12. Obecné soudy se však zabývaly hodnocením povahy pozemku, jako kdyby nikdy veřejným prostranstvím nebyl a obec nikdy nevyjádřila souhlas s tím, že plní nutnou sídelní potřebu. Nijak nepřihlédly ani k tomu, že pozemek byl a je veřejností využíván, a zda se změnila vůle občanů prostranství využívat jako veřejné. Závěr, že městská část daný pozemek pro veřejné užívání nezbytně nepotřebuje, na kterém napadená rozhodnutí stojí, je velmi vzdálený od zákonem stanové definice veřejného prostranství.
13. Poté, kdy veřejné prostranství ze zákona vznikne, nevede ke ztrátě jeho povahy veřejného užívání odvolání souhlasu vlastníka (viz např. I. ÚS 2541/25, body 19 a 20), který s veřejným užíváním předtím souhlasil. Stejný závěr by měl logicky platit i vůči obci (městské části) - pokud je povaha veřejného užívání pozemku dána a veřejnost ho užívá, nezaniká pouhou změnou názoru obce či hodnocením, že ho obec může při plnění veřejných úkolů postrádat. Žádnou takovou podmínku zákon nestanoví. Pokud soudy zamýšlejí podmínku nutné sídelní potřeby v rámci institutu veřejného prostranství testovat, musí její přítomnost v zákonné definici dovodit stejně důkladně, jako to učinily u podmínky nutnosti souhlasu soukromého vlastníka s veřejným užíváním.
14. Stěžovatelka se v dovolání domáhala posouzení toho, jaký vliv má na povahu veřejného prostranství skutečnost, že byl (a stále je) takto užíván (bod 3 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jednalo se přitom nikoli o živelné, ale obcí dlouhodobě respektované a přijímané užívání ve veřejném zájmu. Na tuto otázku byl Nejvyšší soud povinen odpovědět. A pokud své závěry k dalším námitkám opíral o podmínku nutné sídelní potřeby, byl povinen uvést, proč tuto podmínku považuje za součást zákonem stanovené definice veřejného prostranství.
15. Obecné soudy i většinový nález sice konstatují, že povaha veřejného prostranství a veřejného užívání vzniká ze zákona, bez výslovné zákonné opory a jakéhokoliv odůvodnění mezi zákonem stanovené podmínky zařazují podmínku nezbytné (nikoliv možné či vhodné) sídelní potřeby. Takovou interpretaci považuji porušení práva na soudní ochranu, neboť se jedná o zjevné odchýlení se od obecně uznávaných interpretačních metod (srov. např. nález ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 a v něm další citovanou judikaturu). Jak shrnuje nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 463/23, nepřípustnou svévolí je mj. interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem právní praxe a doktríny obecně akceptovaných výkladových metod. Z těchto důvodů měl Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů zrušit pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Pro úplnost uvádím, že můj závěr nijak nepředjímá, zda má či nemá stěžovatelka nárok na plnění z bezdůvodného obohacení. Ale jeho nepřiznání nemůže stát na obecnými soudy uvedených důvodech.
V Brně dne 28. července 2026
Daniela Zemanová