Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky MH stavby a rekonstrukce, s.r.o., se sídlem Ke Kaménce 32, Louňovice, zastoupené Mgr. Pavlem Kosařem, se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. listopadu 2025, č. j. 18 Co 69/2025-139, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. listopadu 2024, č.j. 5 C 175/2024-80, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Obce Sopotnice, se sídlem Sopotnice 273, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozsudků
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků (dále také "napadené rozsudky"). Tvrdí, že jimi účastníci porušili čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatelka je vlastníkem pozemku v katastrálním území vedlejší účastnice. Žalobou se domáhala, aby Okresní soud v Ústí nad Orlicí ("okresní soud") uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniklého užíváním tohoto pozemku v obdobích od června do prosince 2021 a od ledna 2023 do dubna 2024. Tvrdila totiž, že vedlejší účastnice její pozemek užívala jako komunikaci III. třídy (dále také "sporná cesta"). Vedlejší účastnice s žalobou nesouhlasila a proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému okresním soudem podala odpor, v němž uvedla, že pozemek stěžovatelky neužívá, přičemž nevlastní ani jej, ani komunikace nad ním.
3. Okresní soud svým rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Stěžovatelka podala odvolání ke krajskému soudu. Ten svým rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení a soudní poplatek z žaloby.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nejprve upřesnila, že její argumentace míří výlučně proti posouzení nároku uplatňovanému od listopadu 2023 do dubna 2024, kdy byla vlastnicí pozemku. Shrnula podstatu své argumentace v prvoinstančním a odvolacím řízení. Vedlejší účastnice podle ní rozhodla o zařazení sporné cesty mezi místní komunikace, udržuje ji, umožňuje její obecné užívání a chová se jako její vlastník. Stěžovatelka považuje za nespravedlivé a protiústavní to, že v důsledku napadených rozsudků musí strpět, že jí k pozemku zůstalo pouze holé vlastnictví bez možnosti požívat z něj užitky či s ním nakládat.
5. Napadené rozsudky podle stěžovatelky porušují ústavní garance vlastnického práva. Odkázala přitom na nález sp. zn. III. ÚS 2049/21, který je podle ní skutkově i právně přiléhavý. Ústavní soud v něm podle ní vyvrátil veškeré argumenty okresního i krajského soudu.
6. Poukázala na to, že podle nálezu v případě nuceného omezení vlastnického práva tím, že je užíváno jako veřejné prostranství, náleží vlastníku náhrada ze strany obce, kterou lze vymáhat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. V případě umístění stavby - pozemní komunikace - bez řádného titulu na cizím pozemku vzniká bezdůvodné obohacení vlastníku této stavby.
7. Zdůraznila rovněž závěry nálezu týkající se uplatňování korektivu dobrých mravů. To by mělo být vyhrazeno zcela výjimečným situacím, kdy jsou dány mimořádné okolnosti. Těmi však nemůže být nabytí pozemků jejich vlastníkem ve veřejné dražbě, zvláště vznáší-li námitku dobrých mravů obec, která dlouhodobě bez náhrady cizí pozemky užívala.
8. Stěžovatelka uvedla, že smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, bez nějž by postrádala investice smysl. Výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě ani vyvíjení podnikatelské činnosti nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Závěr soudů, podle nichž má obec garantováno bezplatné užívání pozemku, považuje stěžovatelka za nepřijatelný.
9. Na rozdíl od společnosti, která s ústavní stížností uspěla v nálezu sp. zn. III. ÚS 2049/21, není předmětem stěžovatelčina podnikání opakované vykupování pozemků za účelem vymáhání bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení bylo vyčísleno v přiměřené výši.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. Posuzuje proto pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Rozhodovacím důvodem rozsudku krajského soudu byl závěr, že sporná cesta je veřejně přístupnou účelovou komunikací. V této otázce se krajský soud neztotožnil s právním posouzením okresního soudu, který cestu označil za místní komunikaci III. třídy (napadený rozsudek krajského soudu, body 12-13). Závěry krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za ústavně problematické.
13. Krajský soud opřel odůvodnění napadeného rozsudku o několik závěrů (body 10, 14-15, 18). Zaprvé, ve věci nebylo prokázáno, že by spornou cestu vlastnila vedlejší účastnice. Zadruhé, z vyjádření Městského úřadu v Ústí nad Orlicí ("městský úřad") nevyplynulo, že by existovalo správní rozhodnutí o zařazení cesty mezi místní komunikace, přičemž podle městského úřadu je cesta veřejně přístupnou účelovou komunikací. Napadený rozsudek krajského soudu tak identifikoval všechny klíčové otázky, jejichž posouzení je pro určení právní povahy sporné cesty podle judikatury a literatury nezbytné. Tyto závěry nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, ani nepředstavují kvalifikovanou vadu při výkladu podústavního práva.
14. O tom, že sporná cesta nemohla být místní komunikací, přitom svědčí již jen neprokázání skutečnosti, zda je vlastnictvím obce. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na svou argumentaci z odvolání, podle níž přestavuje usnesení zastupitelstva vedlejší účastnice z prosince 2014, kterým byla schválena evidence místních komunikací, rozhodnutí o zařazení sporné cesty do kategorie místních komunikací. Ústavní soud pouze dodává, že evidence cesty v tzv. pasportu není rozhodující pro určení její právní povahy. Relevantním je výlučně rozhodnutí obecního úřadu obce, na jejímž území se místní komunikace nachází, nikoli jejího zastupitelstva (viz § 40 odst. 5 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a již citovaní ČERNÍNOVÁ, M., ČERNÍN, K., TICHÝ, M., K § 6, část IV., marg. č. 9). Žádné takové rozhodnutí ale v řízení před soudy nepředložila ani stěžovatelka, ani vedlejší účastnice.
15. Závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2049/21, kterých se stěžovatelka dovolává, se naopak na její věc neuplatní. Ústavní soud se totiž v tomto nálezu vyjadřoval k odlišným situacím v podobě nuceného omezení vlastnického práva, a to umístěním stavby (samostatné věci) sloužící obecnému užívání na cizím pozemku bez řádného titulu (body 29-31, 52). Konstatoval přitom, že v podobných případech vzniká bezdůvodné obohacení vlastníku takové stavby (bod 31).
16. Pokud jde o stěžovatelčinu argumentaci stran protiústavního nakládání s korektivem dobrých mravů, lze souhlasit, že krajský soud v napadeném rozsudku explicitně vyvrátil pouze právní závěr okresního soudu, že sporná cesta je místní komunikací (body 12-13). Tím však podle Ústavního soudu současně implicitně překonal také argumentaci ohledně uplatnění korektivu dobrých mravů.
17. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že napadenými rozsudky není dotčena možnost stěžovatelky domáhat se v deklaratorním správním řízení důkladného posouzení otázky, zda jsou skutečně u sporné cesty naplněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace (§ 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).
V.
Závěr
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu