Ústavní soud, III. ÚS 2905/26

Spisová značka
III. ÚS 2905/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:3.US.2905.26.1
Datum rozhodnutí
14. 10. 2026
Datum podání
29. 9. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Křesťanová Veronika
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro nepříslušnost, odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování, právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění, právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstřík
trestná činnost, dokazování, in dubio pro reo, důkaz/volné hodnocení

znění ke dni rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Václavem Polomisem, advokátem, sídlem Randova 206, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 614/2026-301 ze dne 22. července 2026, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 24/2026-250 ze dne 24. března 2026 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 1 T 202/2025-234 ze dne 7. ledna 2026, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Klatovech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání padesáti dvou měsíců, a to za současného vyslovení dohledu, dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 150 000 Kč (150 denních sazeb po 1 000 Kč) a trest propadnutí věci. Skutek, za který byl odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že si stěžovatel v období nejméně od června 2024 do února 2025 obstarával drogy pervitin a marihuana, které následně prodával M. K. (kupující) za účelem majetkového prospěchu. Kupujícímu prodal celkem 1 500 g marihuany za celkovou částku nejméně 180 000 Kč a celkem 250 g pervitinu za celkovou částku nejméně 375 000 Kč.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl na základě stěžovatelova odvolání rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a to za současného vyslovení dohledu. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodujícím důkazem týkajícím se kvantifikace distribuovaných drog byla svědecká výpověď kupujícího z přípravného řízení, přičemž tento svědek v hlavním líčení výpověď podstatně změnil a hovořil o násobně menším množství pervitinu a marihuany, které měl od stěžovatele obdržet. Má za to, že výpověď kupujícího je třeba hodnotit i s ohledem na jeho trestní zainteresovanost v dané věci, tedy na to, že proti němu bylo následně také zahájeno trestní stíhání a že vypovídal po předchozím pobytu v cele předběžného zadržení. Domnívá se, že rozdíly ve výpovědích kupujícího (ohledně množství poskytnutých drog) jsou natolik zásadní, že nemohou být důsledkem nepřesností v paměti svědka. Zpochybňuje i relevanci dalších důkazů, o které obecné soudy opřely svůj závěr o kvantitě prodaných drog, s tím, že i tyto důkazy vychází z výpovědi kupujícího z přípravného řízení. Z uvedených okolností dovozuje, že otázka množství prodaných drog nebyla objasněna s jistotou, a proto měly obecné soudy v souladu s principem in dubio pro reo vycházet z té verze svědecké výpovědi kupujícího, která byla pro stěžovatele příznivější. Krajskému soudu i Nejvyššímu soudu vytýká, že popsané vady neodstranily.

6. Ústavní soud se zprvu zabýval předpoklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud napadeným rozsudkem tento rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku okresního soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Ústavní stížnost proti ostatním částem napadeného rozsudku okresního soudu, jakož i proti napadenému rozsudku krajského soudu a proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

7. Ústavní soud podotýká, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

8. Ústavní stížnost je založena výhradně na polemice se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy (zejména pak svědeckou výpověď kupujícího) týkající se množství stěžovatelem prodaných drog. Ústavní soud proto připomíná, že soudy v trestním řízení jsou podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinny jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy nepřehlížely zásadní rozdíly mezi svědeckou výpovědí svědka kupujícího učiněnou v přípravném řízení oproti té, kterou učinil v průběhu hlavního líčení, a to v části týkající se kvantity marihuany a pervitinu dodaného stěžovatelem. Obecné soudy (stejně jako sám stěžovatel) nepovažovaly tyto rozdíly za důsledek nepřesné paměti svědka. Výpověď z hlavního líčení považovaly za účelovou a poukázaly na její nevěrohodné části. Naopak s obsahem svědecké výpovědi kupujícího z přípravného řízení korespondovalo množství drog nalezených u stěžovatele při jeho zadržení, neboť zhruba odpovídalo množství, které měl stěžovatel kupujícímu pravidelně dodávat (blíže viz bod 12 rozsudku okresního soudu, bod 6 rozsudku krajského soudu a body 25 až 27 usnesení Nejvyššího soudu).

10. Ústavní soud považuje uvedené úvahy obecných soudů za racionální a dostatečně odůvodněné. Neidentifikoval v nich logickou vadu, svévoli, deformaci provedených důkazů či jiné ústavně relevantní pochybení. Jestliže obecné soudy z výše uvedených důvody dospěly k závěru, že dřívější verze výpovědi uvedeného svědka je věrohodná a podporovaná dalšími důkazy, zatímco výpověď pozdější nikoli, nevznikla reálná pochybnost ohledně množství stěžovatelem prodaných drog, tudíž nebyl prostor pro aplikaci principu in dubio pro reo.

11. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. října 2026

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.