 14. července 2026 se proto ruší.
III. Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3 se zakazuje ve věci vedené pod sp. zn. 3 ZN 123/2026 pokračovat v porušování práva stěžovatele na přístup k orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívajícím v odmítání konat řízení za účelem prověření jeho trestního oznámení.
Odůvodnění:
I.
Úvod
1. Ústavní soud se zabývá situací, kdy stěžovatel podával Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3 trestní oznámení, že se stal obětí podvodného jednání. V reakci na toto jednání uskutečnil mj. platbu ve prospěch konkrétní obchodní korporace se sídlem v Praze. Obvodní státní zastupitelství se však odmítlo tímto trestním oznámením věcně zabývat a nepostoupilo oznámení příslušnému policejnímu orgánu k zahájení úkonů trestního řízení s odůvodněním, že pražské sídlo oné obchodní korporace je pouze formální (fiktivní), takže české orgány činné v trestním řízení nejsou k prověřování oznámené trestné činnosti příslušné, věc nespadá do místní působnosti trestního zákoníku. Totožný postoj k věci zaujalo i Městské státní zastupitelství v Praze a završilo je napadeným vyrozuměním.
2. Ústavní soud dospěl k závěru, že státní zastupitelství chybně posoudila otázku místní působnosti trestního zákoníku, když opomněla zohlednit § 8 odst. 2 trestního zákoníku. Protože se orgány činné v trestním řízení stěžovatelovým trestním oznámením věcně vůbec nezabývaly, byť nebylo spolehlivě vyloučeno, že daná věc patří do místní působnosti trestního zákoníku, a existovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, byl stěžovateli odepřen přístup k orgánům veřejné moci. Státní zastupitelství proto porušila právo stěžovatele na přístup k orgánům veřejné moci vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadeného rozhodnutí
3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného vyrozumění městského státního zastupitelství s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Žádá rovněž, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem městského státního zastupitelství (završeným napadeným vyrozuměním) a postupem obvodního státního zastupitelství v záhlaví označené trestní věci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a aby Ústavní soud zakázal obvodnímu státnímu zastupitelství pokračovat v porušování těchto práv tím, že bude odmítat provést účinné vyšetřování. Vzhledem k tomu, že postup městského státního zastupitelství byl - jak uvádí sám stěžovatel - završen vydáním napadeného vyrozumění, posuzuje Ústavní soud stížnost ve vztahu k městskému státnímu zastupitelství jako stížnost proti vyrozumění (jakožto výsledku postupu).
4. Stěžovatel dne 3. dubna 2026 adresoval obvodnímu státnímu zastupitelství podání označené jako "Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu" (trestní oznámení). V něm oznamoval, že se stal obětí trestné činnosti spočívající v kybernetickém podvodu a že z něj byly vylákány finanční prostředky v celkové výši 31 000 eur. Tyto finanční prostředky poukázal podle pokynů neznámých podvodníků mimo jiné ve prospěch bankovního účtu obchodní korporace Elevate Eco, s. r. o., (společnost Elevate Eco) se sídlem v Praze 3. Stěžovatel v trestním oznámení žádal, aby české orgány činné v trestním řízení tuto činnost prověřily s podezřením na spáchání trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku, popř. dalších trestných činů.
5. Obvodní státní zastupitelství sdělením č. j. 3 ZN 123/2026-7 ze dne 19. dubna 2026 informovalo stěžovatele prostřednictvím právního zástupce, že k prověřování oznámeného jednání nejsou české orgány činné v trestním řízení příslušné, neboť sídlo společnosti Elevate Eco v České republice je pouze fiktivní a platby byly uskutečňovány na bankovní účty vedené bankami, které nejsou české. Podle státního zastupitelství tak stěžovatelem popisovaný případ není nijak spjat s Českou republikou, resp. není splněna podmínka místní působnosti trestního zákoníku.
6. Napadeným vyrozuměním městského státního zastupitelství byl stěžovatel prostřednictvím právního zástupce informován o tom, že jeho podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství byl odložen jako nedůvodný. Městské státní zastupitelství rovněž konstatovalo, že samotná existence formálně zapsaného sídla právnické osoby v České republice nepředstavuje dostatečný podklad pro vedení prověřování českými orgány činnými v trestním řízení.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve připomíná obecná východiska spojená s právem na účinné vyšetřování. Obvodnímu státnímu zastupitelství vytýká, že i když připustilo, že ve stěžovatelem oznamované věci došlo ke spáchání podvodného jednání, tedy bylo stěžovatelem předloženo hájitelné tvrzení o porušení jeho základního práva, nedošlo k zahájení trestního řízení. Závěr státních zastupitelství o nesplnění podmínky místní působnosti trestního zákoníku rozporuje poukazem na subsidiární zásadu univerzality podle § 8 odst. 2 trestního zákoníku, z níž vyplývá, že podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, také tehdy, byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby, která má na území České republiky sídlo nebo organizační složku. Tato podmínka byla podle něj splněna tím, že nejméně dvě jeho platby v souhrnné výši 26 000 eur byly poukázány na účet společnosti Elevate Eco.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že existence formálního sídla uvedené právnické osoby v České republice zakládá působnost českých trestních zákonů a tím i povinnost českých orgánů se věcí zabývat a naplnit jeho právo na účinné vyšetřování. Odkazuje na komentářovou literaturu, která jeho názor podporuje. Odmítá tvrzení státních zastupitelství, že věc měla být řešena primárně italskými justičními orgány, a to s poukazem zejména na § 105 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, podle něhož je možné trestní řízení předat do cizího státu, až když byly na území České republiky shromážděny veškeré dostupné důkazy, což se v posuzované věci (z důvodu úplné nečinnosti orgánů činných v trestním řízení) nestalo.
9. Stěžovatel dále poukazuje na jiný případ, kdy další italský státní příslušník (zastupovaný stejným právním zástupcem) podával Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 8 trestní oznámení kvůli stejnému druhu podvodné trestné činnosti, kdy také byly peněžní prostředky odeslány na účet právnické osoby s formálním sídlem v Praze. Zdůrazňuje, že městské státní zastupitelství (tatáž státní zástupkyně) v této jiné věci oznamovateli vyhovělo a rozhodlo, že daná věc bude postoupena příslušnému policejnímu orgánu k zahájení úkonů trestního řízení. Jelikož mají obě věci stejnou podstatu, považuje odlišný přístup městského státního zastupitelství ve svém případě za nepředvídatelný a učiněný bez seznatelných důvodů. Vyrozumění proto podle jeho názoru zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
V.
Vyjádření účastníků řízení
11. Městské státní zastupitelství ve vyjádření nejprve připomnělo, že v případech, kdy jde o dotčení majetkových práv, lze porušení práva na účinné vyšetřování konstatovat jen v extrémních případech. Připomíná, že stěžovatel podal totožné trestní oznámení v Itálii, kde došlo jak ke spáchání podvodného jednání, tak ke způsobení následku. S Českou republikou byla daná trestná činnost spojena jen formálním (virtuálním) sídlem společnosti Elevate Eco. Tvrdí, že trestní řízení pro danou trestnou činnost nemůže být v České republice vedeno, neboť ani teoreticky není dána působnost tuzemských orgánů činných v trestním řízení. Dodává, že případné zahájení trestního řízení pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti by neumožnilo ochranu majetkových práv stěžovatele, neboť u tohoto trestného činu by nebyl v postavení poškozeného. Domnívá se, že stěžovatel má jiné prostředky, kterými se může domáhat svých majetkových práv s větší pravděpodobností na úspěch. Městské státní zastupitelství se dále domnívá, že daná věc nemohla spadat do působnosti českého trestního zákoníku na základě § 8 odst. 2 trestního zákoníku, neboť i když byla splněna podmínka existence formálního sídla společnosti Elevate Eco v České republice, daný čin nebyl spáchán v její prospěch. Dovozuje to z toho, že s ohledem na způsob spáchání trestné činnosti je patrné, že společnost Elevate Eco a další právnické osoby sloužily pouze jako fiktivní společnosti reálně nevykonávající žádnou činnost a byly založeny pouze za účelem získání bankovních účtů v zahraničí, přes které následně proudily podvodně získané finanční prostředky. Rozdílný přístup k vyřízení stěžovatelova trestního oznámení oproti vyřízení trestního oznámení činěným jinou osobou v obdobné záležitosti městské státní zastupitelství vysvětluje tím, že ve stěžovatelově věci policejní orgán na pokyn obvodního státního zastupitelství prověřil povahu sídla společnosti Elevate Eco, čímž bylo zjištěno, že toto sídlo je pouze formální.
12. Obvodní státní zastupitelství ve vyjádření uvedlo, že v dané trestní věci nedošlo k porušení žádného hmotněprávního či procesního ustanovení ani k porušení jakéhokoli základního práva zaručeného ústavním pořádkem. Připomnělo, že stěžovatel podával trestní oznámení nejprve v domovské Itálii a že platby, jejichž prostřednictvím měla být škoda způsobena, směřovaly na účty vedené u zahraničních platebních institucí či bank ve Spojeném království, Nizozemsku a Lucembursku, ovšem nikoli v České republice. Poukázalo na to, že místním šetřením bylo zjištěno, že na adrese zapsaného sídla společnosti Elevate Eco není tato osoba kontaktní a nevykonává zde žádnou činnost, její jednatel a společník nemá podle zjištění bydliště ani státní občanství České republiky. Konstatovalo, že z povinnosti vést účinné vyšetřování nelze dovodit povinnost českých orgánů vést vlastní trestní řízení mimo meze trestní jurisdikce založené zákonem, natož duplicitně s italskými orgány s rizikem porušení zásady ne bis in diem.
13. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v jejím rámci - v reakci na vyjádření obvodního státního zastupitelství - odkázal na body 21 až 27 ústavní stížnosti, v nichž poukazoval na naplnění podmínek místní působnosti trestního zákoníku na základě § 8 odst. 2 trestního zákoníku. Uvádí, že s ohledem na to, že věc vůbec nebyla předána policejnímu orgánu k zahájení úkonů trestního řízení, nelze mít požadavek na účinné vyšetřování za naplněný. Připomíná, že již v trestním oznámení upozorňoval na existenci směnárenské platformy Kunava, avšak orgány činné v trestním řízení ve vztahu k ní neprovedly žádné šetření, byť toto šetření mohlo prokázat, že společnost Elevate Eco není jen "prázdnou schránkou", ale společností, která vykonává reálnou činnost v oblasti kryptoměn. Má za to, že v dané věci nemohlo existovat riziko porušení zásady ne bis in idem, jak tvrdilo obvodní státní zastupitelství, a odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Garaudy proti Francii ze dne 24. června 2003 stížnost č. 65831/01, z něhož vyplývá, že při souběžném vedení několika řízení k porušení uvedené zásady nedochází. V reakci na vyjádření městského státního zastupitelství stěžovatel uvádí, že závěr o tom, kde je vhodnější konat trestní řízení, nemůže být činěn na základě jediného vykonaného úkonu (místního šetření v sídle společnosti Elevate Eco). Opětovně odkazuje na zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, podle něhož lze trestní řízení předat do jiného státu až při shromáždění veškerých dostupných důkazů. Tvrzení městského státního zastupitelství, že stěžovatel nebude moci v České republice uplatnit žádný adhezní nárok, považuje za spekulativní. Odmítá, že by oznámený čin nebyl spáchán ve prospěch společnosti Elevate Eco, a k tomu se vztahující úvahy městského státního zastupitelství označuje za domněnky. Má za to, že předpoklad, že uvedená společnost byla založena jen za účelem přijetí vylákaných plateb a jejich přeposlání jinam, nelze přijmout bez bližšího prověřování. Trvá na tom, že městské státní zastupitelství nevysvětlilo odlišný přístup k jeho trestnímu oznámení (v porovnání s výše zmiňovaným oznámením činěným jinou osobou v obdobné záležitosti).
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Z uvedených zásad vyplývá také restriktivní přístup k zásahům Ústavního soudu proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soud je povolán ke korekci jen takových excesů, jež jsou výrazem svévole či libovůle těchto orgánů. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy je s rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud v ustálené judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025). Ústavní pořádek nezakotvuje subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování, jestliže předloží tzv. hájitelné tvrzení, že popsaným jednáním bylo zasaženo do jejich základních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 a judikaturu tam citovanou, jakož i nálezy sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1398/17 ze dne 17. října 2017 či sp. zn. I. ÚS 443/23 ze dne 10. května 2023).
16. Podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby. Přitom platí, že čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu. V případě zásahu do majetkových práv ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na rozdíl od zásahů do práv chráněných čl. 2 až 4 Úmluvy či čl. 6 až 9 Listiny se lze práva na účinné vyšetřování domáhat jen výjimečně. Ústavní soud již dříve konstatoval, že povinnost státu vést účinné vyšetřování je v těchto případech dána jen u závažných zásahů do majetkových práv kriminální povahy. U zásahů méně závažných by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky. Poškození totiž mají v těchto věcech další nástroje, jak se domoci ochrany svých práv. Mohou se zejména obrátit na civilní soudy (rozsudek ESLP Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. října 2008 stížnost č. 70930/01, § 67). Stát podle ESLP poruší své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze u vad a pochybení extrémní povahy. Proto nikoli každé pochybení orgánů činných při vyšetřování je způsobilé založit porušení ústavní ochrany majetku poškozeného. Pochybení musí dosahovat určité intenzity z kvalitativního hlediska a je rovněž nutné vyvodit mezi pochybením orgánu veřejné moci a neuspokojivým výsledkem trestního vyšetřování pro poškozeného bezprostřední vztah. Bude-li mít poškozený k dispozici další účinné prostředky ochrany s reálnou šancí na úspěch, bude to pravidelně značit, že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedojde, nebudou-li zde ovšem jiné okolnosti, které naopak takový závěr odůvodní (srov. rozsudky ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. října 2008 stížnost č. 70930/01, ve věci Zagrebačka banka d.d. proti Chorvatsku ze dne 12. prosince 2013 stížnost č. 39544/05, ve věci Abukauskai proti Litvě ze dne 25. února 2020 stížnost č. 72065/17 a ve věci Korotyuk proti Ukrajině ze dne 19. ledna 2023 stížnost č. 74663/17; dále viz nález sp. zn. I. ÚS 1958/23 ze dne 10. dubna 2024 či usnesení sp. zn. II. ÚS 447/26 ze dne 15. dubna 2026).
17. Ústavní soud dále připomíná, že z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá právo domáhat se stanoveným postupem svého práva nejen u nezávislého a nestranného soudu, ale ve stanovených případech též u jiného orgánu. Onen stanovený postup k ochraně práv jednotlivce již není blíže upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny). Ústavnímu soudu pak přísluší přezkum toho, zda soudy a další orgány veřejné moci postupují v souladu s ústavními principy soudního či jiného řízení a zda jejich postup nevede k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2963/17 ze dne 16. ledna 2018, bod 16, či sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. října 2014, bod 24.
18. Na úrovni podústavního práva jsou upraveny i otázky mezinárodní pravomoci českých orgánů veřejné moci. Tato úprava je odrazem ústavní zásady, že státní moc lze vykonávat pouze v případech a mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Porušením této zásady je přisvojení si pravomoci tam, kde ji zákon státnímu orgánu nedává (nález sp. zn. III. ÚS 3088/25 ze dne 18. prosince 2025, body 48 a 49). Uvedené však platí i opačně. Popírá-li orgán veřejné moci svou mezinárodní pravomoc a zastaví-li kvůli tomu řízení, ač dosud nebyla otázka jeho mezinárodní pravomoci postavena najisto, porušuje tím právo na přístup k soudu a ve stanových případech k jinému orgánu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 859/23 ze dne 23. srpna 2023, bod 31).
19. V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel v podaném trestním oznámení předložil zmíněné hájitelné tvrzení o tom, že na něm byl spáchán trestný čin, jímž bylo zasaženo do jeho majetkových práv. Přesto vyvinuly orgány činné v trestním řízení jen minimální aktivitu, když se omezily pouze na místní šetření v sídle společnosti Elevate Eco a spokojily se se zjištěním, že toto sídlo je toliko formální a uvedená společnost v něm není kontaktní. Obvodní státní zastupitelství a následně i městské státní zastupitelství z toho dovodila, že stěžovatelem oznámená věc (jinak vykazující znaky trestného činu) nespadá do působnosti českého trestního zákoníku, takže nedošlo ani k zahájení trestního řízení, resp. k učinění jakýchkoli dalších kroků směřujících k objasnění věci.
20. Ústavní soud se proto musel nejprve zabývat právě otázkou, zda stěžovatelem oznámenou trestnou činnost podvodného charakteru lze, či nelze posuzovat podle českého trestního zákoníku, a to s ohledem na pravidla místní působnosti trestních zákonů zakotvená v § 4 až 9 trestního zákoníku. Stěžovatel dovozuje existenci místní působnosti trestního zákoníku z § 8 odst. 2 trestního zákoníku, jenž vymezuje jednu z variant subsidiární zásady univerzality a podle něhož se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, také tehdy, byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby, která má na území České republiky sídlo nebo organizační složku. Ústavní soud se proto soustředil právě na možnost aplikace tohoto ustanovení.
21. Ústavní soud musí především přisvědčit stěžovateli, že z hlediska aplikace § 8 odst. 2 trestního zákoníku nehraje podstatnou roli, zda má daná právnická osoba v České republice skutečné sídlo (na němž je kontaktní a z nějž organizuje svou činnost), anebo toliko sídlo formální, tedy úředně zapsané, které se skutečnými aktivitami právnické osoby nemá co do činění. Zmíněné ustanovení trestního zákoníku tyto odlišné charaktery sídla právnické osoby nijak nezohledňuje a neexistuje legitimní důvod pro to, aby bylo vykládáno restriktivně v tom smyslu, že se vztahuje pouze na případy, kdy má právnická osoba v České republice skutečné sídlo. Bylo by ostatně v rozporu s požadavkem předvídatelnosti právní úpravy, pokud by existence trestní jurisdikce státu byla závislá na posouzení orgánů tohoto státu, nakolik je sídlo určité právnické osoby reálné či jen formální. Na závěru, že se subsidiární zásada univerzality podle § 8 odst. 2 trestního zákoníku vztahuje i na případy, kdy má právnická osoba v České republice své sídlo toliko formálně (fiktivně), se shoduje i komentářová literatura, jak na to správně upozorňuje stěžovatel (viz PROVAZNÍK, J. In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, komentář k § 8, marg. 22 a ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 157). Ve vyjádření k ústavní stížnosti tento názor akceptovalo i městské státní zastupitelství.
22. Působnost českých trestních zákonů je podle § 8 odst. 2 trestního založena jen tehdy, byl-li daný čin (spáchaný cizincem v cizině) spáchán ve prospěch právnické osoby, která má v České republice (byť třeba jen formálně) své sídlo. Městské státní zastupitelství neexistenci místní působnosti trestního zákoníku ve vyjádření k ústavní stížnosti dovodilo na základě tvrzení, že společnost Elevate Eco (s formálním sídlem v Praze) reálně žádný prospěch z dané podvodné trestné činnosti nezískala, neboť měla (stručně vyjádřeno) sloužit pouze k přeposlání vylákaných peněžních prostředků dalším subjektům. Ústavní soud nepopírá, že tato úvaha nepostrádá logiku, resp. že odpovídá zkušenostem s danou formou trestné činnosti. Na druhé straně však musí souhlasit s názorem, který stěžovatel formuloval v replice k vyjádření účastníků řízení, tedy že uvedená úvaha městského státního zastupitelství má za současné situace povahu pouhé domněnky a spekulace a že není založena na faktech získaných potřebným šetřením. Orgány činné v trestním řízení totiž neprovedly žádné úkony směřující ke zjištění dalšího osudu podvodně vylákaných peněžní prostředků, které stěžovatel poslal na účet společnosti Elevate Eco. Přístup, kdy orgány činné v trestním řízení dovodí nedostatek působnosti trestních zákonů pouze na základě neověřené úvahy vycházející z obvyklého modelu daného typu trestné činnosti, nelze považovat za souladný s výše vyloženým požadavkem konání řízení podle zákonem stanovených pravidel ani s požadavkem na vyvinutí náležitého (byť třeba jen základního) úsilí směřujícího k ochraně ústavně zaručených majetkových práv jednotlivce.
23. Jelikož státní zastupitelství v důsledku nesprávného (a svévolného) posouzení otázky místní působnosti trestního zákoníku nedůvodně popřela příslušnost českých orgánů činných v trestním řízení k řešení stěžovatelova trestního oznámení, vznikla situace, kdy orgány činné v trestním řízení ani nezahájily trestní řízení, resp. neučinily vůbec žádný úkon směřující k samotnému objasnění dané věci, tedy ke zjištění všech relevantních okolností daného skutku a zejména zjištění osoby či osob podezřelých z jeho spáchání. Ve věci nedošlo ani k šetření podle zákona o Policii České republiky, které bývá prováděno za účelem prověření podaného trestního oznámení s cílem zjistit, zda jsou splněny předpoklady pro zahájení trestního řízení, respektive šetření bylo pouze formální zaměřené na potvrzení závěru o absenci skutečného sídla. Z materiálního hlediska tedy nedošlo ani k zahájení vyšetřování, a to navzdory tomu, že došlo ke spáchání podvodného jednání, tedy že existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu, jak připustilo i obvodní státní zastupitelství. Státní zastupitelství tak odepřela stěžovateli zahájení řízení, přestože k tomu byly splněny zákonné předpoklady. Došlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k orgánům veřejné moci. Ochrana tohoto práva přitom (na rozdíl od práva na účinné vyšetřování) není závislá na tom, jaké konkrétní právo chce potenciální účastník v požadovaném řízení prosazovat či chránit či jak intenzivní následky jsou s tím spojeny.
24. Ústavní soud dodává, že si je vědom toho, že objasňování kybernetické přeshraniční trestné činnosti podvodného charakteru je mimořádně obtížné a že tato obtížnost je ještě zvyšována v situaci, která existuje i v projednávané věci, kdy k veškerému jednání a způsobeným následkům došlo v zahraničí. To je ovšem v zásadě obvyklý problém těch případů, kdy je místní působnost českých trestních zákonů založena na základě subsidiární zásady univerzality ve smyslu § 8 trestního zákoníku (či na základě zásady ochrany nebo zásady univerzality podle § 7 trestního zákoníku). Potenciální (byť třeba značná) obtížnost objasnění oznámeného trestného činu navíc nemůže představovat legitimní důvod pro to, aby orgány činné v trestním řízení naprosto rezignovaly na snahu takové objasnění realizovat.
25. Důvodem pro takovou absolutní rezignaci nemůže být sama o sobě ani skutečnost, že ve stejné věci již prováděly či stále provádí šetření orgány jiného státu. Na druhou stranu, uskutečněné či stále ještě uskutečňované řízení prováděné cizozemskými orgány může mít svůj vliv na posuzování účinnosti vyšetřování prováděného orgány tuzemskými. Odporovalo by totiž elementárním požadavkům efektivity činnosti orgánů státu pověřených k boji s trestnou činností (a tím i k ochraně ústavně zaručených práv jednotlivců, jež byla trestnou činností zasažena), jestliže by orgány jednoho státu byly nuceny opakovat tytéž úkony, které (bezvýsledně) uskutečnily již orgány jiného státu v téže trestní věci. V posuzované věci ovšem z ničeho (ani z vyjádření státních zastupitelství) nevyplývá, že by si české orgány činné v trestním řízení vyžádaly podrobnější informace o dosavadním šetření prováděném orgány italskými s cílem vyvarovat se duplicitního provádění úkonů.
26. Ústavní soud dodává, že v posuzované věci neshledal porušení zásady spravedlivého procesu, k němuž podle stěžovatele mělo dojít v důsledku toho, že městské státní zastupitelství vyřídilo podnět v jeho věci jinak než jiného oznamovatele, jenž se týkal skutkově obdobné věci. Jako přijatelné totiž vyhodnotil vysvětlení obsažené ve vyrozumění městského státního zastupitelství, že ve stěžovatelově věci bylo místním šetřením ověřeno, že pražské sídlo společnosti Elevate Eco je pouze formální. Tato okolnost sice - jak bylo vysvětleno - neměla ovlivnit posouzení, zda stěžovatelova věc spadá pod místní působnost trestního zákoníku, vysvětluje ovšem odlišný postoj městského státního zastupitelství oproti zmiňovanému jinému případu.
VII.
Závěr
27. Ústavní soud uzavírá, že státní zastupitelství v posuzované věci chybně posoudila otázku místní působnosti trestního zákoníku, když nesprávně interpretovala § 8 odst. 2 trestního zákoníku. Skutečnost, že právnická osoba, na jejíž účet stěžovatel zaslal podvodně vylákané peníze, má v České republice toliko formální, nikoli reálné sídlo, nemůže a priori vylučovat založení místní působnosti trestního zákoníku na základě citovaného ustanovení. Rovněž nelze ze samotného typu oznámené trestné činnosti, bez bližšího ověření, automaticky předpokládat, že tato právnická osoba vylákané peníze přeposlala jinému subjektu, tedy že čin nebyl spáchán v její prospěch.
28. Chybné posouzení místní působnosti mělo za důsledek, že orgány činné v trestním řízení odmítly konat trestní řízení, přestože k tomu byly splněny všechny zákonné předpoklady. Touto nečinností tak stěžovateli odepřely přístup k orgánu veřejné moci, tedy porušily jeho ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny.
29. Úkolem obvodního státního zastupitelství nyní bude iniciovat další činnost policejního orgánu směřující k prověření stěžovatelova trestního oznámení. Tato činnost může zahrnovat i prověření toku finančních prostředků zaslaných stěžovatelem společnosti Elevate Eco, přičemž není vyloučeno, že bude potvrzena domněnka, že tato společnost neměla z dané trestné činnosti žádný prospěch, což by vedlo (tentokrát oprávněně) k závěru o nemožnosti dovodit místní působnost trestního zákoníku na základě § 8 odst. 2 trestního zákoníku. České orgány činné v trestním řízení mohou rovněž zjistit podrobnosti o šetření, jež v totožné věci provedly italské orgány, s cílem vyhnout se nadbytečnému opakování týchž úkonů.
30. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené vyrozumění státní zástupkyně městského státního zastupitelství podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ústavní soud rovněž podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal obvodnímu státnímu zastupitelství pokračovat svou nečinností spočívající v odmítání konat řízení za účelem prověření stěžovatelova trestního oznámení. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 4. listopadu 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu