Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky JMB-STEEL, s. r. o., se sídlem Zámecké nám. 42, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2026, č. j. 3 Afs 121/2025-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku ("napadený rozsudek"). Tvrdí, že jím Nejvyšší správní soud porušil čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka doplatila v prosinci 2023 daň z příjmů právnických osob za tři zdaňovací období a daň z přidané hodnoty za dvě zdaňovací období. Po uhrazení doměřené daně správce daně vyrozuměl stěžovatelku o předepsání úroku z prodlení. Stěžovatelka podala proti vyrozumění námitky, a to zvlášť ve vztahu ke každé dani. Námitky vedlejší účastník zamítl. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud"), který ji svým rozsudkem zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta napadeným rozsudkem.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud porušil její vlastnické právo tím, že v napadeném rozsudku aproboval závěr daňových orgánů a krajského soudu, že výše úroku z prodlení není protiprávní.
4. Podle stěžovatelky je potřeba zhodnotit, zda výše úroku z prodlení odpovídá skutečné ceně peněz. V opačném případě by totiž úrok mohl představovat sankci.
5. Česká republika si podle stěžovatelky v době prodlení půjčovala finanční prostředky formou dluhopisů s průměrným úročením nejvýše kolem 1,5 %. Reálná výše úroku z prodlení, který hradila stěžovatelka, činila přitom 14-15 %. Tento rozdíl nelze podle stěžovatelky považovat za proporcionální ani při zohlednění úroku komerčních bank, který je zpravidla vyšší než úroky placené státem.
6. Sazba úroku podle stěžovatelky dosáhla výše, ve které převažuje generálně preventivní funkce úroku nad funkcí reparační.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
9. Ústavností (výše) úroku z prodlení podle § 252 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, se Ústavní soud zabýval ve své judikatuře již opakovaně. Vždy se přitom ztotožnil s relevantními tezemi judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 1902/23, body 8-12, a sp. zn. II. ÚS 3429/23, body 11-12, nejnověji pak usnesení sp. zn. I. ÚS 228/25, bod 7). Ani ve světle stěžovatelčiny argumentace Ústavní soud neshledal důvod se od svých dosavadních závěrů odchýlit.
10. Stěžovatelka poukazovala na konkrétní výši úroku z prodlení aplikovanou v jejím případě. Ústavní soud své závěry ohledně nesankční povahy úroku z prodlení formuloval při posuzování srovnatelné výše úroku (usnesení sp. zn. III. ÚS 1902/23, body 8-9). Stěžovatelka rovněž namítala, že je třeba vyhodnotit, zda výše úroku odpovídá skutečné ceně peněz a výši nákladů, které stát vynaložil v důsledku jejího prodlení. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku řádně odkázal na svou dřívější judikaturu, z níž vyplývá, že úrok z prodlení nepředstavuje přesné vyčíslení nákladů vzniklých na straně státu v důsledku prodlení s placením daně ani exaktní výpočet změny hodnoty peněz v čase (rozsudek ze dne 22. 5. 2024, č. j. 1 Afs 151/2023-35, body 34-35, srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2184/24, body 9-13, a sp. zn. III. ÚS 1902/23, body 10-11).
V.
Závěr
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu