Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Spotřební družstvo Jednota Kadaň, sídlem B. Němcové 70, Kadaň, zastoupené JUDr. Dušanem Hebortem. Ph.D., advokátem, sídlem Marie Pujmanové 2447/9, Most, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústi nad Labem ze dne 22. ledna 2026, č. j. 17 Co 206/2025-368, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Františka Marvana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Mezi stěžovatelem jako žalobcem a vedlejším účastníkem jako žalovaným probíhal před Okresním soudem v Chomutově (dále jen "okresní soud") spor o zaplacení částky 641 300 Kč s příslušenstvím vyplývající z užívání prostor sloužících k podnikání žalovaným bez právního důvodu. V tomto sporu byl před soudem prvního stupně z větší části (v rozsahu částky 534 000 Kč) úspěšný stěžovatel. Vedlejšímu účastníkovi jako méně úspěšnému žalovanému bylo uloženo, aby mu nahradil odpovídající část nákladů řízení. Mezi ně ovšem soud nezahrnul stěžovatelem (žalobcem) účtovanou odměnu jeho právního zástupce (advokáta), neboť ten je zároveň členem představenstva stěžovatele. Takto účtované náklady nepovažoval soud za účelně vynaložené. Stěžovateli přiznal proto pouze náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Mezi žalobce a žalovaného byla v poměru úspěchu ve věci rozložena povinnost nahradit náklady řízení státu.
2. Stěžovatel napadl odvoláním výrok, kterým byla žaloba částečně zamítnuta (II) a výrok, kterým byla žalovanému (nyní vedlejšímu účastníkovi) uložena povinnost nahradit mu pouze část nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé částečně (v rozsahu částky 18 150 Kč s příslušenstvím) změnil tak, že žaloba se zamítá, ve zbytku (z větší části) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O náhradě nákladů řízení rozhodl obdobně jako soud prvního stupně a náklady řízení spočívající v odměně za právní zastoupení členem statutárního orgánu (a zároveň advokátem), stěžovateli nepřiznal. Odvolací námitky stěžovatele týkající se nepřiznání odměny za právní zastoupení považoval za nedůvodné.
3. Stěžovatel napadá ústavní stížností výrok II rozsudku krajského soudu, tedy výrok, jímž krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi, aby nahradil stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů, avšak v jiné výši, než požadoval stěžovatel.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že napadeným výrokem došlo k zásahu do jeho práv zaručených dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Projednávaná věc podle stěžovatele přesahuje jeho vlastní zájmy, jedná o systémový problém zastoupení vlastním členem korporace, který je advokát, a tím se nabízí současně jako vhodný zástupce, ale bez možnosti plné náhrady za úkony právní služby. Stěžovatel uvádí, že na náhradě za odměnu za právní zastoupení měl obdržet částku 111 180 Kč, která by odpovídala úspěchu ve věci z 60 %.
5. Právní zástupce stěžovatele je sice členem statutárního orgánu, ale není jeho předsedou ani místopředsedou, který by byl oprávněn za něj jednat. Advokát navíc dle stěžovatele nemůže podle zákona o advokacii jednat na základě pověření, může přijmout pouze plnou moc. Zastoupení stěžovatele na základě pověření ve smyslu § 21 o. s. ř. by nebylo v souladu se zákonem o advokacii. Stěžovatel vede u Okresního soudu v Chomutově více komplikovaných sporů, nejde o formulářové žaloby. Proto nelze dovodit zneužití právního zastoupení a účelnost nákladů zde tedy dána je. Kasační zásah Ústavního soudu by pomohl vyjasnit účelnost nákladů ve všech těchto věcech.
6. Ústavněprávní dimenze se dle stěžovatele podává ze svévolné aplikace závazných předpisů (připuštění zastoupení advokátem, vyloučeno zneužití zastoupení a nepřiznání náhrady nákladů) a tedy i pro rozpor s principy spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Jádrem ústavní stížnosti v posuzované věci je nesouhlas stěžovatele s výší náhrady nákladů řízení, jež mu byla napadenými rozhodnutími přiznána. Okresní soud přiznal stěžovateli na nákladech řízení částku 25 537 Kč, odvolací soud částku ve výši 24 739,28 Kč. Stěžovatel má za to, že měl obdržet částku o 111 180 Kč vyšší, neboť měl právo na poměrnou část odměny vynaložené na právní zastoupení podle výsledku sporu (byl převážně úspěšný).
9. Stěžovatel je s ohledem na předchozí rozhodování o ústavních stížnostech (viz níže) s podmínkami ústavního přezkumu nákladových výroků již obeznámen. Ústavní soud zde proto pouze připomíná, že rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Zpravidla totiž nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1697/24, IV. ÚS 303/02 nebo nálezy sp. zn. IV. ÚS 777/12, sp. zn. IV. ÚS 998/20). Ústavněprávního významu může takové rozhodnutí nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 121/24, bod 8, dále nálezy sp. zn. III. ÚS 1817/07, sp. zn. IV. ÚS 2119/11, bod 10 a sp. zn. I. ÚS 2174/20, bod 21).
10. Ústavní soud v posledních letech rozhodoval o třech ústavních stížnostech téhož stěžovatele založených na téměř totožné argumentaci. Ve všech věcech byl zastoupen týmž členem představenstva, který je zároveň advokátem. Všechny tyto stížnosti odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné, přičemž většinou se jednalo o bagatelní částky (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3126/22, sp. zn. I. ÚS 1583/25 a sp. zn. IV. ÚS 3802/25). Ústavní soud neshledal důvod jakkoli se v posuzované věci odchylovat od svých předchozích závěrů formulovaných v označených usneseních. Žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, Ústavní soud neshledal ani v posuzované věci. Úvahy obecných soudů, resp. krajského soudu, o účelnosti nákladů vynaložených stěžovatelem na zastoupení advokátem, který je zároveň členem představenstva, nevybočily z mezí ústavnosti. Krajský soud svoji úvahu o neúčelnosti stěžovatelem vynaložených nákladů na právní zastoupení dostatečně vysvětlil (body 57 a 58 rozsudku). Důvody, pro něž považoval náklady vynaložené na zastoupení členem představenstva byly podloženy logickou a racionální úvahou a lze je mít za přesvědčivé.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadený nákladový výrok krajského soudu z hlediska ústavnosti obstojí.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu