Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatelů M. Z., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, a Z. H., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Václavem Chumem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 6 Tdo 1018/2025-2805, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2024 č. j. 2 To 65/2024-2541, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024 č. j. 1 T 2/2024-2419, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost stěžovatele M. Z. se odmítá.
II. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H. se zastavuje.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé navrhli zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a stěžovatelka namítla porušení práv obsažených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 881/26 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. III. ÚS 881/26 a I. ÚS 884/26 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 881/26.
3. Z ústavních stížností a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatelé (a další dva spolupachatelé) uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
4. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek městského soudu zrušen ve výrocích o trestu a o náhradě škody a oběma stěžovatelům byly vyměřeny tresty odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla dovolání stěžovatelů proti rozsudku vrchního soudu odmítnuta.
6. Trestná činnost, pro kterou byli stěžovatelé odsouzeni, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že se spolu s dalšími spolupachateli za použití násilí (přičemž stěžovatel zasadil první ránu) a pohrůžky násilí zmocnili finanční hotovosti a mobilního telefonu poškozeného; zasazené rány byly způsobilé způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Sdělením, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 11. 5. 2026, vzala stěžovatelka ústavní stížnost zpět.
8. Podle § 77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět jen do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě; v takovém případě Ústavní soud řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že podmínky daného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud rozhodl o zastavení řízení, pokud jde o stěžovatelku Z. H. (výrok II).
9. Co se týče ústavní stížnosti M. Z., v rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení usnesení městského soudu co do výroků o trestu a o náhradě škody, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.
10. U zbývající části návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
III.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, pokud jde o jeho roli ve spáchané loupeži. Popírá, že by poškozenému zasadil první ránu. Soudy nepřiznaly dostatečnou váhu svědectví spoluodsouzeného M., který přiznal, že první ránu zasadil on. Sám poškozený přitom uvedl, že přímo neviděl, kdo mu zasadil první ránu, neboť byla vedena zezadu. Stěžovatel prohlašuje, že se do skutkového děje nezapojoval a jeho jednání nebylo ani dílčí částí trestného činu. Závěr obecných soudů, že svým jednáním přistoupil na společný úmysl obžalovaných, je tak nesprávný. Nadto i kdyby hypoteticky poškozeného udeřil, šlo by o izolovaný skutek bez loupežného úmyslu. Tím spíše pak nelze dovodit jeho eventuální úmysl ve vztahu ke způsobení těžké újmy. Nemohl tušit, že jednání spoluodsouzeného M. vůči poškozenému vygraduje do takové intenzity. I ostatní spoluodsouzení vypověděli, že byli jednáním M. šokováni a nečekali to. Po excesu spoluodsouzeného M. stěžovatel z místa činu při první příležitosti odešel. Závěr soudů o stěžovatelově srozumění s možným způsobením těžké újmy na zdraví není dostatečně podložen.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud je stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
13. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
14. Soudy v projednávané věci vyšly z konkrétních důkazů, zejména pak výpovědi poškozeného. Je sice pravdou, že uvedl, že přímo neviděl, kdo mu zasadil první ránu, neboť byla vedena zezadu, přesto si byl jist, že to byl stěžovatel, neboť ten jediný stál za ním a všechny ostatní odsouzené stěžovatel v tu chvíli v podstatě viděl (bod 11 rozsudku vrchního soudu). Spoluodsouzený M. se během trestního řízení snažil vzít většinu viny na sebe. Pokud soudy takové skutkové verzi neuvěřily a naopak dospěly, zejména s ohledem na zmíněnou výpověď poškozeného, k závěru o podstatnější roli stěžovatele, učinily tak jako orgány oprávněné přijmout skutkové závěry a není úlohou Ústavního soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, aby jejich závěry přehodnocoval. Stěžovatelova polemika s naplněním subjektivní stránky trestného činu je pak opět založena na jeho skutkové verzi o jeho minimální roli v loupežném jednání, které soudy neuvěřily. Soudy i v tomto směru své úvahy ve svých rozhodnutích vysvětlily. Při posuzování naplnění znaku způsobení těžké újmy navíc musely vycházet z toho, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, i pokud ji pachatel zavinil z pouhé nedbalosti (body 34 a 35 rozsudku městského soudu).
15. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (výrok I).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu