64. Způsob, jakým stěžovatel vymezil zpochybňované právní posouzení, na tomto závěru nic nemění. Zákon totiž neukládá dovolatelům povinnost popsat toto posouzení vlastními slovy. Tuto formální náležitost proto mohou vymezit i tak, že do dovolání vloží přímé citace zpochybňovaných pasáží rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzovaném případě navíc zabíralo vymezení právního posouzení zhruba jen jednu stranu, stěžovatel v něm uvedl jen část nosného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a klíčové pasáže podtrhl. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by se stěžovatel snažil vymezit zpochybňované právní posouzení tím, že by do dovolání vložil celé odůvodnění napadeného rozhodnutí a nijak se nepokusil konkretizovat jeho zpochybňované závěry.
65. Zadruhé, stěžovatel v dovolání popsal i to, v čem je podle něj právní posouzení krajského soudu nesprávné. Hned po zmíněném přehledu klíčových pasáží z odvolacího rozhodnutí totiž uvedl, že krajský soud věc "nesprávně právně posoudil" kvůli tomu, že se "dostatečně nevypořádal se všemi námitkami" a že "se izolovaně věnoval jen překážce věci rozsouzené a nezohlednil akcesoritu příslušenství, celou situaci, veškeré konsekvence a důsledky zahájení a vedení exekučního řízení ve vztahu k aktuálnímu znění exekučního titulu" (strana 3 dovolání).
66. Stěžovatel zároveň tato tvrzení podrobněji rozvedl ve zbytku dovolání. V něm se přitom zaměřil nejen na otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (část VI dovolání), ale i na to, že exekuční návrh byl podle něj již v okamžiku jeho podání chybný a neodpovídal exekučnímu titulu (část III), že se stěžovatel kvůli rozhodnutím nižších soudů ocitá v situaci, v níž je povinen platit vymáhané příslušenství donekonečna (část IV), a že tato rozhodnutí přehlíží akcesoritu příslušenství (část V).
67. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatelovo dovolání není vadné ani z hlediska vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu).
VI. Závěr
68. Ústavní soud tímto zrušil jako protiústavní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu [výroky I až II a § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nejvyšší soud totiž tímto rozhodnutím odmítl stěžovatelovo dovolání jako vadné, ačkoli vadné nebylo. Odmítnutím dovolání tedy Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
69. Ústavní soud naopak odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutím nižších soudů. Ústavní přezkum těchto rozhodnutí přichází v úvahu až poté, co se jimi bude řádně zabývat Nejvyšší soud. Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu nepřípustná. Pokud by však stěžovatel opět považoval následné rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní, může proti němu podat novou ústavní stížnost, ve které může znovu napadnout i rozhodnutí okresního a krajského soudu [výrok III, § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2940/24, bod 20; III. ÚS 647/23, bod 45].
70. Nejvyšší soud v novém řízení znovu rozhodne o stěžovatelově dovolání. Jeho povinností bude opětovně posoudit, zda dovolání splňuje formální zákonné náležitosti. Tentokrát však již bude vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek posouzení přípustnosti či důvodnosti dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu