Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Adélou Burdovou, advokátkou, sídlem Hořínůška 126, Dolní Lhota, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 57/2026-5387 ze dne 9. července 2026 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 4/2025-5325 ze dne 2. června 2026, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku a pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku, resp. pro tyto trestné činy byla na něj podána obžaloba. Usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16035/2024 ze dne 11. dubna 2024 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Před vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí byla vazba prodlužována, naposledy usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 4/2025 ze dne 16. února 2026, ve spojením s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 26/2026-4991 ze dne 19. března 2026, kdy bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě za trvající existence důvodů vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.
3. Krajský soud napadeným usnesením postupem podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu stěžovatele ponechal ve vazbě, neboť shledal, že nadále trvají důvody předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu a podle § 73 odst. 1 trestního řádu a contrario nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl stížností, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodly o prodloužení vazby na základě paušalizovaného a opakovaného zdůrazňování již neexistující situace, nezohlednily časový odstup a dlouhodobost vazebního stíhání. Připomíná, že v jeho případě vazba trvá již více než dva roky, což považuje za extrémní dobu, která musí být vyvážena nebývale silnými vazebními důvody. Má za to, že obecné soudy nezohlednily, že je osobou, na kterou je třeba hledět jako na dosud netrestanou, se stabilizovaným rodinným životem a geograficky a sociálně konstantním zázemím. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 645/26 ze dne 15. dubna 2026 připomíná zásadu zesílených vazebních důvodů, jež musí být zdůrazněna u nerecidivujících osob. Z toho dovozuje, že v jeho případě není na místě setrvávat na přesvědčení o nemožnosti nahradit vazbu jinými instituty. Tvrdí, že probíhající trestní stíhání a hrozba vysokého trestu samy o sobě představují faktory, které jej odrazují od páchání další trestné činnosti. Je přesvědčen, že paušální odmítnutí alternativních prostředků v podobě dohledu probačního úředníka (který by byl případně spojen s elektronickým monitoringem) nemůže být považováno za řádné a zákonné vypořádání nutnosti dalšího vazebního stíhání.
5. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
6. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Ústavní soud zasahuje zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku. O takovou situaci se zde ale nejedná.
7. Ústavní soud dále připomíná stěžejní principy vyplývající z doktríny zesílených důvodů, jíž se stěžovatel dovolává. Význam této doktríny Ústavní soud objasnil již mnohokrát. Vazební soudy musí pečlivě vážit, zda dosavadní argumenty pro omezení osobní svobody obstojí v čase, či nikoli. Argumenty, které stály na počátku vazebního rozhodnutí a které zpočátku odůvodňovaly ten či onen vazební důvod, již později podle okolností věci mohou, ale nemusí stačit. Pokud nestačí, vazební soudy musí předložit další přesvědčivé argumenty (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 170/25 ze dne 26. února 2025 nebo sp. zn. IV. ÚS 1563/25 ze dne 6. srpna 2025 a judikaturu v nich citovanou). Jinak řečeno, jestliže již skutečnosti, o které bylo opřeno původní rozhodnutí o vzetí do vazby, prokazovaly existenci vazebních důvodů ve vyšší intenzitě, mohou tytéž skutečnosti legitimně odůvodňovat i potřebu dalšího trvání vazby, tj. při rozhodování o jejím prodloužení, resp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2149/23 ze dne 29. srpna 2023 či sp. zn. II. ÚS 2757/25 ze dne 24. září 2025).
8. Z výše uvedeného vyplývá, že opakování stejných skutečností, jež obecné soudy uváděly již v předchozích vazebních rozhodnutích, jak na to stěžovatel upozorňuje, samo o sobě nepředstavuje ústavněprávně relevantní vadu. Ostatně i krajský soud v bodě 9 napadeného usnesení přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že by bylo nerealistické a v podstatě nesmyslné po vazebních soudech požadovat, aby pokaždé uváděly nové argumenty, a že konkrétně u předstižné vazby se její důvody plynutím času příliš nemění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2232/25 ze dne 24. září 2025 a sp. zn. IV. ÚS 237/26 ze dne 18. března 2026).
9. V posuzované věci obecné soudy odůvodnily přetrvávající důvod předstižné vazby tím, že stěžovatel před vzetím do vazby nikdy neměl legální zdroj příjmů, de facto nikdy pořádně nepracoval, nepobíral sociální dávky, důchod ani podporu v nezaměstnanosti. Totéž se týkalo stěžovatelovy družky a s ohledem na věci zajištěné ve stěžovatelově domácnosti a v bezpečnostní schránce jeho družky se zřejmé jeví, že skutečným zdrojem příjmů celé stěžovatelovy rodiny s vysokou měrou pravděpodobnosti byla vyšetřovaná trestná činnost. Obavu z pokračování v trestné činnosti, pro níž je stěžovatel stíhán, zvyšovala rovněž dlouhodobost stíhané trestné činnosti a její rozsah, jakož i to, že stěžovatel měl mít významné postavení v rámci organizované skupiny, jež měla páchat drogovou trestnou činnost (srov. bod 4 usnesení krajského soudu a bod 9 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud považuje uvedené důvody za natolik silné, že mohou obstát i s více než dvouletým časovým odstupem od vzetí stěžovatele do vazby a nadále mohou odůvodňovat reálnou obavu z toho, že by stěžovatel v případě propuštění z vazby páchal stíhanou trestnou činnost.
10. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích důsledně vypořádaly i s otázkou možného nahrazení stěžovatelovy vazby některým z mírnějších opatření. Krajský soud v bodě 6 napadeného usnesení znovu poukázal na rozsah, charakter, dlouhodobost a intenzitu páchané trestné činnosti a na zištný motiv jejího páchání, jakož i na trestní minulost stěžovatele (byť se jednalo o zahlazená odsouzení, což krajský soud nepřehlédl). Krajský soud na tomto místě navíc logicky odmítl možnost využití elektronického monitoringu, když připomněl, že z odposlechů vyplývá, že se měl stěžovatel dopouštět trestné činnosti i v místě svého bydliště, kam za ním chodili odběratelé návykových látek, takže elektronické monitorování jeho pohybu by (z hlediska zabránění další trestné činnosti) postrádalo smysl.
11. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se v napadených usneseních nezpronevěřily doktríně zesílených důvodů a ani v jiných ohledech tato usnesení nevykazují vady ústavněprávní relevance. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasační zásah.
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. října 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu