Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Brno, zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem, sídlem Vinařská 580/17a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2026 č. j. 3 To 257/2026-579 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2026 č. j. 0 Dt 20/2019-569, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S odkazem na trvající omezení osobní svobody též stěžovatelka požádala o přednostní projednání svého návrhu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že (výrok I.) podle § 357 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) za použití § 100 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, u stěžovatelky nadále trvají důvody zabezpečovací detence, která jí byla uložena usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 8. 2019 č. j. 9 Nt 2802/2019-37, a že (výrok II.) podle § 355 trestního řádu za použití § 100 odst. 6 trestního zákoníku a contrario se zamítá žádost stěžovatelky na změnu uložené zabezpečovací detence na ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení městského soudu jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že v zabezpečovací detenci se nachází již sedmým rokem. Aktuální podklady dokládají, že během jejího výkonu u ní nebyla zachycena fyzická agrese. Její negativní hodnocení v poslední době vychází jen z verbálních projevů, vyrušování, nepovoleného stěhování nábytku a jiných porušení vnitřního režimu. Zároveň se účastní aktivit a pracuje na zvládání impulzivity.
5. Zabezpečovací detence představuje mimořádně intenzivní zásah do osobní svobody srovnatelný jedině s uložením výjimečného trestu odnětí svobody (nález ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2453/11). Takový zásah vyžaduje nejen zákonný základ a legitimní účel (jejichž existenci stěžovatelka nerozporuje), ale musí být v konkrétní věci také nezbytný a přiměřený. Tato nezbytnost a přiměřenost dle jejího názoru nebyla prokázána. Nezpochybňuje svoji předchozí závažnou protiprávní činnost, na kterou soudy odkázaly, nicméně má za to, že ta nemůže postačovat k odůvodnění dalšího pokračování časově předem neomezené detence. Nebylo konkretizováno aktuální nebezpečí. Nebylo vyloženo, jakého trestného jednání se může stěžovatelka dopustit, s jakou pravděpodobností a jakou závažnost má takové jednání mít. Byly konstatovány určité režimové problémy, nicméně nebylo vysvětleno, jaký konkrétní vztah mají tyto projevy k reálné hrozbě násilné trestné činnost. Nelze zaměňovat problematickou adaptaci na přísný vnitřní režim za nebezpečnost pro společnost. Zpracovaný znalecký posudek blíže nevysvětluje konkrétní rizikové scénáře ani předpokládanou závažnost recidivy. Soudy tento nedostatek neodstranily výslechem znalce a výsledný závěr pouze převzaly. Rovněž nebyla dostatečně zkoumána možnost ochrany společnosti ústavním ochranným léčením; ani k tomu nebyl vyslechnut znalec. Pouhý odkaz na neúspěch ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici X v roce 2019 nemůže nahradit aktuální posouzení mírnějších alternativ v roce 2026. V nálezu ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 3190/25 Ústavní soud výslovně vztáhl požadavek prokázání nezbytnosti také na rozhodování o dalším trvání zabezpečovací detence. Soudní přezkum nesmí být pouze formálním potvrzením historických důvodů detence, ale musí nově ověřovat, zda ochrana společnosti i nadále vyžaduje právě toto opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
a) obecná východiska
7. Institut zabezpečovací detence je nejpřísnějším typem ochranného opatření zakotveným trestními předpisy. Z ústavního pohledu jde o velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce chráněné čl. 8 Listiny. Intenzitě tohoto typu zásahu logicky musí odpovídat nároky kladené na rozhodování obecných soudů o této formě omezení osobní svobody, a to jak z hlediska důkazního standardu, tak z hlediska odůvodnění soudních rozhodnutí (nález sp. zn. II. ÚS 3190/25, bod 21 a násl.).
8. Obecně platí pro všechna ukládaná ochranná opatření, že opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům (§ 96 odst. 1 trestního zákoníku).
9. Přiměřenost ochranného opatření povaze a závažnosti spáchaného činu je třeba chápat tak, že opatření je zásadně přípustné (s ohledem na hrozící rizika) také tehdy, když dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, nicméně v takovém případě je jeho uložení nutno zvažovat zvláště pečlivě (viz nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 2022/25, bod 36). Zabezpečovací detence jistě není určena například k řešení sociálně problémových osob, které mají tendence k nedodržování pravidel a opakovaně se dopouštějí, a pravděpodobně budou nadále dopouštět, drobné kriminality (bod 50 tamtéž).
10. Hlavní skutečností, která zabezpečovací detenci jakožto závažný zásah do základních práv opravňuje, a zároveň i kritériem, kterému je třeba přikládat při rozhodování o ní největší váhu, je hrozba nebezpečí ze strany pachatele. Obecně lze říci, že čím vyšší nebezpečí ze strany osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Při hodnocení nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem, je nutno vzít v úvahu, jak velká je pravděpodobnost, že se pachatel dopustí dalších protiprávních činů a jaké závažnosti mohou být. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní a intenzivní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti, podmínka přiměřenosti pro uložení tohoto ochranného opatření nebude naplněna (viz Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník komentář; 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2023, str. 1479).
11. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat pouze ze dřívějšího spáchání jednání, které vykazuje znaky trestného zločinu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného dalšího páchání jednání jinak trestného musí být zjišťován stupeň duševní poruchy pachatele, popřípadě jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při jeho ponechání na svobodě. K takovým závěrům je nutno dospět na podkladě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt osoby na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný. Existence doporučení znalce uložit či prodloužit zabezpečovací detenci však sama o sobě nepostačuje. Závěry znalce musí soud pečlivě uvážit, a to ve spojení s hodnocením dalších dostupných důkazů (viz tamtéž str. 1528 a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Ilnseher proti Německu ze dne 4. 12. 2018 stížnost č. 10211/12, 27505/14, bod 132).
12. Délka trvání není u zabezpečovací detence omezena, což je dáno nebezpečností pachatelů, kterým je zabezpečovací detence ukládána. Podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. Nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o zabezpečovací detenci. Klíčová je predikce budoucího nebezpečí. Pokud nebezpečnost v mezidobí od spáchání činu do rozhodování pominula, není možno zabezpečovací detenci uložit ani prodloužit.
13. Co do přiměřenosti detence poměrům pachatele je třeba uvážit, jaké má zázemí, které je ochotno na něj působit a jej podporovat v řádném životě (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 2022/25, bod 43).
14. Z hlediska přiměřenosti užití detence musí být též posuzováno, zda její účel nezajistí mírnější opatření, zejména ústavní léčení.
b) vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle výše uvedených východisek a důvod ke svému zásahu neshledal. Soudy ve věci rozhodovaly zejména na základě znaleckého posudku vypracovaného na stěžovatelku. Jednalo se o posudek nově zpracovaný, vyjadřující se k aktuálním zjištěním o stěžovatelce. Soudy tedy bezpochyby nevycházely snad jen z někdejší protiprávní činnost stěžovatelky, byť zároveň samozřejmě i tu uvážily v rámci geneze celého případu. Zároveň soudy měly k dispozici i další důkazy, zejména zprávy Ústavu pro výkon zabezpečovací detence (dále jen "Ústav"). Stěžovatelka byla soudem osobně vyslechnuta. Provedené listinné důkazy se vzájemně podporují. Aktuální zpráva Ústavu doporučuje ponechání stávajícího režimu (bod 7 usnesení městského soudu). Znalec vyhodnotil, že pobyt stěžovatelky na svobodě by byl nebezpečný a s vysokou pravděpodobností by došlo k opakování násilné trestné činnosti. Znalec také shledal, že riziko agrese by bylo vysoké při jakýchkoliv změnách institucionálního rámce (bod 5 usnesení městského soudu). Soudům rovněž bylo známo, že stěžovatelka se již dříve nacházela v ústavním ochranném léčení, které se však neosvědčilo a dostatečně nezajistilo, aby se nedopouštěla závadného jednání vůči svému okolí. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by nebylo zjišťováno, zda opakování závadného chování je pravděpodobné. Stejně tak Ústavní soud neshledává, že by podoba hrozícího rizika nebyla zřejmá. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že zpracovaný znalecký posudek nepředkládá konkrétní rizikové scénáře, znalec shledal, že hrozí opakování předchozího závadného jednání stěžovatelky, v případě změny na ústavní ochranné léčení tedy výhrůžky zabitím, fyzické napadání ostatních pacientů a personálu a útěk stěžovatelky (str. 31 znaleckého posudku). Právě útěk ze zdravotnického zařízení či užití násilí vůči osobám ve výkonu ochranného léčení mimochodem zákonná úprava považuje výslovně za indikace pro držení v zabezpečovací detenci namísto ústavního ochranného léčení (§ 99 odst. 5 trestního zákoníku). Stěžovatelčino chování v Ústavu klasifikované bodovým systémem je dlouhodobě hodnoceno záporně, pročež režim stěžovatelky byl degradován ze stupně C do stupně D. Byť lze souhlasit se stěžovatelkou, že negativní bodové hodnocení jejího chování v Ústavu není založeno na tom, že by během své detence někoho fyzicky napadla, i tak toto hodnocení bezpochyby svědčí v její neprospěch. Relevantní se jeví i poukaz soudů na to, že stěžovatelka patří v Ústavu mezi nejhůře hodnocené chovanky, ač jsou jí podávány nadstandardně vysoké dávky antipsychotik (bod 9 usnesení městského soudu).
16. Ústavní soud má za to, že ústavně zaručená práva stěžovatelka by bývala ještě lépe naplněna, pokud by soudy umožnily i provedení výslechu znalce, jak stěžovatelka požaduje. Nicméně tato dílčí slabina přezkoumávaného řízení dle jeho mínění vzhledem k jednoznačnosti zjištění obecných soudů a přesvědčivosti jejich odůvodnění nemůže být hodnocena jako porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod vyžadující zrušení napadených rozhodnutí.
17. Ústavní soud má též za to, že při příštím posuzování trvání detence by se mělo znalecké zkoumání a hodnocení soudů ještě více zaměřit na konkretizaci hrozby, kterou stěžovatelka aktuálně představuje (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 2022/25, bod 42). V rámci takového postupu soudy mají za prvé uvážit povahu původního trestného činu (zde nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku), tedy přiměřenost mnohaletého odnětí svobody v souvislosti s jednáním, které by v případě ukládání trestu odnětí svobody takto dlouhou jeho délkou sankcionováno nebylo. Dále musejí mít na paměti, že detence není sankcí za trestný čin, ale má být ochranou proti agresivnímu jednání, které nemůže být identifikováno jen ve vysoce obecné rovině. Bez bližší identifikace hrozby nelze odpovědně posoudit, jaký prostředek proti ní lze považovat za adekvátní. Lze zdůraznit, že detence nemůže být odůvodněna jen tím, že chovanec není schopen dodržovat režim zařízení, do kterého byl umístěn.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
19. Co se týče vznesené žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti, Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, postupoval v řízení tak, aby věc byla posouzena co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu