39. Stěžovatelka nezpochybňovala, že v jejím případě měla po vstupu do řízení k dispozici veškerá práva a možnosti obhajoby. Omezení práv obhajoby namítá pouze obecně, neuvádí žádné příklady zbavení konkrétních práv, které by vyžadovaly vrácení věci do okamžiku před zahájením trestního stíhání. Její námitky se týkaly předchozí fáze řízení, kdy v něm ještě nefigurovala, zejména nemožnosti účastnit se přípravného řízení. K této otázce se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud (bod 68 napadeného rozsudku), který odkázal na popření základního účelu ustanovení § 10 odst. 1 TOPO v případě nutnosti nového zahájení řízení vůči právnímu nástupci. Jak je již zmíněno výše (bod 34 tohoto nálezu), nástupnická právnická osoba by v takovém případě mohla vždy před pravomocným skončením trestního řízení opakovaně činit účelové majetkové dispozice mající za následek přechod trestní odpovědnosti na další osoby. Ústavní soud tyto důvody považuje z ústavního hlediska za udržitelné. Pro hodnocení této otázky považuje za podstatné, že těžiště trestního řízení je nepochybně v řízení před soudem (viz zejm. § 220 odst. 2 trestního řádu), které probíhá na základě zásady obžalovací v kontradiktorní podobě za účasti procesních stran, při nejširším uplatnění jejich práv (včetně práva na obhajobu) a při nejširším uplatnění všech zásad trestního řízení, čímž je umožněno všestranné objasnění věci a konečné meritorní rozhodnutí. I v odvolacím řízení tak obžalovaný může uplatňovat práva obviněného v přípravném řízení, např. navrhnout zastavení trestního stíhání, přerušení trestního řízení, postoupení věci jinému příslušnému orgánu atd., dále může samozřejmě činit procesní návrhy na (ne)provedení důkazů, resp. jejich nezákonné provedení, komplexně se k věci vyjádřit, apod. (§ 253 trestního řádu a násl.).
40. Procesní postup, kterým se stěžovatelka stala obviněnou (resp. obžalovanou) v trestním řízení, a s tím související šíři uplatnění jejích obhajovacích práv podrobně popisuje Nejvyšší soud v napadeném usnesení (body 70 a násl.). Ústavní soud se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že soudy obou stupňů zachovaly právo stěžovatelky na obhajobu v náležité a dostatečné míře. Za prvé, vrchní soud zajistil, aby se stěžovatelka mohla řádně seznámit s povahou a důvodem obvinění, které proti ní bylo vzneseno, neboť jí v rámci předvolání doručil opis obžaloby, jakož i předcházejících soudních rozhodnutí ve věci a odvolání společnosti Metrostav, a. s. Za druhé, stěžovatelka měla dostatek času seznámit se s obsahem trestního spisu a byl jí poskytnut dostatečný časový prostor k přípravě obhajoby před veřejným zasedáním u vrchního soudu. Za třetí, stěžovatelka měla v průběhu veřejného zasedání u vrchního soudu možnost reagovat na dokazování k otázce právního nástupnictví, měla možnost navrhnut jeho doplnění a vyjádřit se k jeho výsledku. Konečně, navrácením věci soudu prvního stupně bylo zajištěno, že stěžovatelka mohla být účastna hlavního líčení, v němž se měla možnost vyjádřit k provedenému dokazování, navrhovat důkazy a hájit svá tvrzení. Proti rozsudku krajského soudu měla stěžovatelka možnost podat odvolání, čehož také využila a její práva nebyla v odvolacím řízení nijak krácena. Postupem obecných soudů tak byla zachována práva obhajoby, jakož i dvojinstančnost trestního řízení.
41. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy zachovaly právo stěžovatelky na obhajobu v náležité a dostatečné míře tak, aby po vstupu do trestního řízení mohla využít v plném rozsahu i kvalitě veškeré instituty zajišťující ochranu jejích práv. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, neboť soudy stěžovatelce umožnily dostatečně široké uplatnění jejích obhajovacích práv tak, aby nebyla připravena o možnost účinně se hájit.
VI.
Závěr
42. Jelikož námitky stěžovatelky zpochybňující procesní postup soudů, kterým aplikovaly § 10 odst. 1 TOPO, nebyly důvodné, a stěžovatelka též nebyla nepřípustně zkrácena na možnosti účinně se hájit před trestními soudy, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
43. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. dubna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové
Podle § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňuji odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu.
Stěžovatelka byla "vtažena" do trestního řízení ve fázi odvolacího řízení rozhodnutím vrchního soudu, který v rámci odvolacího řízení rozšířil okruh obviněných, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí jak ve vztahu k původním obviněným, tak rovněž ve vztahu ke stěžovatelce. Proti stěžovatelce nebylo zahájeno trestní stíhání, ani na ni podána obžaloba. Úkolem Ústavního soudu bylo posoudit a zhodnotit, zda stěžovatelka byla při tomto procesním postupu stíhána zákonným způsobem.
S obecnými soudy lze souhlasit, že k převodu části závodu z původně stíhané právnické osoby na stěžovatelku došlo s úmyslem vyhnout se trestnímu stíhání, resp. vyhnout se následkům trestní odpovědnosti. Nicméně, na rozdíl od většiny se domnívám, že tím, jak v této věci trestní soudy vůči stěžovatelích postupovaly, překročily své pravomoci a jednaly svévolně, bez opory v zákoně.
Většina se shoduje s Nejvyšším soudem (a soudem vrchním), že automatické vtažení stěžovatelky do trestního řízení vyplývá z extenzivního výkladu § 10 odst. 1 TOPO. S tím nemohu souhlasit. Podle § 10 odst. 1 TOPO "trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce". Ustanovení § 10 odst. 1 TOPO je normou hmotněprávní, o čemž není a v tomto řízení nikdy nebylo pochyb. Je-li v § 10 odst. 1 TOPO řečeno, že "trestní odpovědnost přechází" na právní nástupce, pak tento pojem nic neříká o případné existenci trestněprocesního vztahu. Hmotněprávní přechod trestní odpovědnosti nelze zaměňovat za procesní nástupnictví obviněné právnické osoby.
Procesním protějškem § 10 TOPO je úprava zakotvená v § 32 TOPO. Ta směřuje k tomu, aby bylo trestně stíhaným právnickým osobám zabráněno ve vyhýbání se trestním sankcím. Neobsahuje ovšem žádné procesní pravidlo, jež by dopadalo přímo na případy přechodu trestní odpovědnosti při převodu části závodu po zahájení trestního stíhání, jak tomu bylo v této věci.
Extenzivním výkladem § 10 odst. 1 TOPO aplikovaným obecnými soudy není možné dovodit, že se právnická osoba, na níž přešla trestní odpovědnost (v hmotněprávním smyslu), automaticky stane stranou probíhajícího trestního řízení v pozici obviněné a vstoupí do tohoto řízení v jeho aktuální fázi. Takový závěr spadá zcela mimo rozsah § 10 TOPO. Absentující procesní úpravu nelze nahradit teleologickým (ani jiným) výkladem hmotněprávního ustanovení. Hmotněprávní ustanovení § 10 odst. 1 TOPO nemůže být zákonným základem pro "automatické vtažení" nástupnické právnické osoby do aktuální fáze trestního řízení, tak jak to v nynější věci provedly obecné soudy.
Postup obecných soudů v nynější věci nelze odůvodnit ani uplatněním analogie. V zákoně totiž nelze spatřovat mezeru, v jejímž důsledku by orgány činné v trestním řízení vůbec nemohly proti nástupnické právnické osobě procesně postupovat. Jde-li o procesní ustanovení v řízení proti právnické osobě, navazuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob na trestní řád (§ 1 odst. 2 TOPO). Ten se použije subsidiárně, nestanoví-li zákon o trestní odpovědnosti právnických osob jinak a není-li to z povahy věci vyloučeno. Trestní řád obsahuje jasný procesní postup, kterým se řídí průběh trestního řízení, ať už jde o osoby právnické či fyzické (zahájení trestního stíhání podle § 160 trestního řádu, podání obžaloby podle § 180 trestního řádu, atd.). Za situace, kdy trestní předpisy neobsahují speciální úpravu procesního postupu vůči právnické osobě, na níž přešla trestní odpovědnost podle § 10 odst. 1 TOPO, uplatní se tato obecná úprava. Za současného stavu legislativy pouze takový postup odpovídá zásadě řádného zákonného procesu ("nullus processus criminalis sine lege").
V bodě 35 nálezu většina konstatuje, že "situace, kdy určité hmotněprávní ustanovení nemá konkrétní procesní ‚protějšek', není výjimečná a sama o sobě není důvodem k vyprázdnění dotyčné hmotněprávní úpravy". Proti tomu však lze namítnout, že v procesních předpisech jiných právních odvětví procesní nástupnictví právnických osob naopak bývá zákonem výslovně upraveno. Například § 240 daňového řádu explicitně zakotvuje procesní nástupnictví jako procesní důsledek univerzální právní sukcese, kdy podle odst. 1 citovaného ustanovení získává právní nástupce postavení daňového subjektu namísto zaniklé právnické osoby. V zákonné úpravě civilního řízení je pak zakotveno procesní nástupnictví v případě univerzální i singulární sukcese (§ 107 a 107a o. s. ř.). Výslovná zákonná úprava procesního nástupnictví při singulární sukcesi byla do zákona vložena novelou č. 30/2000 Sb., kterou měly být odstraněny výkladové obtíže, jež v praxi vznikaly při řešení otázky, zda procesní nástupnictví nastává též při singulární sukcesi (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb.). Z toho je zřejmé, že i v kontextu civilního procesu shledal zákonodárce nutnost upravit vstup právního nástupce účastníka do řízení na úrovni zákona.
Obecnými soudy zvolený procesní postup nelze opřít ani o žádné jiné zákonné ustanovení TOPO a nelze jej vysvětlit či ospravedlnit ani úvahami o efektivitě trestního řízení. Smyslem zásady rychlého procesu podle § 2 odst. 4 trestního řádu, navazující na ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je ochrana osoby, proti níž je vedeno trestní řízení. V nynější věci soudy uplatněním této zásady naopak zdůvodňují procesní postup, který nemá zákonný podklad a kterým jsou tak zkracována základní práva této osoby. Ani tyto úvahy obecných soudů proto nelze akceptovat.
Těžištěm trestního řízení je nepochybně řízení před soudem. Neznamená to však, že předsoudní fáze trestního řízení je z hlediska ochrany obhajovacích práv zcela bez významu, jak nález naznačuje. Omezení možnosti obhajoby účastnit se úkonů přípravného řízení, vznášet v něm návrhy a ovlivňovat jeho průběh, je nepochybně omezením práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 věty prvé Listiny. Právo na obhajobu může podléhat omezením. První a základní podmínkou souladu takového omezení s ústavním pořádkem je však skutečnost, že k němu dojde na základě zákona (čl. 4 odst. 2 Listiny). Procesní postup, kterým byla stěžovatelka "automaticky vtažena" do již probíhajícího trestního řízení do fáze řízení před soudem, neměl oporu v zákoně, naopak popřel zákonem stanovené procesní postupy trestního řízení. Obecné soudy tak v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny překročily své zákonné pravomoci, využily postup zákonem nepředvídaný a omezily stěžovatelce čas a možnost k přípravě obhajoby bez zákonného podkladu a porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí proto měla být zrušena. Na tomto závěru nic nemění ani to, že obecné soudy v posuzované věci projevily maximální snahu umožnit stěžovatelce co nejširší uplatnění jejích obhajovacích práv v rámci jimi zvoleného procesního postupu.
Závěrem je třeba říci, že orgány činné v trestním řízení v nynější věci sledovaly důležitý cíl, tedy zabránit trestně stíhaným právnickým osobám vyhýbat se následkům trestního řízení účelovými přesuny majetku na další právnické osoby. Sledování tohoto cíle však samo o sobě nemůže nahradit případnou nedostatečnost zákonné úpravy, o jejímž nastavení, včetně řádného vyvažování ochrany veřejného zájmu a základních práv obviněných, musí rozhodovat zákonodárce. Ani možné pochybnosti o efektivitě zákonem stanoveného postupu nemohou být důvodem pro jeho nerespektování a libovolné vytváření nových procesních postupů nemajících oporu v zákoně. Zájem na rychlosti a hospodárnosti trestního řízení nemůže být v právním státě nadřazen zásadě řádného zákonného trestního procesu. Pakliže existují pochybnosti o efektivitě trestního stíhání nástupnické právnické osoby za zachování zákonem stanovených pravidel trestního procesu, je věcí zákonodárce právní úpravu změnit tak, aby byla nastavena jasná procesní pravidla, která zajistí spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na efektivním stíhání a postihu trestně odpovědných právnických osob na straně jedné a ochraně základních práv nástupnických právnických osob na straně druhé.
V Brně 21. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová