Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Markétou Bednářovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 170/2026-91 ze dne 1. září 2026, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou manželé. Stěžovatelka opustila 15. července 2026 společnou domácnost spolu s dvěma nezletilými dětmi a nastoupila do azylového domu s utajenou adresou. Následující den podala návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí.
3. Okresní soud v Blansku usnesením č. j. 30 Nc 13/2026-43 ze dne 17. července 2026 nařídil předběžné opatření, jímž uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zdržet se setkávání se stěžovatelkou a navazování jakéhokoli přímého nebo nepřímého kontaktu, povinnost nevstupovat do bezprostředního okolí stěžovatelky a zdržet se úmyslného přiblížení na vzdálenost kratší než 100 m, zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování, vyhledávání nebo zjišťování místa jejího pobytu, a to i prostřednictvím dětí nebo třetích osob. Rozhodl o poplatkové povinnosti a nákladech řízení.
4. Vedlejší účastník se proti usnesení okresního soudu odvolal. Krajský soud v Brně napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že se návrh zamítl (výrok I). Změnil výrok o poplatkové povinnosti (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
5. Krajský soud uzavřel, že v návrhu stěžovatelky chybí tvrzení o tom, jak probíhalo soužití manželů od 1. února 2026 do odstěhování stěžovatelky, tvrzení o kontrole pohybů jsou neurčitá a stěžovatelka je neosvědčuje, stejně tak neosvědčuje žádným z důkazů, že ji vedlejší účastník ohrožoval nožem. Absentují i tvrzení o nebezpečném pronásledování, vyhrožování, ani proč má z vedlejšího účastníka po odchodu ze společného obydlí strach. Za osvědčené považoval toliko zranění na těle stěžovatelky.
6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud překročil rámec odvolacího přezkumu a rozporu s předvídatelností soudního rozhodování s § 75c odst. 4 občanského soudního řádu a se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2016 si opatřil důkazy, a to dokonce až po vyjádření stěžovatelky, a učinil jiné nosné skutkové závěry, které obsahu jejího návrhu odporují. Postup krajského soudu má za svévolný a v rozporu s právem na soudní ochranu a rovnost stran. Přitom zákonná úprava ochranného předběžného opatření vytváří procesní prostor pro nové skutečnosti a důkazy v § 414 zákona o zvláštních řízeních soudních (zrušení předběžného opatření) a § 410 téhož zákona (prodloužení předběžného opatření). Dále podle stěžovatelky krajský soud zjevně nesprávně četl návrh stěžovatelky, protože ta spojila prognózu budoucího rizika sledování a pronásledování s předchozí kontrolou pohybu. Z údajné absence tvrzení učinil jeden z hlavních důvodů zamítnutí návrhu. Stěžovatelka dále má za to, že krajský soud nesprávně materiálně aplikoval novelizované znění § 3021 občanského zákoníku a za rozhodné skutečnosti považoval vzájemnost konfliktu a nejasnost rolí, ač zákon takovou vylučující podmínku nestanoví. K vyloučení ochrany před jiným násilným jednáním není právním důvodem to, že ohrožená osoba nepřiměřeně slovně a fyzicky reaguje.
7. Stěžovatelka navrhuje odložit vykonatelnost výroku I a III napadeného rozhodnutí, neboť 13. srpna 2026 podala návrh na prodloužení předběžného opatření a napadené rozhodnutí předurčilo procesní situaci ještě před věcným rozhodnutím o prodloužení.
8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud při přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních obecně zastává zdrženlivý postoj. Nepřísluší mu, aby se zabýval naplněním podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud proto v obdobných případech pouze zjišťuje, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. listopadu 1999). Za projev svévole a porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno považovat mimo jiné situaci, kdy obecný soud při svém rozhodování zcela pomine aplikaci kogentní právní normy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. prosince 2019).
10. Ústavnímu soudu je známo, že doktrína k použití § 75c odst. 4 občanského soudního řádu v nesporných řízeních není jednotná a u řízení o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí se tato nejednotnost projevuje o to silněji právě pro ochranu jednotlivých statků ohrožených domácím násilím na straně jedné a ochrany práv odpůrce na straně druhé. Ani judikatura Ústavního soudu (pozn. jde o odmítavá usnesení o zjevné neopodstatněnosti) v přístupu k otázce, zda lze specificky v řízeních o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí připustit, aby soud přihlížel k důkazům uplatněným až v odvolání, není jednotná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 212/17 ze dne 6. června 2017 a naopak sp. zn. III. ÚS 2294/19 ze dne 30. července 2019).
11. Ústavní soud již nicméně v nálezu sp. zn. II. ÚS 1422/24 ze dne 2. prosince 2025, bod 34, připustil, že u procesních institutů, které jsou v zákoně o zvláštních řízeních soudních speciálně upraveny, se uplatní "pouze" princip tzv. zbytkové subsidiarity (tj. ustanovení občanského soudního řádu se použijí pouze tehdy, nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních něco jiného). V nálezu sp. zn. II. ÚS 90/26 ze dne 28. dubna 2026, bod 24, poté Ústavní soud dále uvedl, že specifikem řízení o předběžném opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí jsou jeho dopady do právního postavení účastníků. Podle § 742 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku se k prokázanému domácímu násilí přihlíží při vypořádání společného jmění manželů. Zároveň procesní úprava v § 405 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních nevyžaduje po navrhovateli obligatorní podání žaloby ve věci samé (na rozdíl od obecné úpravy v § 76 odst. 3 občanského soudního řádu). Za určitých okolností tak řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí může konečným způsobem zasáhnout do práv a povinností účastníků.
12. Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že krajský soud neměl přihlížet k důkazům, které předložil vedlejší účastník, popřípadě si je opatřil krajský soud v rámci vyšetřovací zásady. Proto má jít o projev svévole. Ústavní soud má za podstatné, že krajský soud předestřel své právní úvahy o použitelnosti stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2016 a výkladu § 75c odst. 4 občanského soudního řádu v řízení o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí s ohledem na zásadu rovnosti zbraní. Poměřoval tak princip intencionální efektivity, s níž stanovisko pracuje, s jiným relevantním právním principem. Svým postupem zachoval rychlost i efektivitu řízení o předběžném opatření. Ani krátká lhůta pro vydání rozhodnutí nelimitovala krajský soud v tom, aby mohl uplatnit vyšetřovací zásadu v řízení, na něž nenavazuje řízení ve věci samé, a tedy ani nevznikne prostor provádět dokazování (srov. a contrario bod 18, 20 a 23 stanoviska). Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud porušil zásadu rovnosti zbraní, protože si opatřil některé důkazy po jejím vyjádření, tak z usnesení plyne minimálně to, že po vyjádření stěžovatelky obdržel krajský soud aktuální sdělení od komise pro projednávání přestupků města X o odložení přestupků (jednotlivých incidentů), vyjma posledního. Přitom se sdělením této komise pracoval již okresní soud, a z obou vyplynulo právě odložení stejného množství přestupků a nevykázání vedlejšího účastníka ze společného obydlí.
13. Předně v souzené věci nestojí rozhodnutí krajského soudu pouze na tom, že vedlejší účastník ke svému odvolání předložil nové důkazy, jež poté krajský soud zohlednil, což podrobně, způsobem, který rozhodně nevykazuje znaky svévole, vysvětlil. Ustanovení § 75 odst. 4 občanského zákoníku nezakazuje použít důkazy předložené v odvolacím řízení, zmíněné ustanovení pouze stanoví, že se rozhoduje podle stavu v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně, to neznamená, že nelze přihlížet k tvrzením a důkazům sděleným/předloženým/zajištěným po takto zmrazeném okamžiku, jen se nesmí týkat doby po něm. Jinak řečeno, § 75 odst. 4 občanského soudního řádu nebrání osobě, které byla uložena předběžným opatřením povinnost, aby se vyjádřil (bránil) v odvolacím řízení tak, jak by to učinil byl býval mohl učit ke dni vyhlášení/vydání prvostupňového řízení, avšak pro povahu řízení o nařízení předběžného opatření mu to (v souladu s procesními předpisy) nebylo umožněno. Navrhovateli je zajištěna účinná předběžná ochrana díky předběžné vykonatelnosti rozhodnutí prvního stupně. Pokud ovšem odvolací soud k odvolání povinné osoby dospěje k závěru, že podle stavu ke dni rozhodnutí nemělo být předběžné opatření nařízeno, může změnit prvostupňové rozhodnutí tak, že návrh zamítne.
14. Napadené rozhodnutí stojí především na tom, že stěžovatelka nedostála povinnosti svá tvrzení osvědčit, a to i bez důkazů předložených vedlejším účastníkem. Stěžovatelka se domáhala stanovení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se kontaktu, přiblížení, zdržet se nežádoucího sledování nebo obtěžování, nevylíčila však skutečnosti, které pronásledování nebo vyhrožování měly osvědčit (pouze tvrdila, že ji dříve v nespecifikované době sledoval její pohyb kamerou a GPS lokací - patrně v mobilech dětí - srov. bod 10 usnesení okresního soudu), to platí i o období od února do podání návrhu 16. července 2026, tedy jaké skutečnosti vedou k obavě stěžovatelky z vedlejšího účastníka. Jinými slovy, i kdyby si krajský soud neopatřil další důkazy pro rozhodnutí, nebyly podle krajského soudu naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření.
15. Ani nesprávný materiální výklad novelizovaného § 3021 občanského zákoníku, dosahující neústavní svévole, nelze dovodit. Stěžovatelka má jistě pravdu, že nepřiměřené slovní nebo fyzické reakce nemohou samy o sobě vyloučit ochranu. Krajský soud nicméně zdůvodnil ke každému z incidentů uvedených stěžovatelkou, proč nepovažoval závadné chování vedlejšího účastníka za dostatečně osvědčené podle § 400 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, a to mimo jiné i pro časový rozestup mezi podáním návrhu a posledním z incidentů. Zvažoval povahu a kontext incidentů a vzájemné vztahy mezi manžely. Krajský soud sice použil výraz dříve užívaného kritéria rozdělení rolí, současně z celého odstavce 45, v němž se novou definicí zabývá, plyne, že to není vedlejší účastník, který zneužívá silnějšího postavení nebo svou moc k získání kontroly nad stěžovatelkou. Krajskému soudu lze nicméně vytknout, že se blíže nevypořádal s tím, jaký psychický dopad na stěžovatelku incidenty a vztahy mezi manžely měly a do jaké míry je poté lze hodnotit jako vzájemně konfliktní soužití, nebo jako domácí násilí i z hlediska jeho možné genderové podmíněnosti. To však samo o sobě důvod pro kasaci rozhodnutí nezakládá.
16. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně, samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ten vzhledem ke své akcesorické povaze sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. září 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu