Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Isara s.r.o., sídlem Neklanova 152/44, Praha 2 - Vyšehrad, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 č. j. 25 Cdo 1965/2025-363, výroku II, III a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2025 č. j. 14 Co 573,574/2024-318, a výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. října 2024 č. j. 31 C 233/2021-266, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 31 C 233/2021-273, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslavy Luňáčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka, která podniká v oblasti realit a účastní se veřejných dražeb nemovitostí, vydražila rozestavěný rodinný dům s pozemkem za 3 310 000 Kč (vyvolávací cena byla 3 300 000 Kč). Vedlejší účastnice (znalkyně) vyhotovila pro účely dražby znalecký posudek, v němž stanovila obvyklou cenu nemovitosti ke dni 21. 10. 2018 ve výši 5 700 000 Kč. Po převzetí nemovitosti stěžovatelka zjistila nesoulad mezi skutečným stavem a obsahem znaleckého posudku. Znalkyně podle stěžovatelky ocenila i vnitřní prvky (vnitřní omítky), které v domě ale vůbec nebyly, v posudku neupozornila, že při místním šetření neměla přístup do nemovitosti a že při ocenění vnitřních prvků vycházela z údajů poskytnutých dražebníkem. Podle stěžovatelky tak v důsledku pochybení znalkyně byla nesprávně vyhodnocena rozestavěnost budovy a výrazně nahodnocena její obvyklá cena. Podle stěžovatelčina znaleckého posudku byla obvyklá cena nemovitosti 2 880 000 Kč.
2. Žalobou se proto domáhala, aby jí znalkyně nahradila tvrzenou škodu a ušlý zisk. Částku odvozovala z rozdílu mezi cenami uvedenými v obou znaleckých posudcích, z opatrnosti ji však v průběhu řízení snížila na polovinu, tj. na 1 410 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl. Znalkyně se při vypracování znaleckého posudku dopustila pochybení, tj. řádně neprovedla místní šetření v nemovitosti. Znalkyni ale nebyl umožněn přístup do vnitřních prostor z důvodu nesoučinnosti dlužníka. Pak podle § 13 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (účinného do 31. 12. 2024), může znalec odhad provést jen vnějším zhlédnutím nemovitosti a na základě dostupných údajů, které má dražebník k dispozici. Zákon nevyžaduje, aby znalec tuto skutečnost ve znaleckém posudku uvedl. Za rozhodující soud považoval, že stěžovatelce nevznikla škoda. Revizním znaleckým posudkem nechal soud ověřit obvyklou cenu nemovitosti, revizní znalec dospěl k závěru, že k 21. 10. 2018 činila 4 074 000 Kč. Stěžovatelce by vznikla škoda jen tehdy, pokud by správně stanovená obvyklá cena byla nižší než vyvolávací cena ve veřejné nedobrovolné dražbě. To se však nestalo: obvyklá cena nemovitosti podle revizního posudku přesahovala 4 miliony Kč, zatímco stěžovatelka nemovitost vydražila za 3 310 000 Kč, takže jí škoda nevznikla.
3. Městský soud v Praze rozsudek ve vztahu ke znalkyni s dílčí změnou nákladového výroku potvrdil. Znalkyně neporušila své zákonné povinnosti. Stejně jako obvodní soud též městský soud vyšel ze skutečnosti, že znalkyni nebyl při místním šetření zpřístupněn vnitřek domu, proto při ocenění v souladu s § 13 odst. 3 zákona o veřejných dražbách legitimně vycházela z údajů poskytnutých dražebníkem. Byť to znalkyně v posudku výslovně neuvedla, plyne to z přiložené fotodokumentace, která zachycuje pouze exteriér budovy. Městský soud potvrdil, že stěžovatelce nevznikla žádná škoda a neshledal ani předpoklady pro náhradu ušlého zisku.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Ocenění nemovitosti bez její vnitřní prohlídky nebylo s ohledem na § 13 odst. 3 zákona o veřejných dražbách porušením povinnosti znalkyně. Judikatura, na kterou stěžovatelka poukázala, se týká jiných věcí, závěry městského soudu s ní nejsou v rozporu. Jelikož otázka porušení povinností znalkyně nezaložila přípustnost dovolání, považoval Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami ke vzniku škody. Nebyl-li naplněn některý ze základních předpokladů odpovědnosti, konkrétně protiprávní jednání, nemohla být žaloba o náhradu škody úspěšná.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že civilní soudy vyložily § 13 odst. 3 zákona o veřejných dražbách formalisticky. Tímto výkladem umožnily znalci při nesoučinnosti dlužníka rezignovat na odbornou garanci a bez dalšího převzít informace od dražebníka, aniž na to v posudku upozorní. Takový závěr je neústavní. Smyslem zákona o veřejných dražbách je zajistit účastníkům dražby relevantní informace o obvyklé ceně nemovitosti. Není-li vnitřní prohlídka možná, musí to být ve znaleckém posudku výslovně uvedeno. Toto pochybení nelze zhojit dedukcí z fotodokumentace přiložené k posudku. Civilní soudy neshledaly již porušení povinností znalkyně, a právě na tuto otázku se proto stěžovatelka v ústavní stížnosti zaměřuje. Ke způsobu určení náhrady škody (v kontextu ušlého zisku) nerozvíjí žádnou argumentaci, byť ani s těmito závěry civilních soudů podle svého vyjádření nesouhlasí.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí všech stupňů civilních soudů. Při posouzení ústavnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího Ústavní soud nemůže odhlédnout od celého předmětu řízení a od důvodů, na nichž tato rozhodnutí spočívají. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy vedle porušení povinností znalkyně zabývaly rovněž otázkou, zda stěžovatelce v příčinné souvislosti s tímto pochybením vůbec vznikla škoda. Soud nalézací i soud odvolací dospěly k závěru, že stěžovatelce skutečná škoda nevznikla a nebyly naplněny ani předpoklady pro náhradu ušlého zisku. Tento závěr byl samostatným důvodem pro zamítnutí stěžovatelčina nároku na náhradu škody, který obstojí nezávisle na posouzení otázky, zda znalkyně porušila své povinnosti (jako jedna z kumulativních podmínek odpovědnosti za škodu). Ústavní soud posuzuje soudní řízení jako celek. Pokud tedy stěžovatel řádně nezpochybní ústavnost jednoho z důvodů, který obstojí jako samostatný důvod k zamítnutí žaloby, je nadbytečné se zabývat argumentací, která směřuje proti ústavnosti jiného samostatného důvodu.
8. Stěžovatelka ústavnost závěru civilních soudů o neexistenci škody v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Její argumentace se soustřeďuje jen na údajné porušení povinností znalkyně. Není ani zřejmé, v čem konkrétně má tvrzené pochybení znalkyně představovat zásah do některého ze základních práv stěžovatelky, jestliže současně nebylo prokázáno, že v jeho důsledku stěžovatelce vznikla majetková újma. Samotné konstatování, že znalkyně porušila určitou právní povinnost, totiž bez dalšího neprokazuje zásah do základních práv. Ústavněprávní relevance takového pochybení se může projevit teprve tehdy, pokud by stěžovatelka tvrdila a ústavně relevantním způsobem doložila, že se pochybení promítlo do její majetkové sféry a vedlo ke vzniku konkrétní újmy. Ústavní stížnost neslouží k abstraktní kontrole správnosti postupu orgánů veřejné moci, nýbrž k ochraně konkrétního základního práva (usnesení pléna ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 39/22, bod 21). Obecně formulovaná tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva vlastnit majetek, práva podnikat či do legitimního očekávání nemohou být v tomto ohledu dostatečná.
9. Ústavní soud není další instancí v systému civilního soudnictví, není proto jeho úkolem posuzovat, zda znalkyně porušila zákonné povinnosti, ani zda její znalecký posudek splňoval všechny nezbytné náležitosti. Takové otázky náleží do pravomoci civilních soudů.
10. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatelky bylo podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto pro nepřípustnost. Ústavní soud se v takovém případě zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud ústavně konformně posoudil přípustnost dovolání a zda pro jeho odmítnutí byly dány zákonné důvody. Samotná argumentace, proč znalkyně porušila své povinnosti, proto k ústavnímu přezkumu usnesení Nejvyššího soudu nepostačuje. Stěžovatelka musí současně uvést, v čem splnila předpoklady přípustnosti dovolání a z jakého důvodu měl Nejvyšší soud její dovolání věcně projednat. Takovou argumentaci však ústavní stížnost neobsahuje.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu